Otevřeno na Pedagogické fakultě MU v Brně: Studenti se snaží zlepšit přípravu učitelů

Studentská iniciativa Otevřeno z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně zveřejnila  1. prosince 2015 prohlášení, v němž formuluje své požadavky na proměnu učitelské přípravy na pedagogické fakultě. Studenti požadují například více pedagogických praxí v průběhu studia, proměnu pedagogicko-psychologických předmětů společného fakultního základu či více aktivity a diskusí o smyslu vzdělávání na seminářích. Přinášíme rozhovor o vzniku a cílech iniciativy s jedním ze zakladatelů, Tomášem Čaklošem, studentem oborů sociální pedagogika a učitelství občanské výchovy a zeměpisu.

Jaké jsou vaše zkušenosti se základní a střední školou, kterou jste navštěvoval? Formovala vás něčím, nebo naopak spíše odrazovala?

Studoval jsem osmileté gymnázium s hodně klasickým pojetím výuky. Dle tradičních měřítek to byla velmi dobrá škola s těmi nejlepšími výsledky. Myslím, že učitelé se opravdu snažili předat nám co nejvíce znalostí a jsem jim za to vděčný. Z takového studia člověk odchází obohacen určitým všeobecným rozhledem a dobrou průpravou pro další studium.

Otázkou ale je, jestli právě to má být úkolem školy. Znalost tradičních předmětů má jistě své místo, vedle ní bych ale ocenil také větší důraz na porozumění tématům dnešního světa a života v něm, na osobnostní rozvoj a osvojování různých dovedností důležitých pro úspěšný a šťastný život.

Moje gymnázium bylo silné ve znalostech, postrádal jsem na něm ale třeba více skutečné výchovy k demokracii, aktivnímu občanství a vůbec společenské odpovědnosti. Jak se má člověk po střední škole stát odpovědným občanem s citem pro boj za spravedlnost, když ho předchozí školní docházka naučila, že má raději jen poslouchat a konzumovat? Neříkám, že přesně to byl příklad mé školy, chodil jsem na ni celkem rád, ta otázka je ale spíš obecnější…

Pokud vyjdete z vlastní zkušenosti, co si myslíte o tom, jací jsou učitelé a jak učí na současných českých školách? V čem jsou podle vás dobří a co jim zase chybí?

To se asi těžko dá zobecnit, každý vyniká v něčem jiném a má slabiny někde jinde. Myslím, že máme spoustu skvělých učitelů a také že většina učitelů jsou fajn lidé, kteří mají své žáky rádi a více méně vnímají svou práci jako poslání předávat zkušenosti mladší generaci. Určitě bych tak neredukoval přednosti našich učitelů třeba jen na odbornou znalost, tenhle lidský rozměr je důležitý.

Hodně učitelům asi chybí průprava učit efektivně těm dovednostem a postojům, o kterých jsem mluvil. Výchova je náročná činnost a učitelé v našich školách jsou navíc často zatíženi velkým množstvím hodin, organizačních povinností a látky, které se musí věnovat. Rozumím tomu, že potom těžko hledají energii rozvíjet svou výuku nějakým inovativním směrem, zvlášť když je to nikdo neučil a jsou třeba zvyklí prostě pokračovat v zavedené výuce. Přesto to mnoho učitelů dělá a snaží se svou práci posouvat dál, což je obdivuhodné, učitelé si myslím zaslouží veliké uznání.

S iniciativou Otevřeno se chceme podílet na proměně školství, to ale neznamená, že bychom měli učitele na školách kritizovat. Naopak, chceme pomáhat tomu, aby podmínky pro jejich práci byly co nejlepší, v našem případě tedy především vůbec kvalita pedagogické přípravy.

Jaká byla vaše motivace přihlásit se na pedagogickou fakultu?

Rád bych dělal něco užitečného a výchovu vnímám asi jako nejlepší cestu, pokud chce člověk přispět k zlepšování společnosti, ve které žije. V té době jsem vedl skautský oddíl a věděl jsem, že práce s dětmi mne baví a naplňuje, že je v ní velký potenciál a přede mnou spousta příležitostí, jak se dál rozvíjet. Je fantastické studovat, co člověka formuje a jak se ve svém životě vyvíjí, a je ještě úžasnější mít možnost ho na této cestě vést.

Pojďme se nyní přesunout k vaší studijní zkušenosti na Pedagogické fakultě MU. Máte za sebou již několik semestrů studia – jak ve vašich očích vypadá výuka na fakultě? Co vám osobně a studentům kolem vás vyhovuje a co vám naopak vadí?

