Národní rada pro vzdělávání? Existuje dobrá i špatná varianta

Národní rada pro vzdělávání by mohla přinést pozitivní vliv na kontinuitu vzdělávacích politik, na prosazení důležitých reformních kroků, na sdílení partikulárních zájmů. Účastníci panelu Kulatého stolu SKAV, který se konal 20. 11., ale vyslovují pochybnosti, že se to současnému vedení MŠMT podaří. Podle nich hrozí, že rada bude „fíkovým listem“ pro nepopulární kroky ministra. Nabízíme video a audio záznam kulatého stolu, stručné shrnutí a obsáhlejší text Bohumila Kartouse, který vás uvede do historie vzniku NRV i současných názorů na možnosti jejího fungování. Komentář Petra Chaluše k okolnostem vzniku Národní rady pro vzdělávání čtěte ZDE.

Důležitá sdělení účastníků kulatého stolu ke vzniku NRV:

• První nápad zřídit Národní radu pro vzdělávání pochází z roku 1996. Představa o její podobě se postupně proměňovala. Historie proměn této myšlenky vede ke skepsi, zda jsme schopní vytvořit opravdu funkční radu. (Arnošt Veselý, FSV UK)
• Podobné orgány v různých zemích mají velmi různou funkci a podobu. Od diskusního a poradního orgánu po státní úřad s výkonnými pravomocemi. Například finská Národní rada pro vzdělávání, na níž se u nás často odvoláváme, je fakticky výzkumným státním úřadem s mnoha zaměstnanci. (Karel Rýdl, UP)
• V podmínkách ČR hrozí, že rada bude jen poradním orgánem ministra, který bude jejím prostřednictvím obhajovat své kroky. K tomu by nemělo dojít. Naopak potřebujeme orgán, který překoná omezenost resortních a ideologických mantinelů. (Jiří Kulich, SEVER)
• Rada nemusí mít nutně zákonný status. Například Tripartita není orgán vzniklý ze zákona, přesto jeho autoritu respektuje jak vláda a ministři, tak veřejnost. (Miloš Rathouský, Svaz průmyslu a dopravy)
• Rada musí mít jasné cíle, poslání a pravomoci. Jinak půjde o orgán, kde se budou přetahovat o moc zástupci vlivových skupin. Musí být nepolitická, odborná a výkonná. (Karel Rýdl, UP)
• Národní rada pro vzdělávání by měla vznikat zespoda, využít rostoucího zájmu veřejnosti o vzdělávání. Veřejnost ocení, jestliže může mít přímý vliv na podobu vzdělávací politiky. (Zdeněk Slejška, EDUin)

ZDE si můžete stáhnout audio nahrávku debaty v délce 1 hodina 58 minut (189 MB)

Současná podoba vzniku Národní rady pro vzdělávání vzbuzuje pochybnosti.

Národní rada pro vzdělávání ještě nevznikla a už stačila rozvířit debaty o její smysluplnosti a o tom, k čemu má vlastně sloužit. Ministr školství Marcel Chládek překvapil, když zveřejnil svůj návrh na složení Národní rady pro vzdělávání. Jmenování Václava Klause jejím předsedou, později vydávané za „jmenování do přípravného orgánu“ a ještě později vzaté zpět, vzbudilo odpor odborné i občanské veřejnosti. Komentáře zpochybnily jak Klausovu schopnost takovou roli zastávat, tak  schopnost ministra školství vést úřad.

Polovina členů rady vázaných na zájmové organizace, polovinu členů určí vláda

Nicméně zájem MŠMT na tom radu ustavit trvá. Podle informací od náměstka MŠMT Petra Mlsny se ve středu 19. 11. sešel tzv. přípravný výbor k Národní radě pro vzdělávání (dále jen rada), a to ve složení původně navrženém ministrem školství. Ve složení tohoto přípravného výboru došlo ke dvěma změnám: jeho členem není Václav Klaus starší, který byl původně zamýšleným předsedou rady (později přípravného výboru) a členem se naopak stal Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. Podle Petra Mlsny řešil výbor na svém prvním jednání konečnou podobu rady. Došel k závěru, že půjde o poradní orgán, který bude stmelovat zájmy různých oblastí (reprezentovaných ministerstvy školství, práce a sociálních věcí, průmyslu a obchodu). Výbor se dále dohodl na tom, podle jakého klíče bude rada sestavena. Z poloviny by ji měli tvořit členové virilní (vázáno ne na osoby, ale na organizace a instituce, jako třeba Svaz průmyslu atp.) a z poloviny členové jmenovaní přímo vládou. Rada by měla své návrhy předkládat vládě a ta je bude projednávat a schvalovat. Legislativní odbor MŠMT nyní dostal za úkol připravit právní znění, které bude možné implementovat do novely školského zákona.

O radě se jedná od listopadu. Od listopadu 1996…

„První zmínka o radě pochází z listopadu, nicméně z listopadu roku 1996,“ řekl Arnošt Veselý z Fakulty sociálních studií UK, cituje informaci od někdejšího ministra Ivana Pilipa z deníku Slovo z listopadu téhož roku. Veselý dále rekapituluje historii úvah o radě. Smyslem mělo být sladit zájmy nejrůznějších stran na rozvoji vzdělávání. Původní záměr byl, aby rada řešila zejména obsah vzdělávání.  Ještě za ministra Pilipa se konalo zasedání přípravného výboru rady, který se usnesl, že vypustí z názvu slovo národní, a rozhodl, že nemá jít o poradní orgán ministerstva školství.

