Mladá fronta Dnes: Výuka může být nejen efektivní, ale i zábavná

Publikujeme rozhovor Radky Hrdinové s dětským neurologem Stevem Hughesem o vlivu učení se na testy na vzdělávání dětí a o Montessori pedagogice. Steve Hughes je odborník na problematiku vývojových poruch učení a ADHD a advokát Montessori přístupu ke vzdělávání, o kterém přednáší po celém světě. Kritizuje důraz na testy v americkém školství, který podle jeho názoru brzdí dětský rozvoj. Text vyšel 10.4. v deníku Mladá fronta Dnes. 

Steven J. Hughes

Výsledky testů PISA (zkratka pro mezinárodní průzkum znalostí studentů – pozn. red.) neříkají nic o ekonomické budoucnosti státu, tvrdí americký neurolog Steve Hughes. Učení se na testy považuje za slepou uličku, která nepomáhá dětem k lepšímu vzdělání, spíše naopak. „Česká republika není jedinou zemí, která se tímto směrem vydala. Uděláte to a za deset let se budete divit, co se s vaším školstvím stalo,“ říká Hughes, který se při hledání správné školy pro svou dceru nadchl pro Montessori pedagogiku a dnes o ní přednáší po světě.

Řada rodičů nevěří alternativním způsobům výuky, protože si je spojují více s hraním než s procesem učení. Může být učení zároveň efektivní a zábavné? 

Učit se patří k lidské přirozenosti. I když i z učení se samozřejmě dá udělat nezajímavý a tím i málo efektivní proces. Lidské bytosti jsou od přírody zvědavé a s tím se dá dobře pracovat. Nabízet informace, pokládat otázky, vzbuzovat zvědavost. Dám příklad z Montessori pedagogiky, protože upřímně, to já dělám často. Když se začíná s geometrií, začíná se příběhem o tom, proč existuje, z jakého důvodu ji lidé zdokonalovali, jaké problémy pomohla vyřešit. Nevím, zda je to úplně odpověď na otázku, zda efektivní učení může nebo nemůže být zábavné. Ale jde o to, že když to tak neuděláte a budete matematiku prezentovat jako abstraktní vědu, oslovíte jen zhruba třetinu dětí, které jsou v matematice přirozeně nadané. Ty uvidí krásu v abstraktních vzorcích nebo v rovnicích tak jako tak. Ale ty ostatní v tom krásu neuvidí. Častým opakováním se možná naučí správný postup, napíší díky tomu test, ale to je tak vše. A bohužel to je často vše, co po nich škola chce. Ty děti se musí velmi snažit, musí do toho investovat hodně energie a času, a přitom tím rozvíjejí jen malou část své osobnosti.

Jenže to, jak dítě uspěje v testech, je v Česku stále důležitější. Jejich výsledky rozhodují i o tom, na jakou školu se dostane. Ale v tom se Česká republika od jiných zemí asi moc neliší. 

V tom není Česká republika nic výjimečného, nejste první, kdo se tímto způsobem posouvají. Uděláte to a za deset let se budete divit, co se stalo. Opravdu to není výjimečné, stejná situace se opakovala v řadě zemí na celém světě, a co se stalo potom, není tajemství, stačí si to v angličtině najít na Googlu. Důraz na testy všude vedl ke zjednodušení obsahu vzdělávání, vyučování se centralizovalo, děti stejného věku se učí to samé, učitel se soustředí na výklad toho, co je důležité pro úspěch v testu a ze škol se eliminuje aktivita. Přitom ve škole se děti mohou vzdělávat v tolika různých věcech, kromě přípravy na testy z matematiky nebo mateřského jazyka.

Říkáte, že pokud je matematika vykládána jako abstraktní předmět, tak mu porozumí pouze třetina dětí? 

Nejde jen o matematiku. Odpovídající kombinaci inteligence a temperamentu, která umožňuje úspěch v konvenční škole, má zhruba třetina dětí. Další třetina dětí je to schopná tolerovat, pro zbytek je to ale velmi tvrdá zkušenost, protože je škola nutí hrát hru, ve které nemohou vyhrát. A je to do značné míry právě kvůli testům, kvůli neustálému poměřování. Přitom nejde jen o IQ, ale i o osobnostní rysy. Pro úspěch je důležitá například i pečlivost nebo opatrnost. Jenže přemýšlet o vzdělávání tímto způsobem je složitější než podívat se na to, jak si děti vedou v testech.

V čem konkrétně testování školy mění k horšímu? 