Napříč výukou na naší fakultě jsou propastné rozdíly. Najdeme tu dobré učitele, předměty i celé obory. A pak takové, kde si o nějaké kvalitě můžeme nechat jen zdát. Myslím ale, že to není nějaký stinný rys zrovna naší fakulty, spíš obecný odkaz doby minulé, který se překonává pomalu…

Mám celkem dobrou možnost srovnání, neboť tu studuji ve dvou programech. Mým prvním oborem je sociální pedagogika, kde jsem s většinou věcí spokojený. Studenti zde procházejí poměrně intenzivní průpravou třeba pro zážitkové učení a práci se skupinou, svůj prostor tu má psychologie a hodně se diskutuje o tom, jak by vlastně výchova a školství mělo vypadat.

Současně studuji v klasickém učitelském dvojoboru zaměřeném na občanskou výchovu a zeměpis. I tady narazím na vyučující s dobrým přístupem a obohacující výukou, ale jsou spíše výjimkou. Řada předmětů mi přijde úplně vytržených z reality toho, co dnešní učitel potřebuje – bazírují na nějakých prapodivných úkolech a znalostech, ale o průpravu k učitelství se tu skoro nikdo nestará.

Kdybych to měl zobecnit, vadí mi, když někdo jen reprodukuje zvyklosti a o víc se nesnaží – takoví lidé by tu vůbec učit neměli. Myslím si, že učitel je především vzorem – a když tak někdo dává budoucím učitelům takový příklad, je to vlastně velké neštěstí. Potřebujeme víc učitelů, kteří svým příkladem naopak inspirují, kteří jsou motorem kvality a hledání cest, jak posouvat žáky a výchovu dál. Ten přístup si totiž budoucí učitel nebuduje na přednáškách z didaktiky, ale především v hodinách každého jednotlivého oborové učitele, který nastavuje jasný vzor – a proto bych chtěl, aby každý, kdo má učit na pedagogické fakultě, přicházel v prvé řadě motivován být expertem v učení a ochoten na tom a na sobě trvale pracovat.

Co je cílem iniciativy Otevřeno? Jak byste ho formuloval, a to v nejbližší době, ale i z dlouhodobého hlediska?

V nejbližší době chceme docílit toho, aby se o vzdělávání na pedagogických fakultách otevřela široká diskuse. Dlouhodobě pak usilujeme o to, aby se reálně změnilo.

Máme přitom své ideje a cíle jasně formulované. Dlouhodobé myšlenky zachycuje naše vize, o které byla řeč a ve které vidíme pedagogy jako nositele hodnot, vizí a inovací, schopné zaujmout své žáky k učení a osobnímu rozvoji. V nadcházejícím půlroce pak máme čtyři hlavní cíle: inovovat obsah předmětů pedagogiky a psychologie, posílit občanský rozměr přípravy učitelů, rozjet studentské oborové rady a uspořádat sérii seminářů a debat o budoucnosti vzdělávání.

Studentský aktivismus je nedílnou součástí univerzitního života. Jaké jsou ale možnosti studentských iniciativ na Pedagogické fakultě MU, co podle vás můžete ovlivnit?

My nejsme jenom aktivisté, ale také třeba zvolení členové akademického senátu. Máme opravdovou možnost a také mandát měnit ledacos. Už teď se oficiálně podílíme na proměně zmíněných pedagogických a psychologických předmětů ve společném základu. Zakládáme studentské oborové rady jako nový orgán pro určování podoby výuky na jednotlivých oborech. A jednáme o spoustě dalších věcí, připravujeme zavádění nových předmětů. Naše cíle jsou naprosto reálné.

Současnou hlavou Pedagogické fakulty je Jiří Němec – jak probíhá spolupráce s ním? A co ostatní vedoucí kateder, podporují vaši iniciativu nebo se ozývají i hlasy proti úzké spolupráci vedení školy se studenty?

S panem děkanem se spolupracuje velmi dobře, průběžně všechno konzultujeme a hledáme k tomu nejvhodnější cestu, pan děkan ty otázky vidí často velmi podobě a veřejně naši činnost podporuje. Od ostatních vedoucích máme zpětné vazby zatím jen málo a jde vždy pouze o podporu – s kritikou zatím nikdo nevystupuje, ani se na nás neobrací, i když tušíme, že asi ne každý sdílí naše představy o proměně studia. Když na to ale přijde, jsme plně otevřeni diskusi.

Kde hledáte inspiraci pro svoji činnost? Máte například představu o tom, jak probíhá příprava budoucích učitelů v zahraničí? Čerpáte z nějakých zajímavých kontaktů či zdrojů?

