Nemusíte být součástí stáda, držet ústa a krok

Přinášíme rozhovor s Markétou Klempířovou z nově vznikajícího spolku Hrou za výlohou. Cílem spolku je podpora rodičů, kteří nejsou spokojeni s tím, jaké vzdělání nabízí školy a chtějí své děti vzdělávat doma. O rodičovských školách, které poslední dobou vznikají, si můžete víc přečíst ZDE.

„Budeme zakazovat veškeré volně prodejné léky, protože si s nimi může někdo potenciálně ublížit? Jde o nastavení pravidel, transparentnosti a kontroly. To je úkolem státu. Možná pan ministr myslel extrémně vynikající výsledky „domškoláků“. Třeba by vyšlo najevo, jak ve srovnání s rezignovanými žáky státních škol mají tyto děti chuť poznávat svět a učit se novým věcem,“ říká Markéta Klempířová ze spolku Hrou za výlohou, který chce podporovat rodiče, kteří se rozhodli své děti vzdělávat doma.

Zakládáte nový spolek Hrou za výlohou. Co je jeho cílem?

Hlavním cílem je prostřednictvím domácího vzdělávání dětí propagovat moderní a inovativní metody ve výuce. Jsme přesvědčeni, že stále příliš mnoho rodičů je spokojeno s něčím naprosto nevyhovujícím, třeba proto, že nemají s čím srovnávat.  Chceme být dalšími, kteří jim pomohou otevřít oči. Proto otevíráme výuku ve výloze. Je to trochu provokace, česká škola je obecně přes všechny reformy stále hermeticky uzavřená a to je potřeba změnit.

Jaký typ podpory mohou rodiče očekávat? Řekněme, že budu rodič se zájmem o domácí vzdělávání, co se od vás dozvím?

Dozvíte se, že existuje ještě jeden svět, kde nemusíte být součástí stáda, držet ústa a krok. Můžete učiteli svěřit své obavy, přání, individuální potřeby dítěte… a bude na to tolik času, kolik jen budete potřebovat. Pokud vám bude vyhovovat naše koncepce, nic nebrání tomu, aby si vaše dítě hrálo u nás za výlohou. Souznění s naší koncepcí je důležité, protože eliminuje řadu nedorozumění. Rodiče zakládají spolky, ale sami mají problém najít společnou řeč. Každý má svou vlastní představu a svůj vlastní výklad pojmů. Názorová roztříštěnost pak bývá častou příčinou rozpadů. My jsme se tomu snažili předejít tím, že koncepci nabízíme sami.

Od března pořádáme přípravku na školu. Nezávazně se můžete připojit a uvidíte, jestli vám to sedne. Můžeme vás nasměrovat i na další iniciativy, informovat o tom, co jak na školách funguje, usnadníme vám zařizování domácího vzdělávání, poskytneme podporu, pokud se rozhodnete vzdělávat si dítě sám. Můžete konzultovat výběr školy (či dokonce učitele), ačkoli momentálně silné ročníky plnící spádové školy možnost výběru v podstatě vylučují. Proto si řada rodičů připadá bezmocná. Pokud jste rodič se zájmem o domácí školu ve skupině podobně smýšlejících lidí, pak pro vás můžeme být oázou na poušti. Počítáme i s pořádáním seminářů k modernímu i netradičnímu školství. Nic co by už neprobíhalo i jinde.

Bude mezi vaše aktivity patřit i komunikace a osvěta vůči školám, učitelům? Jaký postoj vlastně – podle vašich zkušeností – české školy vůči domácímu vzdělávání zaujímají?

To je velice zajímavá otázka! Říká se, že až 80 % rodičů a přes 70 % učitelů je se vzděláváním (a jeho výsledky) spokojeno! V naší republice se vlna nespokojenosti zvedá velmi pomalu. Chceme ji popohnat. Osvěta je určitě to, co si přejeme dělat.

Podle našich zkušeností české školy zaujímají velmi různé postoje. Když jsme některé oslovovali ohledně domácího vzdělávání, jen na některých bylo cítit pochopení a výjimečně podpora. Jinde výslech, hrozba několikahodinového komisionálního přezkušování. Za zápisem do domácího vzdělávání (DV) se zkrátka stále jezdí do doporučených škol. Bývají spojené s lidmi, kteří před mnoha lety s iniciativou domácího vzdělávání přišli a pomohli ji dostat tam, kde je dnes. V Praze je kvůli množství žáků v jedné třídě zápis většího počtu dětí do DV velmi problematický. Škola musí přeci jen s dítětem ve třídě trochu počítat. Zelenou proto mají školy v odlehlých končinách nebo malé školy, pro které je každé další dítě zapsané do DV ekonomicky důležité, a některé se proto už tímto směrem specializují a nabízejí rodičům velmi zajímavou podporu a spolupráci. Zatím jsem spíše nabyla dojmu, že se to celé děje na bázi podzemní sítě.

Podle některých indicií je domácí vzdělávání na vzestupu. Je to podle vašich zkušeností skutečně tak?

