Proč zrušit maturity

Generálka na státní maturity nedopadla dobře. Testy nezvládla zhruba třetina studentů, vláda ale zatím podle všeho trvá na svém: ministr školství prohlásil, že na svém plánu spustit povinné centrální testy příští jaro nic nemění, a ministr financí už zvažuje, jestli nemá stát špatným školám vzít peníze. Jenže realita je prostá: dnešní podoba státních maturit.

Chtěli byste, aby vaše dospělost a vzdělanost byla zjišťována například následující úlohou?

Který z následujících úryvků výchozího textu obsahuje přívlastek postupně rozvíjející? (Přívlastek postupně rozvíjející = několik nesouřadných shodných přívlastků)

A) krabice s nápisem Elektrolux
B) protržené, proplétané sedátko
C) převržená židle
D) tmavohnědá papírová krabice

Možná si matně vzpomínáte, že se takových termínů ve škole používalo, snad kvůli psaní čárky. Ale pokud jste to jako žáci vůbec považovali za důležitou látku, kolikrát v životě jste ji využili při svém dorozumívání? Možná vás pomocí těch termínů naučili psát čárku správně, ale mají vaše děti být zkoušeny ve zkoušce, která spolurozhoduje o jejich životním osudu, právě z takových učebnicových specialit? Možná prostě mají psát ve větách správně čárky, tím by ale vliv „postupně rozvíjejících přívlastků“ na naše životy mohl končit, ne?

Tahle úloha, spolu s dalšími 31, byla obsažena v lehčí verzi (zvané „základní úroveň obtížnosti“) testu v tzv. generálce na státní maturity z češtiny. Byly v ní i jiné typy úloh, ale v 18 ze 32 (tedy v nadpoloviční většině) jsem našel rozmanité závady, které zviklají možná tvrzení o špatné úrovni vzdělávání. O čem tedy budou draze koupené výsledky vlastně vypovídat?

Po letech nekoncepčního vývojového tápání už dost učitelů i ředitelů jako by rezignovalo a říkají, hlavně ať to už je, ať víme, nač žáky připravovat. To považuji za hrůzný výsledek toho, že české školství už desítky let nemá rozvojovou strategii.

Pojetí maturity celkově ignoruje existenci rámcového vzdělávacího programu, která je dána zákonem. Nyní, když si díky předchozím reformám školy píšou své vlastní školní programy, ministerstvo školství a jeho ústav CERMAT (doslova Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání) opět de facto diktují výuce jinou podobu, protože učitelé budou zodpovědně chtít připravit žáky na nepromyšlenou podobu státní maturity. Ale co studenti a co národní vzdělanost? Opravdu by někdo chtěl trénovat studenty na testy jako na spartakiádu, namísto aby je vzdělával v kultivovaném používání mateřského jazyka?

Doslovná metafora je správně?

Ve státním testu zdaleka nešlo jen o malichernosti, jako je nadužívání odborné hantýrky češtinářů. V básni (či písňovém textu) od Spirituál kvintetu „Za svou pravdou stát“ se mj. praví: „Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš, / jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš. / (…) Už nejsi žádný elév, co do hry prvně vpad, / už víš, jak s králem ustoupit a jak s ním dávat mat.“ (Test nabízí tři sloky a refrén bez vynechávek.)

Úloha 26 se pak ptá: Která z následujících možností nejspíše odpovídá významu slova elév ve výchozím textu?

A) hráč šachu
B) hráč karet
C) mladík
D) začátečník

Přitom slovo elév má zároveň význam metaforický i doslovný – v tom právě spočívá půvab metafor v poezii. Takže elév v písni může být zároveň jak hráč šachů, tak začátečník či mladík. Posluchač správně slyší, že je osloven jako někdo, kdo hraje šachy, ale zároveň ví, že se to myslí jako oslovení mladého člověka. Významy v básních jsou vztaženy ke kontextu. Vybrat jediné řešení je chyba, chyba testů s jedinou správnou odpovědí. Jako cvičení, nad nímž se dá diskutovat o významech v poezii, by tedy bylo prima, vybrat ji ale jako součást zkoušky u maturity je diletantská chyba. Co přimělo tvůrce textu, který snad je i učitelem české literatury, aby tak zprimitivizoval čtení veršů? Myslím, že celkově zvrácená povaha plošného testu určeného ke sčítání bodů a k manipulaci školstvím podle statistik.

