Mladá fronta Dnes: Do systému je potřeba natáhnout lidi zvnějšku, kteří by přinesli novou mízu, říká Zdeněk Slejška

Publikujeme rozhovor Radky Hrdinové se Zdeňkem Slejškou, ředitelem EDUin. Co se ve školství změnilo za posledních pět let, proč vznikl EDUin a co by pomohlo učitelům, aby nebyli ze své práce permanentně vyčerpaní? Text vyšel 9. 1. v Mladé frontě Dnes.

Učitelé jsou unavení a stále rezignovanější. I proto školy potřebují lidi zvenku, kteří přinesou novou mízu, říká zakladatel EDUin Zdeněk Slejška.

Když před šesti lety zakládal obecně prospěšnou společnost zaměřenou na vzdělávání, otázka, jak je na tom české školství, nebyla pro veřejnost nijak zvlášť zajímavé téma. „V roce 2009 udělalo ministerstvo školství průzkum, z něhož vzešlo, že s českým školstvím je spokojených 74 procent lidí. To mě šokovalo,“ říká Zdeněk Slejška. S přáteli se shodli na tom, že lidem chybějí informace. Proto vznikl EDUin. „Začali jsme rozesílat tiskové zprávy a bylo to jako vysílat do zdi,“ vzpomíná na začátky.

S jakou zprávou se vám podařilo poprvé prosadit?

Průlom přišel se spuštěním státní maturity. Narazili jsme na to, že na Slovensku s ní začali dřív a stálo to řádově méně peněz. Ta informace média zaujala. Začala se zajímat o to, za co se obrovské prostředky, které do maturity šly, utratily. Od té doby nastal velký posun.

Považujete to za své dílo?

Určitý podíl na tom máme. Ale také je tu daleko větší množství rodičů, kteří požadují změnu, i zaměstnavatelé tlačí téma dál.

Které téma se vám podařilo „prodat“ nejlépe?

Státní maturity. Ještě před pěti lety to byla černá skříňka, do které nebylo vidět. V tuto chvíli máme víc informací a maturita je z mého pohledu kvalitnější, i když k ní mám stále spoustu výhrad.

Nemáte pocit, že po relativně klidném období přichází ve školství možná až příliš mnoho změn najednou – jednotné přijímací zkoušky, reforma financování školského systému, kariérní řád pro učitele, inkluze?

Problém je, že pořád nemáme vizi, dlouhodobý směr. Neexistuje politická shoda. Výsledkem je smršť zákonů, které dopadají na školy a vyvolávají v systému rezistenci.

Někdy se mi zdá, že proti změnám nejvíce protestují učitelé.

Učitelé to nemají jednoduché. Proměna společnosti je rychlá, přizpůsobovat se zvládá málokdo. Nejen u nás, i ve světě. Je to nepříjemná fáze, všude se rodí střípky, ale ještě pořád nevidím světlo na konci tunelu. Tápeme, logicky objevujeme slepé cesty a to je frustrující. Já věřím tomu, že je tu potenciál vytvořit excelentní vzdělávací systém.

Kde se inspirovat? V zahraničí?

Lze přenášet fungující prvky. Například v Německu mají skvělý projekt Schule plus, který využívá ve školách experty zvnějšku. Teď implementujeme rakouský projekt Talentify.me, který je postavený na doučování vrstevníků studenty a využívá herní principy. Ale my se spíš snažíme vyhledávat inspirativní školy u nás. Problém je v tom, že řada škol je zapouzdřená do sebe, nejsou moc ochotné se nechat inspirovat.

Jak to myslíte? V tom smyslu, že se školy jedna od druhé nechtějí učit?

Hodně to určují dvě věci. Tou první je normativ na žáka, blízké školy si konkurují, místo aby spolupracovaly, protože soupeří o žáka. Tou druhou je reálná zkušenost pedagogů s tím, jak to ve školách funguje. Mnohdy je pedagogický sbor uskupení sólistů, kteří s nejlepším svědomím dělají, co se naučili či odkoukali. Představa, že je při vyučování více dospělých, že učíme ve dvou, je pro řadu současných kantorů z různých důvodů nepředstavitelná. Není se čemu divit, vyrostli v tom a ta profese si přitáhla takový typ lidí.

Jak to myslíte?

Dnes jsou dané role, vím, co a jak chci dětem předat, a mohu si to dopředu naplánovat. Učitelů, kterým tento model vyhovuje, je velké množství. Aby se to změnilo, je třeba přitáhnout do škol nové lidi a měnit postupně ty, kdo už učí. Jde to. Projekty, které dlouhodobě pracují s učitelskými sbory, fungují, i když je to dlouhý proces.

Co se za dobu, kdy EDUin existuje, ve školství změnilo? A bylo to k lepšímu, nebo k horšímu?