Vycházíme z mnoha myšlenkových zdrojů, ve kterých se určité vize a hodnoty kloubí s odborností – tady může jít třeba o poznatky z psychologie motivace, učení a podobně. My s tím vším ale hlavně máme vlastní zkušenosti – řada z nás prošla různými sebezkušenostními kurzy a výcviky, kde člověk pozná, jak učení může a asi by i mělo vypadat, ať už jde o psychoterapeutické výcviky, kurzy osobnostního rozvoje, zážitkové pedagogiky, environmentální či třeba dramatické výchovy, globálního rozvojového vzdělávání a kdovíčeho dalšího. Sami takové kurzy a programy pořádáme a vzděláváme v nich dospělé – a do toho máme léta zkušeností práce s dětmi a mládeží ve školní i mimoškolní výchově. A ano, čerpáme i ze zmíněného zahraničí, ať už zprostředkovaně učením se různých přístupů ze světa, anebo přímo – jedna naše členka teď třeba byla rok na studiích a praxi ve Finsku, které je známé velmi progresivním vzděláváním…

Měli by podle vás na základních a středních školách učit i učitelé, kteří pedagogickou fakultou neprošli?

Myslím, že určitě ano. Vítám sice snahu mít na učitele větší nároky – ovšem cesta, kterou se vydává zákon o pedagogických pracovnících, je dle mého nešťastná a také bych doufal, že už překonaná. Proč má tím kritériem být zrovna diplom z nějaké vysoké školy? Nelíbí se mi, že stále hledíme spíš na kvalifikaci, místo abychom se starali, jestli je člověk skutečně kompetentní. Připravujeme se tím o spoustu potenciálně skvělých učitelů a zároveň považujeme absolventy pedagogických fakult za nějak automaticky kvalitní.

Možná bychom mohli ředitelům škol trošku víc důvěřovat a umožnit jim přijímat i lidi, kteří mají zkušenosti odjinud – třeba z jiné profese, ze světa nebo jednoduše proto, že vedli třeba nějaký skautský oddíl. Obzvlášť v neziskovém sektoru a mimoškolním vzdělávání je dnes mnoho věcí opravdu kvalitních a často dál než ve státním školství, a tak je škoda, když se zavíráme před příležitostmi, jaké nabízejí lidé z takových prostředí…

Co je pro vás priorita, když si představíte, že jste učitel? K čemu chcete dovést vaše žáky?

Chci v nich podporovat touhu na sobě pracovat – prostě je zaujmout k tomu, aby byli motivováni se učit novým věcem a posouvat se dál. Nezastírám, že je to asi jeden z nejtěžších cílů, které si jako učitel můžu vytyčit, ale snad právě proto je pro mě mimořádně důležité se na něj soustředit. Protože když tohle žáci dokážou, můžou se přece naučit to ostatní. Pokud učitelé – a celé školy – nebudou svým přístupem potlačovat vnitřní motivaci k učení, můžou jejich žáci přicházet do života jako zdravě sebevědomí a odpovědní lidé, kteří mají zájem o svůj osobnostní růst a učení novým věcem i nadále.

V mnoha průzkumech se uvádí, že učitelská profese není pro mladé lidi atraktivní – jaký je na to váš názor jako studenta Pedagogické fakulty? A dá se tato prestiž v očích mladých lidí nějak zvýšit?

Má zkušenost bohužel potvrzuje, že učitelství opravdu není zrovna populární volba – a i když výjimek znám kolem sebe spoustu, je to veliký problém. Hlavně proto, jak je komplexní a jak odráží celkové nastavení společnosti, pro kterou není vzdělání dostatečně atraktivním politickým tématem. Domnívám se ale, že na místo přitahování lidí k učitelství nějakou reklamou je podstatnější a nutné, podílet se na reálné změně těchto podmínek.

A přesně to se snažíme dělat, když inovujeme přípravu pedagogů – věříme totiž, že lepší učitelé budou formovat svědomitější občany, pro které bude jednou otázka vzdělání třeba důležitějším tématem. Takhle dlouhodobý výhled může být pro někoho možná utopický a samozřejmě ani my nevíme, jak to bude – co ale víme určitě, je, že těžko dosáhneme nějaké změny, pokud se o ni nebudeme ani snažit. Naše činnost je tak hodně vizionářská a žene ji silná vnitřní motivace dělat svět kolem nás lepším místem, v čemž chceme jít příkladem i ostatním. Pro někoho mohou být taková slova možná naivní, pro nás je ale důležité začít právě o takových hodnotách mluvit. A tak se řídíme heslem, které razil Gándhí – abychom se prostě sami snažili být tou změnou, již chceme vidět ve světě.