Mladá fronta Dnes: Je na čase začít se bavit o efektivnosti státní maturity z matematiky

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka, který se věnuje roli státní maturity z matematiky jako „regulativu“ a ptá se, co to vlastně vypovídá o úrovni škol a nastavení školského systému. Je možné, že po zavedení povinné maturity z matematiky neodmaturuje z tohoto předmětu třetina nebo až polovina maturantů? Svědčí to o jejich neschopnosti, lennosti, nebo o špatném způsobu výuky matematiky v našich školách? Text vyšel 3.6. v Mladé frontě Dnes pod názvem Maturita po Chládkovi.

Premiér Sobotka vybírá nástupce ministra školství. Odchod Marcela Chládka otevře debatu o efektivnosti povinné státní maturity z matematiky. Opravdu chceme, aby ji neudělala až polovina studentů?

Za deset dní dostanou maturanti vysvědčení, spočítáme „padlé“ a začne další kolo rozhořčené debaty na téma nevzdělaná generace, že nelze snižovat laťku a že maturitu přece nemusí mít každý. Takže už zbývá jen krátký čas na věcnější zamyšlení, k čemu státní maturitu vlastně máme, co by měla ověřovat, co o našem školství říká a jak má vypadat.

Ideální příležitost k tomu nabízí letošní neradostné výsledky státních testů z matematiky v kombinaci se záměrem nyní již odcházejícího ministra Marcela Chládka zavést je od roku 2019 jako povinné pro všechny studenty.

Dnes platí, že zatímco čeština je ve státní i školní části maturity povinná, u druhé státní zkoušky si student vybírá mezi matematikou a cizím jazykem. Logicky volí tu cestu, kde si je jistější v kramflecích. Proto dnes z matematiky maturuje jen třetina studentů. I tak míra neúspěšnosti sahá velmi vysoko, dlouhodobě se pohybuje okolo čtvrtiny všech, kteří z matematiky maturují. Mnoho neúspěšných studuje na učilištích a některých odborných školách, nejvíc pak na nástavbách, kde si doplňují maturitu ti, kdo k ní nedospěli do svých osmnácti. Gymnazisté bývají výrazně úspěšnější, ale obecně je test z matematiky obtížnější. Těch, kteří „mají jedničku“, je méně než desetina.

Matematické waterloo

Co by to znamenalo, pokud by se za čtyři roky z matematiky maturovalo povinně? Pokud by obtížnost testu zůstala stejná, což se předpokládá, je prakticky jisté, že neuspěje více než třetina maturujících. A není vůbec vyloučeno, že jejich počet bude atakovat až padesátiprocentní hranici. Studenti odborných škol, kteří se matematice doteď vyhýbali a dobře věděli proč, by s ní měli výrazný problém. Navíc by k nim přibyla významná část gymnazistů, kteří jsou nadaní jazykově, tedy doteď maturovali excelentně, ale najednou narazí na předmět, ve kterém se jim tolik nedaří a zkouška je relativně obtížná. Jsme připraveni na to, že možná neodmaturuje polovina všech studentů?

Taková situace navíc vyvolává velmi zajímavé otázky. Lze to vše při podobném počtu neúspěšných pořád ještě svést na líné a neschopné studenty? Kdybychom měli dejme tomu padesát procent nezaměstnaných, asi by také těžko někdo tvrdil, že jde jen o lenochy. Spíš to vypadá na systémovou chybu. Buď v testu samém, ve způsobu výuky nebo v tom, co na konci studia ověřujeme. To jsou věci, o nichž zatím jaksi odmítáme veřejně debatovat. Prostě ti, kteří propadli, jsou nevzdělanci a basta. Takže zavedení povinné maturitní matematiky a čelní srážka s realitou by vlastně mohly mít pozitivní efekt. Přimělo by nás to k vážné debatě.

Efektivní cesta existuje

Co by z ní mohlo vzejít? Například zamyšlení nad tím, co vlastně maturita ověřuje. Obvykle máme za to, že se u ní zkouší učivo ze střední školy. Ve školní části snad ano, ale v té státní? Když je stejná pro všechny školy od gymnázií po nástavby? To nedává smysl. Státní část maturity by spíše měla ověřit, nakolik mají absolventi šanci porozumět světu, do něhož vstupují. Zkoušky z češtiny a cizího jazyka víceméně jdou touto cestou. Číst s porozuměním, chápat složitější texty a něco z nich vyvozovat. Jak je to u matematiky? Ta má k porozumění světu zatím daleko. Výuka i test jsou pojaty akademicky, nejde až na ojedinělé výjimky o prakticky orientované úlohy. Proto k nim má tolik studentů tak daleko. V současné podobě není matematika něco, co nezpochybnitelně užije každý v životě (u jazyků o tom nepochybujeme), ale nesrozumitelná intelektuální laťka, kterou je třeba přeskočit, aby z ní ve většině z nás zůstala za pár let přinejlepším trojčlenka a procenta. Oponenti prakticky a občansky orientované matematiky (spočítej, kolik metrů dlaždiček potřebuji na obložení koupelny, je vyšší pravděpodobnost, že zahynu při teroristickém útoku, nebo automobilové nehodě) namítají, že je to devalvace ušlechtilé vědy, s níž nelze při vysokoškolském studiu vystačit.

V tom druhém mají pravdu, ale zapomínají na jednoduchou věc. Maturita má dvě části. Státní a školní. Státní ať zkouší porozumění světu, ve školní zohledněme, co budou konkrétní maturanti v dalším vzdělávání potřebovat. Takže na průmyslovce asi budou počítat pevnost ocele ve střihu, na akademicky orientovaném gymnáziu zkoušet deskriptivní geometrii nebo matematiku designovanou pro budoucí právníky či mediky. To je v pořádku a o žádné snížení laťky nejde. Cesta existuje, využijme výměny na ministerstvu školství a bavme se o ní dřív, než s překvapením zjistíme, že polovina studentů nemá maturitní vysvědčení a nikdo se jaksi včas nezeptal proč.