Naše děti v běžných školkách nechtějí

Publikujeme rozhovor s Terezií Pémovou, která založila a vede Hyperku, školku pro děti s ADHD (ZDE). NIDAR – neboli Národní institut pro děti a rodinu, nezisková organizace, která za školkou stojí, zároveň poskytuje poradenství a podporu nejen dětem, ale i rodinám a pedagogům (ZDE).

„Část klientů, kteří se k nám dostávají, má situaci o to komplikovanější, že se týká dětí, které jsou nedonošené. To znamená, že si rodina prožila trauma už na začátku, mnohdy hovoříme o dětech, které nepřišly na svět vůbec jednoduše. Dítě je pak trochu jiné, než čekáte, ale vy jste rádi, že je zdravé. Pak ale začnete ve společnosti neustále narážet na to, že vaše dítě je pro společnost nepřijatelné. Mně přijde naprosto pochopitelné, že rodiče pak zvyšují protektivní chování vůči svému dítěti, kdo jiný než rodiče by ho měl chránit. Hodně z nich popisuje, že vlastně nikdo neví, čím si prošli a jaké to bylo, když nevěděli, jestli jejich dítě přežije, a teď je někdo soudí za to, že je takové nebo makové,“ popisuje Terezie Pémová situaci některých rodin dětí s ADHD.

Provozujete školku, respektive dětskou skupinu pro hyperaktivní děti. Proč jste se rozhodla otevřít takto specializovanou službu?

Věnujeme se obecně problematice hyperaktivity a ADHD už 13 let. Myšlenka zřídit školku nám zrála v hlavě už asi pět let, ale bohužel jsme narazili na legislativní limity, kdy je pro nás obtížné dostát hygienickým nárokům, které jsou nezbytné pro zápis do rejstříku škol. Čekali jsme na legislativu, která se týká dětských skupin, a využili jsme možnosti stát se speciální dětskou skupinou. Kromě školky máme programy terapie i tábory.

Vždy jsme byli příznivci inkluzivního vzdělávání a u hyperaktivních školních dětí to propagujeme a pomáháme s výběrem a vzděláváním asistentů. V případě školky jsme ale narazily na to, že školky mohou takové děti vyloučit a rodiny se tak dostávají do neřešitelné situace. Dítě je vyloučeno ze školky, ale nemá tak velké obtíže, aby mohlo jít do speciální školky. Tyto děti jsou většinou inteligentní, nemají žádné motorické ani smyslové omezení, občas mají jen nějaké logopedické vady, ale v podstatě jsou pouze z vnějšího pohledu nezvladatelní a rodiče nemají, kam je umístit.

To prohlubuje sociální neobratnost dítěte. I když si jeden z rodičů může dovolit zůstat s ním doma, tak se nenaučí fungovat v kolektivu, protože je pořád jen s maminkou. Ale jsou rodiny, které narážejí i na socioekonomické bariéry. Když ani jeden z rodičů nemůže zůstat doma a zároveň hyperaktivita sama o sobě zatím (pokud k tomu není například přidružená epilepsie), není důvodem k tomu, proč by měly být přiznávány příspěvky na péči, tak rodina může zůstat v podstatě bez příjmu. Každoročně se nám tato situace v září a říjnu opakuje, tedy v období, kdy školky začnou tyto děti vylučovat. Takže jsme se rozhodli, i přes všechny naše snahy o inkluzi, vytvořit HYPERKU v režimu dětské skupiny, jako chráněné prostředí pro tyto děti. Na druhou stranu ale říkáme, že je to jenom tréninková skupina. Děti tady mají možnost natrénovat si v menším kolektivu pod expertním vedením to, co pak využijí v běžné školce.

Když je dítě ze školky vyloučeno takto brzy, je těžké rozlišit, nakolik je to jen otázka průběhu adaptační fáze a nakolik je to ADHD, které vyžaduje intenzivnější péči. Naše děti často ani nedostaly šanci překročit adaptační fázi, ve které se všechny děti mohou chovat nestandardně.

Pokud projde novela školského zákona zavádějící povinný předškolní rok, budou u vás moci děti zůstat?

