Ondřej Šteffl: Vzdělávání novou vládu zřejmě nezajímá

Publikujeme komentář z Mf Dnes, v němž Ondřej Šteffl komentuje znění koaliční smlouvy mezi ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Vytýká textu smlouvy především obecnost, vágnost a fakt, že si plete vzdělání a vzdělávání. Komentář vyšel v úterý 17. prosince.

Vzdělávání nás nezajímá!

Tak lze do jedné věty shrnout kapitolu koaliční smlouvy o školství a vzdělávání. Začíná to tím, že si autoři pletou vzdělání a vzdělávání. Celý text je plný obecných a přitom nejasných, nebo dokonce vadných formulací, ze kterých prakticky nic nevyplývá. Hned první věta: „Smluvní strany se zavazují vytvářet vzdělávací systém, který není jen přípravou na budoucí povolání, ale i předpokladem orientace občana ve společnosti a jeho aktivního života.“

Vzdělávací systém tu přece už máme, nebudeme ho asi znovu vytvářet, že? Pomáhat lidem orientovat se ve společnosti a vést aktivní život, to je přece smyslem vzdělání. A jistě také vzdělávání přispívá k přípravě na budoucí povolání. Krkolomná formulace tedy má asi sdělovat, že vzdělávací systém bude vzdělávat.

Ondřej Šteffl

Nejedlého jednotná škola?

A co třeba znamená: „Stát musí garantovat kvalitu vzdělání a jednotnou a propustnou vzdělávací soustavu…“ Proč jednotnou, proč naopak ne diverzifikovanou? Zavedeme Nejedlého jednotnou školu? Něco jiného? Co? Nevím?

A jak bude stát garantovat kvalitu vzdělání (mělo být vzdělávání!)? Prý ji bude více kontrolovat! Někomu to může připadat jako logické řešení, ale škola není fabrika, kde na konci výrobního pásu hravě rozpoznáme zmetky a vyhodíme je do odpadu.

Kontrola bez podpory a pomoci dětem, učitelům, rodičům i celým školám znamená jediné – autoři textu netuší, jak se úspěšné vzdělávací systémy staly úspěšnými a jak se na špičce udržují.

V koaliční smlouvě jsou však i jasnější věci. Třeba že platy pracovníků ve školství se zvyšovat nebudou. Jak jinak rozumět větě „Podle ekonomických možností státu se zasadíme o zvyšování mezd zaměstnanců ve školství včetně nepedagogických pracovníků?“ Ekonomické možnosti státu jsou přece už teď v koaliční smlouvě přečerpány a prioritu mají jiné věci – zvyšování důchodů, rodiny s dětmi, rušení zdravotnických poplatků, ba i kultura má slíben konkrétní růst na jedno procento z HDP.

Zaklínání se průmyslem

Jasné je především to, že dokument žádnou vizi, kam by vzdělávání mělo směřovat, nenabízí. O tom, jak připravovat současné děti na život v úžasně proměnlivém světě a společnosti, které je čekají, se nedozvídáme nic. Najdeme zde jen technokratický pohled na vzdělávání, který pouze konzervuje současné poměry: vzděláváme pro dnešní stav světa, připravujeme pracovníky pro přítomný průmysl. Ale současné děti budou žít ve druhé polovině dvacátého prvního století! Ty, co jsou dnes v první třídě, půjdou do práce kolem roku 2030 a do důchodu někdy v roce 2070. Jaký to bude svět?

A kde bude dnešní průmysl?

Předvolební heslo hnutí ANO bylo pěkné: „Aby tu chtěly žít i naše děti.“ Podle šetření PISA z roku 2012 mají ze všech účastnických zemí OECD naše děti nejmenší pocit sounáležitosti se školou a necítí se v ní šťastné. Budou zde chtít žít? A budou chtít do takových škol posílat své děti?

Naděje ale umírá poslední. Protože v koaliční smlouvě nic podstatného o vzdělávání vlastně není, nic nebrání tomu, připravit dobré vládní prohlášení. Vždy jsem byl k ministerstvu školství kritický a ani dnešní stav nepokládám za ideální. Musím ale říci, že představy mnohých úředníků ministerstva o budoucnosti českého vzdělávání jsou očividně mnohem, mnohem dál než sloučené představy tří stranických sekretariátů.

Doufejme, že budoucí ministr školství bude svým úředníkům naslouchat.