Tvorba testů a testových úloh má svá pravidla. Ve světě ovšem mají se zaškrtávacími testy převážně špatnou zkušenost: buď taková úloha s „cé je správně“ vnucuje žákovi zúžené myšlení o zkoumaném problému (problémy mívají v dospělém životě i víceré dobré řešení…), anebo takové úlohy vnucují škole a učitelům špatné cíle, obsahy i metody výuky. Nácvik na testy je totiž opravdu něco docela jiného než vzdělávání. Typickým příkladem bývají úlohy s výběrem „nejspíše“. Buď nabízejí banální varianty odpovědi, kterými nezjistíme o studentovi víc, než že není úplně retardovaný (a takového asi jeho vlastní škola měla od skládání maturity odradit), anebo nabízejí odpovědi, které by sice stály za uvažování a diskusi při výuce, ale nehodí se do závěrečného testování, protože můžeme mít dobré důvody pro vícero z nich.

Pro maturitní test vybrali tvůrci například úryvek z textu z IN magazínu Hospodářských novin o tipech na podzimní „eurovíkendy“. V něm měli studenti doplnit slovíčko do kontextu. Z něho citujme jen nezbytný kousek:
(…) Paleta krátkých „odskoků“ do různých oblastí Evropy je široká jako nikdy předtím. Přestože ????? letos trhá rekordy, zůstávají ceny za dopravu neslýchaně nízké, (…).

Která z následujících možností nejspíše patří na vynechané místo (?????) ve výchozím textu?

A) burza
B) dolar
C) elektřina
D) ropa

Elektřinu asi vyřadíme rovnou. Co tedy letos trhá rekordy: burza, dolar, ropa? A má jít o rekordy v drahotě, či láci? A ze kdy je text, jenž praví „letos“? Určitě bude jedna z možností toho nejspíše nejvhodnější, pokud ale dotazovaný není ekonom, nezná žargon burziánů nebo novinářů, může se snadno splést (a to jsme v lehčí verzi testu). S faktem, že zrovna ropa a doprava dost úzce souvisejí, si taky nevystačíme, protože stejně tak může cenu dovolené rozhoupat pohyb v kterékoli další hospodářské oblasti. Tvůrce úlohy si zřejmě ani tady neuvědomil, že úloha by sice byla výborná při průpravě k čtení a k diskusi, ale pro osudový státní test je nespolehlivá. A co je ještě horší – podobně jako u řady dalších úloh si to neuvědomili ani šéfové a kontroloři úloh v CERMAT.

Zjemňuje, nebo zavodňuje?

V úlohách bývají i věcné chyby, což činí školství a maturity nedůvěryhodnými. Například: student má v úryvku o královské koruně najít výrok podle následujícího zadání (jednotlivé možnosti citují části z výchozího textu, jehož celé znění teď můžeme pominout):

Ve které části textu je obsažena domněnka?

A) Koruna je opředena jakousi aureolou nedotknutelnosti, možná také proto, že je veřejnosti přístupna jen na omezený čas v daných periodách.
B) Nenahraditelný – už jenom kvůli tomu, že koruna je trvale uzavřena v Korunní komoře a je vyjmuta jen na pár dní jednou za pět let.
C) Převažují však argumenty proti. Jde nejen o tradici a přání samotného Karla IV., ale Svatováclavská koruna je zasvěcena sv. Václavu a má být v blízkosti jeho hrobu.
D) Vy jste ovšem měl korunu v rukou osobně. Souhlasíte s tím, v jakém ceremoniálu je koruna zpřístupňována, nebo byste byl pro stálou expozici?

