Mladá fronta Dnes: (Ne)potřebná branná výchova

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 10.3.  pod názvem (Ne)potřebná branná výchova v deníku Mladá fronta Dnes. Text se věnuje záměru některých politiků znovu zavést brannou výchovu do školního vyučování.

Někteří poslanci volají po obnovení branné výchovy. I kvůli možné válce. Nám však spíš než obvyklá hrozí válka hybridní. A do té nepotřebujeme kalašnikovy, ale digitální gramotnost.

Bezpečnostní situace je podle názoru některých českých politiků natolik vážná, že bychom měli opět začít uvažovat o branné výchově. Příklady byste našli napříč spektrem politických stran: poslanec Bohuslav Chalupa (ANO) uspořádal minulý týden na toto téma kulatý stůl ve Sněmovně. Jeho závěrem bylo, že by se naléhavostí takového formátu mělo vážně zabývat ministerstvo školství. Poslankyně a starostka Jana Černochová (ODS) už loni učila děti ve školách v Praze 2 střelbu z pušky.

Asi v každé straně bychom našli nějakého podobného nadšence, jenž se domnívá, že bychom měli děti a mladé lidi adekvátně vybavit pro případ, kdy budou muset bránit sebe, svou rodinu, svou zem.

Což o to, myšlenka to není úplně zanedbatelná. Jen je třeba si uvědomit, jakou že válku to asi naše děti povedou.

Z představ a návrhů českých politiků mám neodbytný dojem, že chtějí připravovat děti na války, které už skončily. Ve školství nejde o nic tak neobvyklého, vždyť celý školský systém bojuje se skutečností, že připravuje děti na svět, jenž byl, nikoliv na ten, který přijde. Na tématu branné výchovy to lze ukázat zcela názorně.
Stejně jako v případě školního vzdělávání, i v branné výchově řada lidí se nechá vést místo racionální úvahou citem. Každý chodil do školy a má dojem, že dobře ví, jak by taková škola měla vypadat.

Cit říká, že by měla vypadat tak, jako když jsme ji sami navštěvovali. „Jářku,“ volá rozum, „vždyť to bylo v jiném světě, za totality a bez internetu.“ „Nešť,“ odpovídá cit, „podívej se, jak vzdělaní a úspěšní lidé z nás jsou!“ Politici trpí tímto sebeklamem obzvlášť často…

Možná řada z nich s láskou vzpomíná na Partyzánský samopal, kdy s buzolou v ruce hledali stanoviště, na němž plnili své gerilové poslání. Nebo na skvěle zabité tři hodiny školní výuky strávené v protijaderném krytu s vadnými plynovými maskami na hlavách a igelitovými pytlíky na rukou. Stejně jako v případě svého vzdělání možná podléhají iluzi, že jsou tak dobře připraveni na nástrahy možných válek.

Rozum si může údivem hlavu ukroutit.

Připusťme, že potřebujeme v nějaké fázi vzdělávání skutečně zavést brannou výchovu, protože to bezpečnostní rizika a hrozba většího či menšího konfliktu vyžadují. V prvé řadě si musíme učinit nějakou představu o tom, jakou povahu by takový konflikt mohl mít.

Zpovykaní politici možná myslí zejména na to, že přece čelíme „řízené invazi islamistů“. Toto stanovisko zatím zastávají lidé jako Miloš Zeman, Viktor Orbán, Marine Le Penová a podobní populisté. Neozbrojení uprchlíci se mezitím zemanovskému Česku vyhýbají jako čert kříži. Až se skutečně Evropa shodne na tom, že jde o řízenou invazi, válka se s pravděpodobností blížící se jistotě povede zcela mimo území této země.

Možná mají na mysli teroristické útoky podobné těm, které se staly v Paříži. Samozřejmě jistá pravděpodobnost, že na něco takového v budoucnu dojde na území Česka, tu existuje. Smutné je, že doposud nemáme účinné prostředky, jak tomu ve svobodném světě zabránit. Určitě nezabráníte brannou výchovou tomu, když někdo začne zničehonic střílet do davu v koncertní hale.

Úplně eliminovat takovou situaci můžete de facto jen policejním státem. Představa, že se každý dospělý člověk v této zemi ozbrojí, aby zamezil možnému teroristickému útoku, působí takřka fantazmagoricky. Nechce se mi domýšlet, jaká by byla bilance obětí různých vyšinutých střelců, jejichž předobraz lze vidět tak často v USA, kde si lze zbraň opatřit neuvěřitelně snadno.

Zbývá tedy nějaká válka, do níž by se Česko mohlo dostat. Vždyť se stačí podívat, co se děje na východní hranici Ukrajiny. Otevřený konflikt, pozemní boje, destrukce běžného života zprostředkovaná obrázky na internetu. Ano, i zde určitá pravděpodobnost existuje, NATO se ukáže jako nefunkční uskupení a do Česka vtrhnou neoznačená vojska, o nichž budeme pouze tušit, odkud se vzala. Jenže ta pravděpodobnost je velmi malá. Chybí jim skutečný důvod – odkud, proč, za jakým cílem. Srovnávat Česko s Ukrajinou v poměru 1:1 je naprostý nesmysl.

Nicméně právě tento konflikt představuje nejpravděpodobnější druh války, kterému může česká společnost čelit. Kterému vlastně už čelí. V souvislosti s Ukrajinou se často hovoří o změně ve vedení ozbrojených konfliktů, v přechodu od války konvenční k válce hybridní.

Ta kromě bojových operací v terénu zahrnuje také válku o digitální „teritoria“, což zahrnuje jak kybernetické útoky, tedy například snahu o paralyzaci komunikačních a informačních systémů, snahy o zcizení dat apod., tak i psychologickou manipulaci prostřednictvím digitálních médií. Zejména to poslední velmi citelně dosahuje až do Česka v podobě tzv. trollů, kteří za žold podporují ideologické pozice ruského agresora.

Skutečně, tohle je jediná válka, která v současnosti zasahuje Česko a která s největší pravděpodobností hrozí i v budoucnu. Proti tomuto druhu hybridní války skutečně potřebujeme dostatečně obranyschopné obyvatelstvo. Jeho výzbrojí ale nebude kalašnikov, nýbrž mnohem vyšší míra digitální a mediální gramotnosti. Nejlepší branná výchova pro budoucnost.