Mladá fronta Dnes: Co všechno ještě nevíme o vzdělávání

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 30.3. v Mladé frontě Dnes pod názvem Kolem vzdělávání v Česku se stále vrší ignorance. Text se věnuje problematice odkladů a školní zralosti.

Respektovaný americký Národní úřad pro ekonomický výzkum nedávno zveřejnil zajímavé výsledky výzkumu provedeného v oblasti vzdělávání. Americkodánský tým zjistil o dánských dětech, že odklad jednoho roku vzdělávání snižuje pozoruhodným způsobem riziko poruch pozornosti a hyperaktivitu v pozdějších letech. Nejde o pouhé „statisticky významné“ zjištění, jde o zjištění vysoce závažné: pozdější nástup do školy může toto riziko snížit o více než 70 procent.

Jsou odklady zbytečné?

Předpokládám, že při takovém zjištění si jako rodiče rozmyslíte, jestli pošlete dítě do školy předčasně, nebo mu dáte ještě jeden rok navíc. Jenže pravděpodobně narazíte na to, že současná vzdělávací politika ČR vede k úplně opačnému cíli. Česko totiž dlouhodobě patří mezi země, kde je míra odkladů nástupu do školy nejvyšší.
To pochopitelně zvyšuje státní účet, protože když dáte dítěti odklad nástupu do školy, platí stát o jeden rok vzdělávání navíc. Kromě vyšších nákladů má vysoká míra odkladů další konsekvence. Každý předškolák, u nějž se předpokládá, že v příštím roce nastoupí do povinného vzdělávání, má zároveň ze zákona přednost v předškolním vzdělávání, tudíž okupuje místo pro mladší děti. Stát se tedy jednoduše rozhodl, že počty odkladů sníží. Posunul zápisy do škol na duben, protože každý měsíc může hrát v rychlém rozvoji dětské kognice, motoriky a sociálních dovedností roli, a začalo se hodně mluvit o tom, že odklady jsou zbytečné a iracionální. Navíc byl uzákoněn povinný poslední rok předškolního vzdělávání, který má eliminovat míru školní nezralosti.

Co dává smysl

Výše uvedený výzkum ale říká, že iracionální je česká vzdělávací politika. Ne že by přítomnost ve školce nesnižovala riziko pozdějších problémů ve vzdělávání, k tomu existují velmi přesvědčivé výzkumy. Ty se ale netýkají všech dětí, týkají se dětí z rizikového, nepodnětného prostředí, které přirozeně trpí deficitem potřebné motivace k rozvoji. Jak ale ukazuje čerstvý výzkum, lidé z vyšších socioekonomických vrstev naopak častěji jednají v souladu s tím, že odklad nástupu do školy jejich dítěti může spíše prospět.

A jsme u toho. Česká vzdělávací politika je v mnoha ohledech postavena na nevědoucnosti či přímém ignorování poznání, které se okolo vzdělávání každým rokem vrší. Dávalo by smysl soustředit se na děti ohrožené rizikem selhání a ostatním poskytnout naopak „evidence based“ poradenství sledující zájmy dítěte. Pro většinu politiků je to ale bohužel naprosto cizí jazyk.