Terezie Pémová

To je otázka. Podstatnou část dětí, které tu máme, tvoří ty, které byly z běžné školky vyloučeny. Některé dokonce během tří dnů poté, co do školky nastoupily. Stává se nám, že máme děti, které byly vyloučeny i z posledního ročníku, protože školka řekne, že není specializovaná na děti s touto poruchou. Nejsou jim schopni zajistit péči a nemají pro ně asistenta. V tuto chvíli ho běžná školka ani nemusí mít. Je tedy otázka, jestliže novela projde, zda bude součástí i povinnost školky postarat se o jakékoli dítě, které do ní přijde, včetně dětí se specifickými potřebami. Pakliže ano, mohou do běžných školek děti přicházet, ale kdyby to zůstalo jako v současné situaci, kdy školka nemá povinnost požádat si o asistenta a má právo dítě odmítnout, tak se rodiče buď dostanou do nějakého vakua, nebo to budou řešit tak, že si vyžádají individuální vzdělávání a dítě pak dají třeba k nám.

Kolik dětí k vám na začátku školního roku přichází?

Kapacita služby se odvíjí ze zákona, čili je povoleno dvanáct dětí na jednu dětskou skupinu. My máme jednu, zapsáno může být víc děti, pakliže se o místa dělí. V současné době máme zapsáno devět dětí. Máme děti, které jsou zatím v adaptačním období, takže chodí třeba dvakrát týdně. Máme už ale další zájemce, takže předpokládám, že do konce listopadu bude naše kapacita plná.

Jak se díváte na argument nezvladatelnosti těchto dětí z pohledu běžných školek. V čem selhávají?

Myslím, že je to dáno tím, že na dvanáct dětí u nás máme tři pedagogické pracovníky. Což umožňuje individuální přístup.

Zase to tu máte koncentrované v tom smyslu, že u vás mají potíže všechny děti, což v běžné školce nemají.

Koncentrace těchto dětí nemusí být na škodu, protože ony se navzájem neruší svým chováním, které může iritovat děti, které ADHD nemají.  Takže to, že všichni jsou hluční, a když sedí u stolu, tak do něj všichni kopají, jim umožňuje být zároveň tolerantnější navzájem. Myslím, že zásadním problémem školek je, že v počtu 24 dětí na jednu paní učitelku to opravdu není možné zvládnout. Chceme-li zlepšit náš školský systém, investujme do lidí. Jak kapacitně, aby jich bylo víc, tak do jejich vzdělání a do kvality osobnostního rozvoje. Já sama nejsem profesně pedagožka, ale sociální pracovnice, a vidím, že práce s těmito dětmi je o tom, jak si člověk dá čas a práci vybudovat si ke každému dítěti individuální vztah.

Didaktika je jedna záležitost, ale děti předškolního věku a vlastně i celý první stupeň základní školy se učí na základě vztahu ke své paní učitelce, mamince a tatínkovi. Je potřeba dát si čas vypracovat si s dítětem vztah. Jít jeho tempem, počkat si a pak teprve, když vás zná, má vás rádo a věří, že to s ním myslíte dobře, lze ho začít učit věci, které mu v tu chvíli třeba nejsou příjemné.

Vy se tedy zaměřujete na to, aby děti u vás byly schopné zvládnout adaptaci a přestoupily časem do běžných školek?

Vždycky je to otázka rodiny a jejího zájmu. Nám se bohužel stává i to, že rodiče k nám přicházejí i se staršími dětmi ve chvíli, kdy školskému systému už hodně nedůvěřují. U dětí, které tu teď jsou, máme v plánu, že tu budou celý školní rok, naučí se potřebné dovednosti a na jaře se půjdou zapsat do běžné veřejné školky. Části dětí stačí jen režimová opatření a naučí se spoustu věcí velmi rychle. Část dětí od nás odejde s informací, že budou potřebovat asistenta a musí vyhledat takovou školku, která na to bude připravená. Ideální by bylo, kdybychom mohli sdílet úvod jejich docházky, aby dítě mohlo chodit sem i tam. Tak, jak je to například v našem programu Aktivně do školy, který v tomto modelu pracoval s prvňáčky. Kdy měla škola i rodina od nás nárok celý další školní rok čerpat metodickou podporu. Samozřejmě narážíme na to, že jsou školky, které jsou rády, že s tím někdo přichází a jsou tomu otevřené, ale setkáváme se naopak i s tím, že když rodiče u zápisu do školky nebo do školy zmíní jakýkoli takovýto problém, je jim rovnou naznačeno, že si mají hledat jinou školu.