V roce 1999 jmenoval ministr Eduard Zeman vlastní poradní sbor. Novela školského zákona, předložená stejným ministrem, která předpokládala založení rady, nebyla přijata. V novele z roku 2004 už tento návrh není. Během působení místopředsedy vlády pro ekonomiku Martina Jahna vznikla tzv. Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů, která měla nadresortní a silně proekonomický charakter. Za ministrování Petra Fialy se myšlenka rady objevuje opět. Ministr Chládek záměr založit radu přebírá a snaží se ji vytvořit. Aktuální vývoj je díky nedávné medializaci dobře znám.

Rada může být dobrá. Může být i špatná. Jaká bude?

„Žádná rada dosud neexistovala, těžko říct, jak bude fungovat v praxi,“ řekl na Kulatém stole akademik Karel Rýdl, prorektor pro vzdělávání Univerzity Pardubice, který dlouhodobě působí v oblasti pedagogiky a vzdělávací politiky. Osobně se domnívá, že tak, jak je v současnosti nastavena, fungovat nebude. „Zdá se, že podobné nápady přicházejí v okamžiku, kdy politická reprezentace neví, kudy kam. Rada by měla mít stanoveny vize a cíle, nemělo by jít o odkladiště politiků. Bez stanovených cílů půjde jen o přetahovanou mezi členy o to, kdo bude mít větší vliv,“ domnívá se Rýdl.

Zdeněk Slejška, ředitel EDUin, organizace působící coby watchdog v oblasti vzdělávání, je v zásadě pro její zavedení. „ Za prvé je třeba překlenout rychle se střídající politické vedení. Za druhé, chybí schopnost dialogu, rada by ho mohlo vytvářet. A za třetí, rada by měla vytvářet vizi,“ uvádí Slejška.

S tím souhlasí i Rýdl: „Za určitých podmínek jsem pro. Půjdeme-li cestou vytváření vize, jako má třeba Finsko, pak ano. Má to být odborný kompetentní orgán, ne skupina lobbyistů, kteří pouze ukazují palec nahoru či dolů.“

Pozitivní přínos, který rada může mít, shledává i Jiří Kulich, ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER a člověk dlouhodobě aktivní v neziskovém sektoru: „Je to žádoucí záměr. Rada může přispět k překonání rezortních a ideologických mantinelů.

Nostalgii zaměstnavatelů, kteří se o vzdělávání zajímají, po Jahnově Radě vlády pro rozvoj lidských zdrojů, připomněl Miloš Rathouský, lobbista Svazu průmyslu. Podle něj zaznívá silný hlas po obnovení podobného orgánu s podobnými kompetencemi, který by však zároveň nebyl v přímé podřízenosti MŠMT.

Právě definici rozvoje vzdělávání jako rozvoje „lidský zdrojů“ však kritizuje Karel Rýdl, který takové zúžení vnímá jako nepřípustné. Nejde podle něj o rozvoj lidských zdrojů, ale o mnohem komplexnější rozvoj lidské osobnosti, jenž má vzdělávání zajišťovat.

Podle sociologa Veselého nelze na otázku, zda rada bude dobrým či špatným nástrojem, odpovědět obecně. „Rada je jen prázdná schránka, kterou lze naplnit dobře i špatně. Upřímně řečeno, když jsem pročítal materiály za těch 18 let, kdy se pokoušíme radu založit, téměř bych hájil variantu „ne“, protože jsem skeptický k tomu, že dojde ke shodě na leadershipu, vymezených kompetencích a cílech. Bude-li postavena na pouhé víře, že to bude „fungovat“, pak jsem rozhodně proti tomu, aby rada vznikla,“ dodává.

Modelů je spousta. Žádný nelze slepě následovat…

Často zmiňovaným příkladem úspěšného vzdělávacího systému je Finsko. Jak ale uvádí Rýdl, finská rada a současný záměr MŠMT se od sebe diametrálně liší. „Finská rada je vlastně obdobou českého Národního ústavu pro vzdělávání. Jsou to placení profesionálové. Mají jasné cíle, jasná specifika. Je to orgán respektovaný napříč politickým i společenským spektrem, což jsou úplně jiné podmínky než u nás.“

Kritizuje způsob, jakým rada v ČR vzniká: „Vývoj rady u nás je zvláštní. Navrhovat, aby polovinu jmenovala vláda a polovina byla vázána institucionálně, to je vlastně až čtvrtý krok.

Rýdlův názor podporuje i Veselý: „Finská rada a česká rada, to je jen shoda jmen. Poslání finské rady je naprosto odlišné. Podle Kulicha nestačí, aby rada pro vzdělávání byla pouze poradním orgánem ministra. S tím do značné míry souhlasí i Rathouský: „Jsou platformy podobného typu, které fungují pouze tak, že si tam někdo přijde popovídat. Druhým extrémem je orgán se silnými rozhodovacími pravomocemi. Rada pro vzdělávání by měla být někde mezi. Měl by to být orgán typu tripartity. Tripartita, byť ji nezřizuje zákon, má respekt a vláda na ni slyší.“

Zdeněk Slejška shrnul svoje zkušenosti z kampaně Česko mluví o vzdělávání a z projektu Města vzdělávání následovně: „Vím, jak pozitivní zkušenost zažívají lidé tehdy, kdy viděli, že lze závěry nějaké diskuse promítnou dál, do strategického dokumentu, ať už na plošné nebo lokální úrovni. Domnívám se, že nastává čas zlomu a že lze i na národní úrovni participativním způsobem leccos ovlivnit. Hlavní iniciativa při zakládání rady by měla vzejít zespodu.“ K tomu, že by rada mohla vzniknout zespodu a zároveň měla respekt tripartity, je skeptický Kulich. „O žádném konkrétním modelu nevím, ale jsou tři zásady, které by měla rada splňovat: měla by být nepolitická, výkonná a odborná,“ uzavírá Rýdl.