Budu mluvit z vlastní zkušenosti. Do školy jsem chodil v 60. letech na předměstí Minneapolis. Moje školní zkušenost byla krásná. Pořád si pamatuji na skvělého učitele, který měl na starosti školní kapelu. Experimentovali jsme, jezdili jsme na lyže, chodili jsme na exkurze, které s klasickým vzděláváním moc nesouvisely. Dodnes si ze střední školy pamatuji na exkurzi do výpočetního centra, bylo to moje první setkání s počítačem, byl jsem tím fascinovaný. Ano, dělali jsme i testy. Ale škola byla hlavně o sportu, o muzice, debatním týmu, výměnných pobytech, novinovém klubu. Takových klubů bylo u nás ve škole patnáct. To je to, na co si ze střední školy pamatuji. Jenže tyto aktivity přestaly být až tak relevantní ve chvíli, kdy stoupla důležitost testů. A přitom to jsou všechno aktivity, které člověka rozvíjejí. Stačí se podívat na to, co udělala politika No child left behind, kterou v roce 2001 vyhlásil George Bush. Děti se soustředí na testy, ostatní šlo stranou. Nyní máme školy, které se podobají víc vojenskému táboru. Jenže když pak děti především z chudého prostředí, které natrénovaly na testy, jdou na univerzitu, velká část z nich selže. Samotné skóre v testech nestačí, pokud se nenaučí být samostatné, umět si rozvrhnout čas nebo stanovit priority. Když ve škole dělají, co se jim řekne, nepomáhá to.

Jsou Montessori školy úspěšnější? 

Děti z Montessori škol jsou při testech úspěšnější, u dětí ze znevýhodněného prostředí je to výraznější. Oni se ani tak neučí na testy, spíše se učí hledat řešení. I když samozřejmě nic není černobílé a testy nejsou absolutní zlo, ovšem je třeba brát do úvahy, že testování není všemocné a že velmi zjednodušuje a omezuje.

A co ti, kteří ve škole prospívají? Ti z toho prospěch nemají? 

Zeptejte se v Googlu nebo v IBM, kteří si mohou vybírat nejlepší z nejlepších, zjistíte, že výsledky školních testů pro ně nemají žádnou vypovídací hodnotu. Podle jejich zkušeností nevypovídají o tom, jak úspěšný člověk v budoucnosti bude. Často už ani nerozhoduje ani to, zda má univerzitní vzdělání. Při interview se ptají na to, kdy naposledy zájemce o zaměstnání řešil nějaký složitý analytický problém. Když bude dítě trávit čas učením se nazpaměť a procvičováním testových otázek, kdy si najdete čas trénovat mozek v řešení problémů? A to je dovednost, kterou je třeba trénovat. „Soft skills“ je v praxi stále důležitější, i když to někdy vypadá, jako by to ti, kteří rozhodují o školství, neviděli. Když se ptali šéfů velkých firem, jaké dovednosti jsou podle nich důležité, mluvili o kreativitě, o zvědavosti, schopnosti se nadchnout, schopnosti spolupracovat, pěstovat vztahy se zákazníky nebo o schopnosti vnímat komplexnost trhu, schopnost odfiltrovat rušivé elementy a vidět souvislosti ve složité realitě, vidět za hluk. Problém je, zda v dětech tyto dovednosti rozvíjíme.

Jak nejlépe by se měl dětský mozek rozvíjet? 

Dětský mozek potřebuje růst a učit se a to za něj nikdo neudělá. Znamená to nabízet mu příležitosti, které děti zaujmou a donutí jejich mozek k aktivitě. O učení bychom měli přemýšlet jako o rozvoji mozku. Mozek máme, protože se tělo potřebuje pohybovat. Přežili jsme, protože jsme pohyb díky mozku dokázali adaptovat a stále se učíme tím, že věci děláme, není nic, co by to nahradilo. Dobrý příklad je řízení auta. Když se člověk učí řídit, je to náročná činnost. Postupně se ale řízení stane činností automatickou. A to platí univerzálně. Znáte hru Tetris? Když se podíváte na mozkovou aktivitu člověka, který ji hraje poprvé, mozek se úplně rozsvítí. Potom, co ji ovládne, mozek při hraní prakticky vypne. Už to pro něj není výzva. Totéž je s řízením auta, psaním novinového článku. Rozvoj mozku z pohledu neurovědy není o znalosti, ale o tom vědět, co dělat. Třeba když hrajete Tetris. Rozvíjet mozek znamená stavět před něj výzvy. V Montessori školách, samozřejmě když to dělají dobře, je na to kladen velký důraz, včetně toho, že výzvy musejí odpovídat vývoji. Ve dvou letech například děti milují stavění věže, zaujme je postavit kostky na sebe, aby vytvořily věž, je to pro jejich mozek výzva, která je oslovuje, dokola to zkoušejí, samy se opravují, učí se. V šesti letech už ne.

Co by tedy měla dítěti škola nabídnout? 

Co největší šanci, aby se vyvíjel po své vlastní vývojové trajektorii. Každé dítě se nemůže ve stejnou dobu učit totéž, mozek se vyvíjí vlastním tempem. Učení je proces, který nám umožnil přežít, protože nás naučil dělat věci jinak, nově. A k tomu ho potřebujeme cvičit.