V nabídce A) najde student výraz možná ve vysvětlení omezenosti přístupu ke koruně – jasný formální signál domněnky. Jenomže v C) se tvrdí, že si nevystavování přál sám Karel IV. Pokud tedy s Karlem student náhodou nemluvil, nebo nezná příslušné listinné památky, musí i toto považovat za domněnku. Jak má kdo vědět, co si Karel IV. přál, nebo nepřál? Která odpověď je správně? Ostatně i nabídka B), v níž kdosi odpovídá na otázku Jaký význam má fotodokumentace pro další průzkum? slovem Nenahraditelný – zavání domněnkou. Někdo jiný se může domnívat, že fotodokumentace má význam jen okrajový, nebo dokonce nebezpečný, pokud nám jde s královskou korunou právě o to, aby byla národem nevídána, a tedy co nejvzácnější… Samé domněnky, takže je skutečně jen jedna možnost správně?

Častou vadou úloh v testech – a právě i ve státní maturitě od CERMAT – bývá to, že tvůrce úlohy měl na mysli tu svou jedinou odpověď, jenomže si nevšiml, že student může spravedlivě znát mnoho jiných správných odpovědí, které tvůrce nenapadly. Anebo že student ani tu jedinou vybrat nemůže, protože kdo ji předem nezná, tomu zadání a kontext dostatečně nedávají možnost ji odhalit.

Další typickou chybou, která se ve státním testu vůbec objevit nesmí, bývá zkoušení studentů ze znalosti jediného slovíčka a jediné reálie. V jedné z úloh maturity šlo o znalost v oboru kosmetiky. Možná my všichni, včetně mužů, víme přesně, co znamená hydratovat, jenomže co důležitého se dozvíme o vzdělanosti absolventa střední školy, který to slovíčko nezná? Jaké závěry smíme činit o kvalitě jeho školy? Kolik takových jiných slovíček bychom na studentovi měli testovat? Třeba několik set? Nebo tisíců?

Úloha dala kontext a nabídky:

Hydratuje svrchní vrstvy pokožky rukou a chrání ji proti nepříznivým vnějším vlivům. Aplikujte denně oříšek krému na hřbet rukou. Masírujte, dokud se krém nevstřebá. Dermatologicky testováno. (Z obalu kosmetického výrobku)

A) očišťuje
B) vyhlazuje
C) zavodňuje
D) zjemňuje

Pokud náhodou význam slovíčka student nezná už předem (pak by kontext nepotřeboval číst), vyvodit ho z četby ani nemůže. Čím by zavodňování mělo být ochranné? Nemají svrchní vrstvy pokožky být spíše čisté, hladké a jemné? Možná máme umět poznávat význam slova z jeho stavby (a latinského základu). Má to tak být ale i u základní úrovně obtížnosti, například u maturity v učňovském oboru krejčovství s maturitou?

Jsou Letopisy Narnie z Narnie?

Dalších typů závad v úlohách je v letošní generálce na maturitu z češtiny mnoho. Někdy mají studenti najít jistý jev v textu a nějak ho objasnit, jenže ten jev je tam vícekrát. Nevíme potom, zda student neumí hledat, nebo neumí češtinu. To není totéž, i když by bylo dobré, aby student uměl obojí. Jindy si tvůrci úloh neuvědomili, kolik co zabere času, a dali do testu tabulku, v níž vyhledávat bude někomu trvat tak půl hodiny – a zkouška je fuč. Test pak zkoumá schopnost rozpočítat si čas a své příležitosti k bodovým ziskům (co radši rovnou vzdát). To je prima dovednost, jenomže z oboru „testovačství“, nikoli z češtiny.

Časová nerozvážnost testů z dílny CERMAT se projevuje taky v tom, že k jednomu textu bývá málo úloh: student tedy musí v limitovaném čase stále načítat další a další výchozí texty. I to je situace typicky testovačská – normálně musíme umět číst jeden text, luštit ho a přemýšlet nad ním.