Jak to odmítnutí konkrétně vypadá? Jako doporučení, aby si našli jinou školu?

Spíš je jim oznámeno, ať zváží, zda se nechtějí poohlédnout po nějaké menší škole, kde nebude tolik dětí ve třídě. Někdy se na to dá nahlížet tak, že se škola snaží rodině pomoci a třeba zprostředkuje potřebný kontakt, ale někdy to rodiče vnímají spíše jako snahu vyhnout se jejich dítěti. Což je naše nejčastější otázka v poradenství, zda již před nástupem do školky nebo do školy říct, že máme dítě s ADHD, nebo to neříct a počkat, jak si s tím škola poradí.

Někdy to učitel bere tak: mám tu dvacet dětí a každé je jiné, jindy škola pro konkrétní dítě zvolí asistenta nebo ho dá do mikrotřídy. Ale je to velké dilema a vlastně na něj není odpověď, protože je to škola od školy, ředitel od ředitele. U školky je to jednoznačnější, navíc není na přijetí nárok. V tom to mají školky jednodušší, buď dítě vůbec nepřijmou, nebo jej skutečně vyloučí v průběhu pár dní po nástupu.

Zásadním problémem pak ale asi je, že tu není nějaká systémová podpora využitelná pro každou školu.

Ano. Problém zároveň je, že děti s ADHD jsou stále částí odborné veřejnosti nahlíženy jako děti nevychované, že jde o selhání výchovy rodičů. Pokud je takové dítě diagnostikované v medicinském režimu, tak patří sice do skupiny psychiatrických nebo neurovývojových poruch, ale nemluví se o poruše chování. Zatímco podle  pedagogicko – psychologické diagnostiky se mezi poruchy chování řadí. Což je samo o sobě pro spoustu rodičů nechci říct přímo traumatizující, ale velmi těžko se srovnávají se situací, kdy jim z poradny přijde, že dítě má SPUCH, čili poruchu učení a chování, přitom je ADHD. Tohle „nálepkování“ vede k tomu, že se rodiny často stáhnou do sebe a bojují s  označením v  posudku, což zase škola může vnímat jako jeho zpochybňování. Stačilo by možná jen pojmenovávat situaci dětí na základě potřeb, nikoli diagnózy.

Část klientů, kteří se k nám dostávají, má situaci o to komplikovanější, že se týká dětí, které jsou nedonošené. To znamená, že si rodina prožila trauma už na začátku, mnohdy hovoříme o dětech, které nepřišly na svět vůbec jednoduše. Dítě je pak trochu jiné, než čekáte, ale vy jste rádi, že je zdravé. Pak ale začnete ve společnosti neustále narážet na to, že vaše dítě je pro společnost nepřijatelné. Mně přijde naprosto pochopitelné, že rodiče pak zvyšují protektivní chování vůči svému dítěti, kdo jiný než rodiče by ho měl chránit. Hodně z nich popisuje, že vlastně nikdo neví, čím si prošli a jaké to bylo, když nevěděli, jestli jejich dítě přežije, a teď je někdo soudí za to, že je takové nebo makové.

Zajímalo by mě, jak funguje mechanismus vyloučení dítěte ze školky. Znamená to, že školka se během prvního, dvou týdnů rozhodne, že dítě vyloučí a čeká se na to, až si rodiče najdou nějakou náhradní školku, nebo jim řeknou, tak od zítřka už nechoďte?

Ve školkách mají podle zákona tříměsíční zkušební lhůtu a vyloučení by mělo být na základě odborného zdravotního posudku. Opakovaně se nám ale stalo, že si škola pozve psychologa ze speciálně pedagogického centra, který na místě vydá posudek na dítě ve smyslu, že školka není schopná zajistit v tom počtu dětí, kvůli kvalifikaci personálu atakdále, potřeby konkrétního dítěte.

Nemělo by to být tak, že škola to sice iniciuje, ale doporučí rodičům, aby si zašli s dítětem do poradny?

