Mladá fronta DNES: „Drobné“ navíc školství nespasí

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 17.12. pod názvem „Drobné“ navíc školství nespasí v Mladé frontě Dnes a věnuje se chabým pokusům řešit dlouhodobou podfinancovanost našeho školství.

Vzdělávání představuje oblast, do které musí investovat každý stát, jenž uvažuje v horizontu delším než deset let. A proto je třeba, aby přesně věděl, čeho chce dosáhnout. Zdá se, že obojí zatím v Česku chybí.

Vláda předkládá rozpočet pro české školství na příští rok. Učitelům se zvýší platy o tři procenta, do regionálního školství připluje miliarda korun navíc, na výzkum taky pár set milionů. Slábnoucími populačními ročníky týrané vysoké školy mají rozpočet naopak seškrtaný o několik set milionů. To tak nějak dává smysl, méně studentů, méně peněz.

Kromě toho existuje operační program Věda, výzkum, vzdělávání, který slibuje extra bonus těm, kdo vyvinou potřebnou aktivitu, což často může být relativně málo práce a hodně muziky.

Na první pohled to vypadá dobře. A koalice se bude čtyřapůlmiliardovým navýšením ohánět vždy, když se někdo ozve s argumentem, že zanedbává školství.
Problém je, že jde stále jen o „drobné“. Stačí se podívat na statistiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

I přes trvalý růst v posledních deseti letech zůstává Česko mezi zeměmi, které do svého vzdělávacího systému investují jednu z nejnižších částek v porovnání k celkovému HDP. Zatímco Dánsko nebo Nový Zéland, špička v tomto ohledu, investují přes osm procent hodnoty HDP, Česko zůstává pod pěti. To v přepočtu představuje desítky miliard korun rozdílu. Debaty o stamilionech se proto jeví jako malicherné. Paradox je, že ti, kdo odmítají do českého školského systému investovat více, mají z jistého úhlu pohledu pravdu. V současnosti to nedává příliš smysl.

Podívejme se na ta tři procenta navíc pro učitele. V poslední době hrůzným způsobem ohýbaný „selský rozum“ říká, že více peněz na platy učitelů způsobí, že se ve školství cosi zlepší. Učitelé budou spokojenější, budou své práci věnovat větší úsilí, děti se toho více naučí.
Stejně jako v jiných případech, i zde naráží selský rozum na své nepřekonatelné limity.

Jak ukazují studie stanfordského ekonoma Erika Hanusheka, plošné přidávání učitelům žádnou kvalitu do školských systémů nevnáší, alespoň ne tu, která se dá současnými metodami měřit. Jinými slovy, pokud existuje důvod, proč přidat českým učitelům, pak to nemůže být snaha zlepšit výkon vzdělávacího systému, jelikož k tomu neexistuje racionální předpoklad. Co naopak funguje a co potvrzuje i Hanushekem popsaná zkušenost, je přidávat těm učitelům, kteří se osvědčili jako kvalitní. Abyste však mohli přidat kantorům, kteří jsou kvalitní, musíte nejprve vědět, o které jde. A nejen vědět, musíte to nějak ověřit. Takovým metrem by mohl být kariérní řád, jejž ministerstvo školství začalo připravovat už za předchozích šéfů resortu. Jenže ten koncept nebyl současným vedením shledán jako funkční. To může být docela dobře pravda, ale v tom případě by bylo vhodné hledat funkční řešení.

Ministerstvo volí zjednodušení na dvě platové třídy, přičemž do té druhé učitel vstoupí po dvou letech praxe. To ale není kariérní řád, podle nějž by bylo možné zachytit kvalitu učitelů a nastavit odměňování. To je systém, do kterého bude potřeba nalít peníze, aniž bude jasné, jaký to má vlastně smysl.

Možná je ten smysl čistě sociální, aby si učitelé udržovali reálnou příslušnost ke střední třídě, což je určitě důležité a legitimní. Jen to musí být jasně řečeno, aby bylo jasné, že pokrok ve vzdělávacím systému se neočekává.

Stejně tak by měly peníze investované do regionálního školství sledovat nějaký konkrétní cíl. Prvním z nich je nepochybně nová legislativa předpokládající, že běžné české základní školy budou vzdělávat děti, které jsou postižené fyzicky, stejně jako mentálně či smyslově, tedy ne všechny stejně, ale každé jiným tempem.
Slyšel jsem premiéra Bohuslava Sobotku deklarovat před pár týdny na Fóru 2000, že inkluze je naprostou prioritou v rozvoji vzdělávacího systému, jenže by asi bylo třeba to zdůrazňovat poněkud častěji, pokud to vláda skutečně myslí vážně. Není nic horšího než zkusit reformovat systém v okamžiku, kdy tomu málokdo věří.

Převedeno do ekonomického jazyka: jestli vláda myslí svou investici do inkluze vážně, bude muset svou politiku umět obhájit, a pokud se ukazuje, že se to nedaří, vynaložit na návratnost této investice dostatečné úsilí. Jinak to budou peníze investované velmi špatně.

Vzdělávání, nejen školství, představuje oblast, do které musí investovat každá společnost, jež uvažuje v horizontu delším než deset let. Zároveň se musí velmi dobře zvažovat, jak s takovou investicí naložit. Obojí, zdá se, v Česku zatím chybí. Je tedy možné tvrdit, že investice do vzdělávacího systému jsou vyhozené peníze. Ale v okamžiku, kdy na něco takového přistoupíme, odepíšeme budoucnost společnosti.