Nedávám odměny za včasné příchody do práce, říká ředitelka ZŠ Máchovka Alena Tomášková

Publikujeme krátkou reportáž ze ZŠ a MŠ Děčín IV, Máchovo náměstí (ZDE). Škola je specifická především snahou o systematické závádění proinkluzivních opatření již od roku 2001. Paní ředitelka Alena Tomášková je jednou z iniciátorek městského projektu na podporu inkluze v základních školách v Děčíně, který právě běží a do kterého se zapojily všechny školy ve městě. Fotogalerii ze školy si můžete prohlédnout ZDE. Text vyšel původně ve výročním vydání bulletinu programu Varianty Člověka v tísni (ZDE).

Ve třídě se jedna po druhé zvedají ruce a všeobecný ruch utichá. „Myslíte si, že jste to jako manažeři zvládli?“ ptá se paní ředitelka Alena Tomášková šesťáků, kteří měli za úkol přesunout lavice a vytvořit skupinky, které budou pokračovat ve zjišťování vlastností a náplně práce schopných manažerů. To je totiž cílem hodiny – pochopit, co to znamená vést lidi a vytvářet spolupracující kolektiv. Během výuky zaujme nejen názorný způsob, jakým jsou žáci seznamováni s látkou, ale i míra spolupráce dětí a jejich soustředěnost. Není potřeba zvýšit hlas, na učitelku reagují spontánně a během chvilky se samy utiší a poslouchají, co bude následovat.

ZŠ Máchovka v Děčíně je specifická tím, že ji navštěvuje poměrně velký počet dětí z chudších poměrů, ohrožených sociálním vyloučením. Z celkového počtu je to stabilně kolem 25 % procent. „Pro většinu škol je to hodně práce navíc, ale my to tak nevnímáme. Čekala jsem, až ke změně legislativy dojde, protože to bylo už neudržitelné,“ komentuje paní ředitelka, co jí přinesla proinkluzivní vyhláška. Ta platí od letošního školního roku a mění přístup k podpoře dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Změna financování nabízí stabilní podmínky pro podpůrná opatření, která ve škole zavádějí postupně už od roku 2001.

Děti, které mají výukové problémy a rodiče jim nemohou nebo nedokáží pomoci, mohou navštěvovat odpolední školu. Učitelé si je sami vytipují, kontaktují rodiče, se kterými sepíší smlouvu, a žák poté chodí dvakrát týdně na skupinové doučování, které zajišťují sami učitelé nebo asistenti pedagoga. „Nejprve jsme to měli pro děti od první do osmé třídy, ale zjistili jsme, že osmáci o to nemají zájem. Zavedli jsme jim proto konzultační hodiny. Teď zjišťujeme, že to má opravdu velký význam pro první stupeň a šestou třídu. U sedmičky musíme ještě zavést jiný způsob práce, aby to bylo efektivní,“ vysvětluje ředitelka.

Sepisujeme s rodiči smlouvu o spolupráci

Na prvním stupni kromě toho funguje malá družinka, která je určená pro děti rodičů, kteří jsou v hmotné nouzi a nemají prostředky na to, aby dětem platili běžnou družinu, a zároveň jim v mnoha případech nejsou schopni pomoci se školní přípravou. I s nimi škola sepisuje smlouvu, která je zavazuje ke spolupráci. Ta je oproti smlouvě na odpolední školu přísnější. „Snažíme se rodiče zapojovat. Jakmile si zvyknou a zjistí, že to dětem pomáhá, tak přitvrdíme a chceme po nich, aby se na přípravě dětí více podíleli. Zájemců máme opravdu dost,“ popisuje paní ředitelka, jak přistupuje ke spolupráci s rodiči.

Ve škole působí dvě sociální asistentky. Pod vedením učitelek prvního stupně pracuje jedna z nich každé dopoledne se dvěmi až třemi dětmi samostatně. Vždy jsou to jiné děti z jiných tříd, podle toho, co učitelky potřebují. „Velmi se nám to osvědčilo. Učitelky zjistily, že to pomáhá nejen dětem samotným, ale celé třídě,“ popisuje praxi ředitelka.

O tom, že ve škole intenzivně přemýšlejí o konkrétních dětech, svědčí i zavedení „studijních programů“ pro žáky od šestých do devátých tříd. Ti si mohou vybrat z jednoho ze tří nabízených programů podle vlastního zájmu a schopností. Jeden je zaměřený na informatiku, druhý s rozšířenou výukou tělocviku a třetí s rozšířenou výukou globální výchovy, kam spadá i pracovní vyučování.

Začala jsem u pedagogického sboru, ne u dětí

Všechny doučovací aktivity ve škole zajišťuje personál školy. „Přehodnotila jsem osobní ohodnocení i odměny, protože ta práce není v pravém smyslu nad rámec výuky, je to součástí školy. Nedávám odměny za to, že učitelé chodí včas do práce. Dívám se na složení dětí ve třídě, zda musí učitel vytvářet plány pedagogické podpory atd. Každý rok si s jednotlivými učiteli sedneme a probereme, co všechno ve škole dělají,“ vysvětluje Alena Tomášková, jak pracuje s hodnocením pedagogů.

Kromě výuky se ale učitelé podílejí i na určování podpory pro děti z nepodnětného prostředí. Děti si za ta léta prakticky diagnostikovali sami. „Když jsem dříve chtěla, aby mi poradna napsala, že dítě pochází z prostředí ohroženého sociálním vyloučením, tak to odmítli s tím, že nemají metodické materiály. Vytvořili jsme si proto vlastní dotazníky, které jsme dali rodičům a posílali je do poradny, aby nám tam dopsali větu o tom, že vzhledem ke zjištěním z dotazníku by dítě mohlo být ohroženo sociálním vyloučením a patologickými jevy. Byla to šílená práce celého učitelského sboru. Vlastně to dělali za poradnu, a díky tomu máme dnes všechny děti vyšetřené. Učitelé ale tvrdí, že jim to pomáhá,“ dodává paní ředitelka.