Co si pomyslet například o úloze 28, která ukládá najít docela izolovaný pravopisný jev – chybu ve slově výkend. Úloha nabízí čtyři dost dlouhá a navzájem nesouvisející souvětí. Jde tak o testování dovednosti korektorské – jenže pak nevíme, co neúspěšný žák neumí: zda hledat chybu, nebo zda nezná samu správnou podobu slova. Zbytečně vyhozené peníze a důvěra…

Velmi ožehavé je žádat přesné určení některého komplexního jevu: například zařadit nejasný úryvek k některému tzv. funkčnímu stylu. To se ve školách hodně cvičívá – jenže na jasných příkladech, protože koneckonců jde o rozpoznání, které výrazy nebo postupy se mají při dorozumívání kdy používat. Jenomže dorozumívací realita je obvykle velmi nejednoznačná, slouží řadě cílů najednou.

Přesně takový je výchozí text na „odpovědní kartě“, jenž začíná oslovením Milá maminko, chcete od nás obdržet další brožury (…)?, pak ale obsahuje vyplňovačku na jméno, adresu, datum narození dítěte atd. Jsou tu tedy prvky stylu administrativního (takové vyplňovačky bývají v úředním styku), které však zároveň známe z reklam a náborových letáčků, a vedle nich i prvky důvěrné (Milá maminko), které snad patří do osobní korespondence nebo do reklamy, jež tu důvěrnost zneužívá. Krásná úloha k rozpoznávání záměrů autora, nevhodná úloha na přezkoušení z názvů funkčních stylů. V nabídce totiž stálo A) administrativní styl, B) odborný styl, C) publicistický styl, D) umělecký styl – ani jeden se však k milé mamince nehodí.

A konečně v testu by opravdu neměly být nedokorigované chyby – ani formulační, ani věcné. Úloha číslo 31 má k sobě text, který začíná titulkem Ve filmu Letopisy z Narnie zazní hlas desetileté Míšy z Postřelmova. Když už tvůrce úlohy provedl úpravu Míši na Míšy, což má být rozpoznáno jako chyba, tak se měl vyhnout jiné chybě, a sice v titulu filmu a díla: Chronicles of Narnia je překládáno pouze jako Letopisy Narnie. Kdo ví, jestli regionální tisk, odkud je úryvek patrně převzat, tuhle chybu měl taky. Mladí čtenáři ale vědí, že to nejsou letopisy dovezené z Narnie. Žáci obvykle tuhle knížku znají a budou mateni. Opět – diskredituje to státní, závazný a drahý test.

Řeknu ti, jak se zlepšit

Takto podrobně jsem probral všech 32 úloh letošního testu použitého v tzv. generálce na maturitu z češtiny. Jak je možné, že do 18 z nich CERMAT po deseti letech předraženého vývoje opět pustil chyby? Není to prostě tím, že to jeho vedení a jeho pracovníci neumějí? Nebo je to tím, že státní maturita jako celek nemá jasně dané a přitom i rozumné a promyšlené cíle? Nebo snad tím, že u nás neexistuje vzdělávací politika ani národní strategie rozvoje vzdělávání? Či je problém v tom, že se veřejnost včetně rodičů prostě o vzdělávání a školství nezajímá a je s ním nejvíce z celé Evropy spokojena? Všechny nabídky odpovědí jsou správné, máte bod.

Nepíšu tento rozbor proto, abych lidem z CERMAT pomohl. Rozbory a kritiku svých testů už CERMAT dostává dlouhá léta – od učitelů, od odborníků z fakult, z nezávislých skupin. Nedá si však pomoci. Myslím proto, že už nemáme nechávat šéfy CERMAT dál mást veřejnost. Tvůrci úloh v testech z češtiny ať své zkušenosti i nadále využívají k pěkné výuce ve svých středních školách, ale ať se nenechávají využívat pro nekoncepční a škodlivý záměr státních maturit. Je tu totiž již zmíněný obecný problém: plošné testy budou brzo diktovat nejen jejich výuce, ale také výuce všech ostatních učitelů, že mají žáky cvičit na strategie řešení testů a že mají vyučovat hlavně mechanickým úkonům v češtině.