Asi by to tak mělo být. Druhou věcí je, že i když to vzejde z iniciativy rodičů, kteří si sami s dítětem zajdou do poradny s očekáváním, že jim bude pomoženo a výsledkem pak je posudek, že školka není schopná dítěti zajistit péči, tak i tak to znamená, že je to vlastně papír, na základě kterého může být dítě ze školky vyloučeno. Teď tu máme chlapečka, který byl vyloučen ze třech školek, a jednou to bylo opravdu už jen telefonátem ve stylu: „Odveďte si ho, už tu nezůstane ani na oběd!“

Je to tedy nastavené tak, že děti mají být připravené na školku, nikoli školky na děti.

Je to tak. I když samozřejmě rozumím specifičnosti té situace. Když se na to podívám z pozice pedagožky ve školce, která má na starosti děti, reagující na začátku na jakoukoli stresovou situaci útěkem, s tím, že hyperaktivní děti jsou motoricky i fyzicky velmi zdatné a vy ho tedy musíte mít fyzicky neustále pod kontrolou, a ona má 24 dalších dětí, rozumím tomu, že to není možné. Buď ohrozí bezpečnost jeho, nebo těch zbývajících dětí. Ale obecně školky nejsou připravené. Podle mě školky ještě méně než školy.

Povinné předškolní vzdělávání od roku 2017 je podle vás v tomto smyslu tedy nerealistické…

Moc si to neumím představit. Jsou tu sice argumenty, že se to týká jen velmi malého počtu dětí, které nechodí do školy, ale mně se ta čísla moc nezdají. Je tu řada dětí, které chodí do soukromých školek, nezapsaných do rejstříku mateřských škol.

Soukromé školky jsou obvykle brány jako školky, kam dávají děti rodiče, kteří si pro své děti přejí nějakou lepší péči. Ale už se nemluví o tom proč. Nejen, že jsou to rodiče, kteří hledají nějakou alternativní cestu, ale že je to pro některé z nich nutnost.

Ano, část dětí jinou možnost nemá. U časti lidí je to vysloveně volba v představě něčeho kvalitnějšího, u části lidí je to volba daná nedostatečnou kapacitou pro malé děti, pro část dětí je to ale jediná šance. Obrací se na nás poslední dobou i lidé z regionů s tím, že zařízení podobného typu tam úplně chybí.

Doufám ale, že nikdy nedospějeme do situace, že bychom tady měli segregované školky a vytvořili nějaký paralelní systém pro děti s ADHD. Jde nám o to, abychom společně natrénovali potřebné dovednosti a zjistili, zda rozsah té poruchy vylučuje vzdělávání bez asistenta.  Můžeme tu udělat mnohem lepší diagnostiku. Vidíme dynamiku jejich vývoje, jak moc je dítě schopné se zlepšit, jaké jsou motivační cesty, které ho učí. To vše jde vypozorovat v denním režimu a směřovat potom jako doporučení pro zařízení, které si dítě převezme.

Jakou máte zkušenost s přechodem těchto dětí do běžné školky nebo školy?

Máme trochu specifickou klientelu, tím, že jsme neziskovka a lidé si nás sami vyhledávají. Určitě tu máme rodiče motivovanější. Nicméně narůstá napříč celou republikou počet dětí, kterým se na základě pouhého ADHD podaří na první dva tři roky zajistit asistenta. To výrazně zlepšuje jejich možnosti a spousta dětí od čtvrté, páté třídy už asistenta nepotřebuje. Z pohledu intelektu není jediný důvod, proč by dítě nemělo zvládnout běžnou základní školu.

První tři roky jsou spíš o tom, že vyrušuje svým chováním jiné děti. Asistent pak může sloužit k tomu, že opravdu pracuje s dítětem individuálně, třeba i nějakou dobu v jiné místnosti. Asistent tím pádem může regulovat i potřeby ostatních dětí, když se například potřebují soustředit na práci. Zároveň když už si děti na sebe zvyknout, dívají se na jeho odlišnost trochu jinak. Nemluvě o tom, že motorický neklid, který je často u těchto malých dětí nejnápadnější, odeznívá nejdříve. Když srovnáte pětileté dítě s motorickým neklidem a desetileté, tak je to obrovský rozdíl.

Čím to je, že se obecně ADHD týká daleko více chlapců než dívek?