Zvýšil se tlak na školství ze strany rodičů a firem. V roce 2009 s ním bylo spokojeno 74 procent lidí, v tuto chvíli odhaduji, že jsme tak na 60 procentech. Jako negativní vnímám větší a větší rezignaci učitelů. Jsou unavení a nemají chuť se angažovat. Z analýzy programů politických stran do krajských voleb naštěstí vyplývá, že se všechny shodují na tom, že podpora musí jít za učiteli – metodická i finanční ohodnocení.

Mluvíte o tlaku ze strany rodičů a zaměstnavatelů. Mají reálnou šanci prosadit změny?

Dlouhodobě jsem přesvědčený o tom, že velkými hybateli systému jsou rodiče. To jsou klienti systému, oni ho, byť nepřímo, platí. Na druhou stranu klíčovou roli hrají ředitelé školy. Mají obrovskou zodpovědnost, ale také obrovské pravomoce. Oni školy směřují a je to také lépe uchopitelná skupina lidí. Tak například ředitelů základních škol je něco přes čtyři tisíce.

Jenže ředitelé jsou zranitelní, jejich výběr je závislý na místních politicích.

V tuto chvíli to není dobře nastavené, proto pracujeme na novém systému. Nejde jen o to, že je ředitel v područí zřizovatele. Má zároveň na starosti investiční a provozní záležitosti v takovém rozsahu, že mnohdy nezvládá pedagogickolídrovskou roli. To je určitě věc, o které bychom se měli bavit.

Máme ve školách dost lidí, aby mohlo dojít ke změně?

Byli by, kdyby se zrušil zákon o pedagogických pracovnících. Do systému je potřeba natáhnout lidi zvnějšku, kteří by přinesli novou mízu. A tím nemyslím, že by neměli mít pedagogické vzdělání, ale měl by existovat efektivní způsob, jak jej dosáhnout. Studia mnohdy nejsou úplně kvalitní a tito lidé si váží svého času.

Jak toho dosáhnout?

Pomocí nového kariérního systému. Učitelé mají mít dvouleté adaptační období, pojďme ho využít k tomu, abychom do školství pustili lidi zvnějšku. Budou mít dva roky na to, aby ukázali, jestli mají na to, být učiteli. A také jim umožněme složit kvalifikační zkoušku i jinak než tradičním studiem.

Říkáte to v době, kdy zákon o pedagogických pracovnících možnost, aby učili lidé bez diplomu, omezil.

Vím o učitelích, kteří byli skvělí, ale odešli, protože to nechtěli podstupovat. A k tomu socio-geografické statistiky říkají, že obrovské množství kantorů je ve věku 50 plus. Ne že by se na pedagogické fakulty studenti nehlásili, ale nenastupují do praxe. Už teď se s nedostatkem kantorů potýká například Středočeský kraj, v některých oborech je nedostatek učitelů celorepublikově. Školství musí nasát lidi zvnějšku. Proto říkáme, hledejme cesty, jak to udělat.

Daří se vám o tom přesvědčit veřejnost?

Jsme za to spíš kritizováni, řada lidí má pocit, že chceme nějak degradovat učitelské povolání. Ale tak to není. V neformálním vzdělávání se potkávám s řadou lidí, kteří by byli výborní učitelé, ale my jim to neumožníme. Ptám se proč. A docházím k závěru, že je to neochotou si připustit, že by se věci mohly řešit i jinak. Hodně často proti nám argumentují doktory, ale toto porovnání bude vždy kulhat. Ve škole jde také o životy, ale v jiném smyslu. Na dětech by se neměly páchat experimenty, ale my nechceme otevřít školy komukoli. Chceme, aby tu fungoval smysluplný systém, který by umožnil učit lidem, již učit chtějí a mají na to vlohy, ale ten současný jim do cesty staví překážky.

Co je pro učitele důležitější – vzdělání, nebo talent?

Před časem jsem o tom mluvil s profesorem Hejným, který říká, že je tady určité procento pedagogů, kteří to mají dané od boha. Velká část učitelů to tak nemá, ale dobrými kantory se stát mohou, když budou dobře zasvěcení. Ale při vzdělávání učitelů se s tím moc nepracuje.

Jak to myslíte?

Jsem přesvědčený o tom, že by učitelé neměli na školách být pořád. Měli bychom se inspirovat ze sabbaticalů, které umožňují učitelům po sedmi letech mít půl roku tvůrčí volno. Nebo z projektu Rok jinak, kdy jdou lidé z byznysu na rok pracovat do neziskovky. Kdyby učitelé měli možnost ve svém oboru načas fungovat ve firmě nebo v jiné instituci, tak je to posune. A potom i jejich žáky.

Takže byste přivedl do škol lidi z praxe a učitele byste alespoň dočasně vyhnal do praxe.

Přesně tak.

Co dál považujete za priority do budoucna?

Jedním z témat je výběr a fungování ředitelů škol, to není dobře nastavené. Další prioritou je nasměrovat rodiče, kteří chtějí změnu, aby nevyváděli děti z veřejného systému. To znamená zaměřit se na fungování mechanismů, které by jim umožnily do procesu zasáhnout. Je to otázka školských rad a jejich fungování, spolků při školách.