Pokud jde o zlepšování kvality testů a jejich otázek, jímá z toho člověka opravdová skepse. Zdá se, že CERMAT si neuměl zkontrolovat bezchybnost úloh už v předchozích maturitních sondách, v maturitách nanečisto, v ukázkových úlohách na svém webu, které se odehrály v minulých letech. CERMAT s každým novým pokusem o maturitu jako by proškoloval vždy nové a nové učitele – tvůrce úloh. Jsou tu pořád ty začátečnické omyly, hlavně ten, že věc, která může dobře fungovat při výuce, se snaží použít i v testu. Obráceně by to šlo: z úloh v testu si učitel klidně odnese pár dobrých nápadů do výuky. Ale pokud učitelstvo přijme, že nikoli školní vzdělávací programy, nikoli profesní zkušenost, ale státem nadirigovaný maturitní test ukazuje, z čeho má výuku na těch několik let žákovy docházky poskládat, bude to zhouba národní vzdělanosti.

Každý je omylný, pak je ale nutné tyto omyly pečlivě a zodpovědně korigovat. A v případě státních maturit je zodpovědné právě kvůli lidské omylnosti přestat populaci vnucovat závazné a osudové plošné testy. Máme-li pomáhat zvyšovat vzdělanost testováním toho, co děti umějí nebo neumějí, především bychom se měli pořádně poučit, jaké v takovém plošném testování tkví riziko. Dále je nutné vědět, jakých neškodných postupů při testování lze používat a jak propojit monitorování výsledků vzdělávání s kurzy profesního vzdělávání učitelů, se vzájemným koučováním mezi zkušenými a méně zkušenými učiteli, s příručkami nebo s webovou nabídkou ukázek, postupů, textů, úloh atp. – protože právě učitelé jsou tím, kdo onu kvalitu výsledků vytváří, nikoli CERMAT svými zakázkami.

Někdo si možná myslí, že zahájení státních maturit nebude zase tak hrozné. Studenti se lépe připraví a více soustředí… Je možné, že nás výsledky „didaktického testu“ přes všechny jeho chyby překvapí tím, že budou „celkem dobré“. Jenomže jakou „celkovou dobrost“ budou oznamovat? Obávám se, že to už nikdo nebude umět objasnit. A přitom právě jedině takovým objasněním by se mohlo argumentovat ve prospěch celostátního povinného testování. Že bychom se dozvěděli, co v používání češtiny jde studentům dobře a v čem potřebují pomoci. To, co umějí dobře, jsme je naučili my, anebo to mají spíš ze své kulturní rodiny? A pokud něco neumějí dobře – proč jsme je tomu nezvládli naučit? Úplně jsme to opomíjeli? Nebo jsou hloupí a líní? Takové otázky bychom si měli klást, a ne nad čísly statistik zase tvrdit cokoli o nadbytečných počtech studentů, o slabosti učitelů nebo o rodinné zanedbanosti žáků – jak se komu co hodí do krámu.

Jenže zodpovídat tyto otázky má smysl jen za situace, že ještě nejde o konečné přeměření maturujících absolventů školy, protože jim už ničím nepomůžeme. V dnešním pojetí státních maturit ale bezpečně dosáhneme toho, že podle jejich výsledků bude nějaký pošetilec nahoře chtít dávat nebo brát školám peníze, což bude skutečná rána do týlu české vzdělanosti. Dále je důležité, aby žáci – studenti nebyli v pojetí testů bráni jako jednotná masa. Žáci, kteří přicházejí po letošních maturantech, budou prostě zase jiní tak, jako je každá třída jiná osobnostně, věkově, sociálně. Když ji má učitel vést kupředu, nemůže si o ní a ani o své práci s ní myslet totéž co o té odmaturované.

Proto má vláda zásadně investovat do podpory toho, aby učitelé uměli a taky mohli dobře vyučovat, aby dokázali bez zraňování žákovy osobnosti podávat zpětnou vazbu, hodnotit jej už v průběhu jeho práce a tak, aby se z toho žák dozvídal, jak se do příště zase zlepšit.