Dominantním problémem ADHD je porucha pozornosti. Může se vyskytovat i s  hyperaktivní složkou, s motorickým neklidem, nebo bez něj. Poruchou bez hyperaktivity častěji trpí holčičky a tím, jak nejsou motoricky neklidné a “zlobivé“, systémem projdou a nikdo si jich moc nevšimne. Jsou takové nepozorné, někdo si může myslet, že jsou trochu hloupé, zasněné princezny, moc neposlouchají, co mají dělat, ale jsou hodné. Zatímco motorický neklid vnáší do chování dítěte větší nápadnost a obtížnost pro své okolí.

Na druhou stranu, když už je holčička ADHD i s hyperaktivitou, je to opravdu dračice a má to ještě mnohem těžší než kluci, protože navíc nedostává očekávání své genderové role. Některé z nich ale mají, když to řeknu nekorektně, velmi ženskou duši a touží po kamarádkách, které se jich však bojí.

Jakou podporu potřebují rodiče, aby tuhle situaci zvládali, třeba i později v běžné školce nebo škole?

Myslím, že to první, co tu potřebují děti i rodiče slyšet, je, že vše, co bylo doposud popisované jako nenormální chování, je normální. Ujištění, že jejich dítě je zdravé, že reakce, které mohou být bouřlivější, jsou vysvětlitelné. Ukazuje se, že v zahraničí jako nejúčinnější metoda pro práci s ADHD během předškolního věku považují edukaci rodičů. To znamená, vysvětlit jim, proč se dítě v té situaci chová tak, jak se chová, jak mu funguje pozornost, proč vypadá, že neposlouchá. Potřebují uklidnit, že je to běžné. Když tohle pochopí, odpadne emocionální tlak a jsou mnohem přístupnější k nějakým racionálním řešením.

Je to paradoxní, ale hyperaktivním dětem, přes jejich obrovskou energii, kterou mají a potřebují mít možnost někde ventilovat, vyhovuje velice striktní režim. Je pro ně nutné, aby věděly, co se děje a co se bude dít následně právě proto, že jim občas uletí myšlenka.

Je to tedy o nějakém celkovém přizpůsobení prostředí.

Ano, například když končí hraní, tak jim začne hrát písnička a oni vědí, že mají začít uklízet a že bude svačinka. Obecně musíte být dva tři kroky před nimi a předjímat situace, třeba i takové, které mohou rozrušit jejich pozornost.

Když pracujeme se školními dětmi, snažíme se je vést k tomu, aby si našly co nejdřív nějaký vlastní pracovní systém, který pomáhá udržet pozornost. Například vše, co souvisí s matematikou, si označí červenou barvou, co s češtinou, tak modře atakdále. A časem si to rozpracují a vydrží jim to třeba až do vysokoškolského studia. Na druhou stranu mnoho z nás má nějaký podobný systém. Jde tedy o to děti provázet a pomoci jim najít nějaký model, který jim bude pomáhat.

A jaký režim mají děti tady u vás?

Jediný rozdíl oproti běžné školce je, že děti mohou přicházet až do půl desáté. Je to dané tím, že jsou z celé Prahy a základní pravidlo pro děti s ADHD je, že se musí nechat vyspat, protože často trpí poruchami spánku. Budit je jen proto, aby šly do školky, je jako zadělávat si hned na začátku dne na malér. Když se sejdeme, máme ranní komunitní kruh, kde se děti učí naslouchat sobě navzájem. Po svačině je řízená činnost, snažíme se pracovat s technikami, kde je možné využít i pohyb, chodí ven a po obědě spí. Někdy se nám stává, že spí i tři hodiny, je to tím, že kontakt s novými lidmi, společná práce, je hodně vyčerpává. A zase, necháme je vyspat podle toho, jak potřebují.

Zaznamenali jste nějaký zájem ze strany učitelek v běžných mateřských školkách, že by vás kontaktovaly o radu? Nebo pro ně děláte nějaká školení?

Máme akreditované kurzy. Za rok tak 30 až 40 učitelek proškolíme. Jsou školky, které si volají o konzultace, spolupracujeme se speciálně pedagogickým centrem na Praze 6. Mám ale pocit, že většinou si o pomoc volají ti, kteří to vlastně už umí a jenom potřebují podporu nebo ujištění, že jdou správnou cestou, ale ti, kteří by to potřebovali, tak ti se na nás neobracejí.