Mladá fronta Dnes: České školství pluje bez kormidla

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka, který vyšel 30.8. v Mladé frontě dnes. Autor si v něm všímá rozporných kroků ministerstva školství, které podporovalo přijetí dokumentu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020, jehož hlavním cílem je snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání, zároveň však chystá opatření, jejichž dopad na vzdělávací systém bude právě opačný. Jedním takovým jsou například jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Kulatý stůl ke Strategii 2020 v červnu navštívila expertka OECD Anna Pons (ZDE).

Ministr školství Marcel Chládek má dobrou mapu, která volá po snížení nerovností ve vzdělání a zlepšení řízení škol. Bohužel se však Strategie 2020, kterou vláda přijala na jeho popud, příliš nedrží.

Totální chaos, pořád nějaké reformy, snižování nároků, každý má titul a nikomu se nechce dělat.
Tak nějak, aniž by šlo o velkou nadsázku, vypadá obecný názor na stav zdejšího vzdělávacího systému. Ten, kdo tento názor sdílí, by měl vědět, že s realitou se z velké části míjí. Stav české vzdělanosti je na mnoha školách a u mnoha absolventů mnohem lepší, než si veřejnost myslí, na druhé straně se dál rozevírají nůžky mezi dětmi z chudších a bohatších rodin. Stát se sice pokouší situaci zlepšit a chovat se při tom koncepčně, ale ve skutečnosti nejspíš už nikdo netuší, kam celý systém směřuje.

Pořád nějaká reforma

Na příliš mnoho reforem si jednotně stěžuje jak dezorientovaná veřejnost, tak především učitelé, kteří jsou už unaveni z dalších a často vzájemně rozporných kroků. Je však dobré vědět, na co si stěžujeme. Během devadesátých let sice došlo v českém školství k mnoha změnám obvykle liberální povahy, ale těžko se dalo mluvit o systematicky připravené reformě. Šlo spíše o jednotlivé vzájemně nepropojené organizační kroky – vznik soukromých škol, vstup různých alternativ do vyučování, změny v řízení a pravomocích ředitelů.

Až Bílá kniha z roku 2001 změnila úhel pohledu a místo učiva se začala zabývat takzvanými kompetencemi, tedy tím, jak s fakty a informacemi žáci umějí zacházet. Od Bílé knihy se odvinula reforma, zatím opravdu jediná, která se u nás odehrála. Ta odstartovala v roce 2005, kdy stát vydal obecný Rámcový vzdělávací program, a školy si měly na prostoru, který jim vymezil, rozhodnout, jak dosáhnou toho, co jim předepsal. Tato reforma, byť často kulhavě, běží dodnes.

Kompetence a vzdělávací programy jsou dnes mezi pedagogickou veřejností sprostá slova. Ta má za to, že reforma jen nadělala zmatek a nic nevyřešila. Ale ona způsobila jednu zásadní věc. Ty školy, které už během 90. let měnily způsob vyučování i názor na to, co mají děti ve škole zažívat, to najednou mohly dělat oficiálně. A ředitelé a ředitelky, které to zajímalo, mohli přijít za inspirací. Stát sice podporu a řízení reformy nezvládl, ale ona umožnila spontánní šíření dobré praxe. Přineslo to výsledky. Okolo roku 2000 byste inovativní školy spočítali na prstech, dnes jich budou řádově stovky.

Učitelé si přejí návrat

Jestliže základních a středních škol máme zhruba šest tisíc, nevypadá tvrzení, že těch dobrých je několik set, jako velký optimismus. Velká část škol opravdu ustrnula v bezčasí a trpně snáší výmysly nových ministrů v tichém doufání, že se jednou vrátí čas, kdy všechno stát jasně nadiktoval, děti musely poslouchat a na školách bylo jen probrat jednotné osnovy od A do Z.
Silný hlas odborné veřejnosti, že svět se neuvěřitelně rychle mění a reagovat musí všechny vzdělávací systémy ve světě, mnozí učitelé raději nechtějí vnímat.

„Ještě počkejme. Dokud to nebude nutné, nedělejme nic, však oni ty výmysly zase zruší. Znáte to,“ zní z každé druhé třetí ředitelny. Proto je důležité, jaký signál ministr školství Marcel Chládek vydá. Sebemenší zmínka, že by reforma byla odstavena na vedlejší kolej, je vítána s velkým nadšením.
Také proto nás OECD opakovaně varuje, že v této fázi je velmi nebezpečné zavádět jakýkoli jednotný nástroj – ať už má podobu plošných testů, jednotných zkoušek či jiných unifikujících opatření. Učitelé si ho velmi pravděpodobně vyloží tak, že vlastnoručně napsaný školní vzdělávací program definitivně mohou vyhodit a učit se bude to, co je v testech.

