Mladá fronta Dnes: Jak počínštit českou společnost

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se připojuje do diskuse o tom, zda existují obory vysokoškolského studia, které mají větší hodnotu před jinými. Diskusi vyvolaly rozhovory s Ottou Daňkem, místopředsedou Asociace exportérů a rektorem Jihočeské univerzity Tomášem Machulou. Přečtěte si reakci Miloše Čermáka a Daniela Soukupa. Textem Za neužitečné školství, reagoval na názory Otto Daňka Jozef Mrva, student fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Komentář Boba Kartouse vyšel 13. 1. v Mladé frontě Dnes.

V rozhovoru pro server iDNES.cz se nechal místopředseda Asociace exportérů Otto Daněk slyšet, že by na některých vysokoškolských oborech zavedl školné a některé by ponechal zdarma. Podle něj by na veřejných školách měl uchazeč o studium politologie počítat se školným ve výši 40 tisíc korun za semestr, kdežto uchazeč o studium strojařiny by to měl mít zdarma. Tuto tezi, která má řešit údajnou nezaměstnatelnost absolventů humanitních oborů a nedostatek lidí pro průmyslové podniky, už přednesl Miloš Zeman.

Daněk asi nepostřehl, že Zeman byl opakovaně usvědčen ze šíření dezinformace o tom, že absolventi humanitních oborů mají problém s hledáním práce. Statistiky nezaměstnanosti totiž říkají opak. Už proto je scestné, aby stát uvaloval na své občany sankci za to, že chtějí studovat nějaký univerzitní obor.

Možná se stoupenci podobných nápadů domnívají, že když někomu postavíte nepřekonatelnou bariéru v jeho nadání, prostě se transformuje v něco jiného.

Omyl. Jediným důsledkem by byla okamžitá nabídka levnějšího studia na soukromých školách, masivní odliv studentů z těch veřejných a útěk nadaných mladých lidí do zahraničí. Ze studia společenských věd na veřejných univerzitách by se stala záliba pro bohaté, na čemž by nic nezměnilo ani odložené školné. Uvázat si na krk dluh ve výši několika set tisíc korun je při podhodnocení reálných mezd situace, které se raději mladý člověk vyhne.

Z dlouhodobého hlediska by tak došlo k významnému ochuzení veřejného vzdělávacího sektoru i české společnosti.
Liberální demokracie je přitom postavena na existenci silné vrstvy lidí, kteří chápou její principy. Je smutným dokladem omezenosti některých lidí s technickým vzděláním, že nejsou schopni ani na elementární úrovni chápat společenské potřeby, na základě toho vybudované instituce a fenomény, ale zároveň cítí oprávnění do nich „technicky“ zasahovat. Nápad pana Daňka spadá do této kategorie.

Česko ze všeho nejméně potřebuje počínštit ve smyslu direktivního nařizování občanům, co mají dělat v jakémsi „vyšším“ zájmu. V tomto případě dokonce v zájmu mnohem nižším, než je ten veřejný.

V zájmu, který se vlivem rychlé proměny globální ekonomiky během pár let stane pouhou historickou skutečností.