Úloha číslo 1 pro ministra

Proškolovat učitele v distribuování státních maturit je zkrátka chyba. Naopak: kvalitní maturitu ať si každá škola udělá podle svého a stát se musí postarat, aby za to škola nesla zodpovědnost. Určitě nemáme nechávat školy maturitní vysvědčení prodávat, ale je nesmysl snažit se nahradit zákon a spravedlnost uvalením státních testů.

Proč také nezveřejňovat na internetu podobu, průběh a koncepce všech testů? Proč nedat na web i úlohy, které byly v letošní školní maturitě (v té skutečné, na jaře, ne teď v té státní) zadány? A což vedle úloh pověsit i vzor toho, jak mohlo vypadat jejich dobré zpracování? (Mimo jiné aby rodiče a další zájemci viděli, co je před dvaceti a klidně sto dvaceti lety ve škole neučili.) Na web by se mohly dát (beze jmen) i všechny odevzdané maturitní práce – ale včetně toho, jak byly učiteli (podepsanými) opraveny, aby rodiče mohli jejich náročnou práci ocenit. Proč to školy dosud nedělají? Chce to nějaký čas – ale mohl by to být dobrovolný cíl pro podobu školní maturity letos přijatých ročníků. A řekněme do deseti let by se z toho stala nevyhnutelná norma, aby se rodiče i bez zákonného předpisu zdráhali vybavit své dítě pro život školou s neprůhlednou pověstí.

Zapojit veřejnou kontrolu by mělo ten efekt, že bychom dobré školy brzo poznávali nejen podle inteligentních úloh při závěrečné zkoušce. Dobrá škola o svých studentech také nechce podávat zkreslující zprávu z jediné osudové zkoušky, nýbrž je během celé doby studia nechá skládat si zprávu o schopnosti učit se a o výsledcích jejich úsilí. Dnes už máme takové některé školy základní, kde se učitelé učí s dětmi vést portfolio a poznávat nad ním žákův pokrok. Je to praxe podobná tomu, jak studenti škol uměleckých střádají a prezentují své práce, ale bohatší o to, že žák nejen prezentuje své špičkové výkony, ale ukazuje právě i to, jak se posouval vpřed, čím překonával své nedostatky. I jednotlivé zkoušky mohou být střádány – když učitelé dokážou precizně vyjádřit, co konkrétně od žákova výkonu očekávají, a když dokážou v žákově výkonu srozumitelně ukázat, čím očekávání naplnil. Není to žádná práce navíc – přece právě takové zprávy o svém rozvoji dítě a student pro učení potřebuje.

Proti takovému přístupu stojí lenoši, byrokrati a lidé nezkušení v řízení školství, pro něž je to moc složité, namáhavé, a hlavně by to komplikovalo centrální manipulaci se školským terénem a jeho financováním. Nebylo by tak snadné, jako když mají k dispozici „tvrdá“ data z jednotného a povinného testování, které snadno umožňuje jedné škole peníze vzít a jiné je dát. Jenže základem demokracie a spravedlnosti je subsidiarita. Pochopit a vysvětlit tento výrok, a to i bez nabídky správných či falešných odpovědí, je úloha číslo 1 v testu základní úrovně pro uchazeče na ministra školství.

S centrální státní maturitou se však obecně utvrzujeme v tom, že dobrá škola je ta, která dobře dopadla ve státních testech bez ohledu na to, jak dobré nebo mizerné ty testy a jejich hodnocení budou. Jenže dokud vláda a její CERMAT neumějí zařídit sestavení ucelené a bezchybné sady úloh, musíme pochybovat o jejich oprávněnosti pořádat povinné, plošné a osudové testování. Ale jen ať si CERMAT a ministerstvo školství počkají, až kvůli vadám testu neuspěje u maturity pár dětí z právnických rodin. Rozdíl mezi možnými příjmy vystudovaného člověka a toho, který kvůli zpackané maturitě nemohl kráčet po své vysněné životní dráze, bude u soudu pěkně opepřený. Ti neprávničtí potomci se rádi přidají.

Autor je lektor kritického myšlení a vysokoškolský učitel. Působí na Pedagogické fakultě UK.