Stát to chce, zřizovatel, který věci obvykle nerozumí, bude mít jasný parametr pro rozlišení, zda je škola „dobrá, či špatná“, rodičům stejně nejde o nic jiného, než aby škola děti připravila na střední či vysokou. Tak jaképak copak. Hurá zpátky do osmdesátých let.

Dobrý recept existuje

Letos v červnu přijala vláda dokument se složitým názvem, kterému se říká Strategie 2020 a má ambici být novou Bílou knihou. Lze k němu mít výhrady, podobné dokumenty pro nutnou míru obecnosti nebývají zrovna oblíbené čtení, ale jestliže Bílá kniha poprvé jasně pojmenovala, na co je třeba se v moderní škole soustředit, Strategie říká, jak toho dosáhnout.

Má navíc odvahu jít proti rozšířené představě, že kvalitu vzdělávání zlepšíme tím víc, čím více lidem zabráníme, aby ho dosáhli. Ve světovém kontextu je to mimořádná podivnost, úspěšné systémy naopak řeší, jak studenty podporovat, aby co nejvíce z nich získalo vyšší než středoškolské vzdělání, ale v Česku to zkrátka vidíme jinak.

Strategie říká, že především musíme snižovat nerovnost a selekci ve vzdělávání, podporovat učitele a zlepšit řízení škol. Jakkoli to vypadá banálně, všechno jsou to důležité věci. Zhoršující se výsledky v mezinárodních testech i zděšení veřejnosti a učitelů jsou fakticky především plodem selekce. Děti z lépe postavených rodiny směřují už od mateřské školy na elitní školy. Co jim nedají ony, k tomu je dostrkají rodiče. Ti chudší zbudou na základních školách, bez motivace a jako koule na učitelské noze. Obrana je podporovat učitelskou práci, dodat do škol pomocné profese, jasně pojmenovat, co má učitel umět, a chtít od pedagogických a učitelských fakult, aby tak své absolventy vybavily. A k tomu zvýšit kvalitu ředitelů, informovanost zřizovatelů a změnit způsob financování mateřských, základních a středních škol.

Přichází utahování šroubů

Tohle všechno říká a podporuje i ministr Marcel Chládek. Bohužel, přijaté zákony a konkrétní kroky tomu často neodpovídají. Je na nich znát politický kompromis a nekoncepčnost.
Jestliže například chceme dát učitelům najevo, že reforma postavená na kompetencích pokračuje, není rozumné zavádět jednotné přijímačky, kde vzdělávacím cílem pro základní školy budou dva víceméně znalostní testy. Jestliže potřebujeme na školách inspirativní a zaujaté učitele, není šikovné ve stejnou chvíli přijmout zákon o pedagogických pracovnících, který jako jediné kritérium správného vzdělání vidí diplom ze škol, o jejichž kvalitě má i většina jejich absolventů vážné pochybnosti.

Chceme-li snižovat selekci, není rozumné dělit jedinou přijímací zkouškou děti na ty, které mají nárok na maturitní studium a které ne. Stejně problematické je bez vnitřních změn učilišť posilovat odborné vzdělávání (méně maturantů, více dětí na učiliště), jehož absolventi trpí v podstatně větší míře nezaměstnaností.

Konkrétní kroky ministra jsou často v přímém rozporu se strategií, kterou na jeho popud vláda přijala. To je špatná zpráva, protože to znamená, že i ona se postupně změní v papír, který většina učitelů nebude brát vážně. Moře českého vzdělávání je v tuto chvíli rozbouřené, vycházejí z něho skvělí absolventi i lidé s minimální gramotností.

Školství je pořád jako koráb bez kormidla nesený proudem, jehož kapitán si myslí, že k cíli vzdělanostní společnosti doplaveme jistěji, když část námořníků naženeme do podpalubí, aby nesmrděli panstvu na očích. Bez ohledu na to, co si o tom myslí cestující (ti často souhlasí), tohle správný kurz nezajistí. Když už má kapitán dobrou mapu, tak ať se jí drží.