Mám tu zkušenost. Konečně odpovídá to modelu, který před několika lety zveřejnila OECD. Tradiční školství vystřídá několik odlišných modelů, mezi nimi i tento typ malých komunitních a rodinných škol. Kolem mě vzniklo během dvou let několik iniciativ tohoto typu. Rodiče se neizolují doma s jedním dítětem, ale zakládají spolky a učí se společně. Připomíná to trochu reformní hnutí třicátých let. Je to řada experimentů, kterým fandím, protože všechny mají podobný cíl – vzdělávat děti jinak, než zvládá státní školství. Neplnit nádoby, ale zažehnout ohně. Zrovna nedávno o tom na svém blogu psal Ondřej Šteffl,  že bychom se z těchto experimentů měli radovat, z toho že jich přibývá a vždy si připomenout, jak (ne)úspěšné jsou v průměru tradiční školy, a že to je vlastně také experiment, a to s dost chabými výsledky.

Označovat školu za experiment je podle mě poněkud nepodložené tvrzení. Škola je pevně spojená se společnostmi, které přerostly kmenový charakter. Zdá se tedy, že je to pro sociální reprodukci společnosti cosi přirozeného. Troufnete si odhadnout, jaká část společnosti může ze škol „uprchnout“, aby se systém nezhroutil? Nebo myslíte, že společnost může existovat i bez škol?

V experimentu je jistě trochu nadsázka, ale všimněte si, že ačkoli stát či škola garantuje A (a vy ho jako rodič moc chcete), učitel ve třídě si klidně dělá B, nebo dokonce C. Stanete se součástí experimentu, ani nevíte jak. Ale to už je otázka standardů, vedení lidí atd.

Školy určitě budou, jen to nebudou ty tradiční. Těším se, že až opadne babyboom, začne fungovat přirozená konkurence a školy se samy rychle vyprofilují. Doufám, že už pro svou dceru budu mít na výběr dostupné atraktivní programy i zajímavé pedagogické osobnosti.

A co tzv. flexischooling, tedy kombinace docházky do školy a domácího (skupinového) vzdělávání? Jak se stavíte k tomu to modelu? Podporovali byste ho?

Říká se, že je to příznivá střední cesta pro všechny zúčastněné. Škola může mít pravidelnější kontrolu, děti získají řadu zkušeností z prostředí školy a rodičům přitom zůstane část týdne na vlastní projekty a individuální přístup k dítěti. Může to otevřít cestu k užší spolupráci rodiny a školy, k většímu porozumění a podpoře rodinám. Vždycky však bude záležet na konkrétní škole, jak tento model pojme a jaké formy podpory poskytne. Jak bude např. přistupovat k individuálním potřebám dětí, k nadaným, k vývojových nerovnostem a poruchám učení žáků, nebo zda to pojme jen jako výuku „sjednocujících“ osnov.

Sněmovna právě neschválila domácí vzdělávání na 2. stupni. Bude mezi vaše aktivity patřit i lobbing na legislativní scéně?

Uvidíme, co se z naší iniciativy vyvine a jaké další cíle si budeme klást. Zatím chceme trochu pobuřovat, ale určitě si nebudeme brát děti jako rukojmí. Těšíme se teď především na to, že v září začneme zažíhat ohně!

Ministr školství odmítl domácí vzdělávání kvůli údajné hrozbě šíření extremismu. Byť je to možná hloupá otázka, musím se zeptat, co si o tom myslíte?

No…, my samopal doma nemáme :o). Ale vážně – kdo chce vlka bít, najde si takový argument snadno. Budeme zakazovat veškeré volně prodejné léky, protože si s nimi může někdo potenciálně ublížit? Jde o nastavení pravidel, transparentnosti a kontroly. To je úkolem státu. Možná pan ministr myslel extrémně vynikající výsledky „domškoláků“. Třeba by vyšlo najevo, jak ve srovnání s rezignovanými žáky státních škol mají tyto děti chuť poznávat svět a učit se novým věcem.

Legitimní otázkou naopak je, jak je to se socializací dětí v domácím vzdělávání. Někdo může mít dojem, že zůstávají izolované…

V Českém rozhlase byl jednou rozhovor s maminkou vzdělávající své dítě doma. Na otázku, zda její dítě přeci jen netrpí izolací, reagovala záchvatem smíchu: „Opravdu si myslíte, že si své dítě vzdělávám doma sama?“ Většina rodičů více či méně spolupracuje vzájemně, někteří vzdělávají své děti společně a střídají se, jiní si najdou učitele a ten pak učí celou skupinku dětí, (nejčastěji 6 – 12 dětí) a když už je dítě samo doma, v odpoledních hodinách navštěvuje zájmové kroužky, kde funguje v běžných sociálních skupinách. Navíc tyto skupiny bývají mírně věkově smíšené a mnohem menší než třída, což je podle mě přirozenější prostředí než třicet stejně starých dětí. V současnosti některé školy začaly „domškolákům“ umožňovat docházku do družiny, pobyt na škole v přírodě, zvou je na společné výlety a exkurze. „Domškoláci“ se také spojují, aby mohli navštěvovat různé vzdělávací programy jako třída.