Reflex.cz: Základka 4.0. Co se děje v hlavách žáků v době počítačů a chytrých telefonů?

Publikujeme text Tomáše Feřteka, který vyšel 1. 12. v dvouměsíčníku Reflexu EXCELLENT, vloženém do Reflexu číslo 48 (ZDE). Proměňují digitální technologie vnímání mladých lidí a jak? Bude na to schopná reagovat v nejbližších letech i škola? Přečtěte si, jak změnit prostředí škol tak, aby se děti nenudily, výuka jim přišla smysluplná a měla výnam i pro jejich budoucí profesní dráhu.

Zajímá vás, co se při vyučování děje vašim dětem v hlavě díky počítačům a chytrým telefonům? Něco úplně jiného než kdysi vám.

Viděli jste na internetové televizi Stream alespoň jednu epizodu seriálu Semestr? Pokud ne, doporučuji všem rodičům a všem učitelům, kteří chtějí pochopit, jak se změnil mozek současných dětí a proč nám v horizontu dekády nezbude nic jiného než změnit i školy a celý způsob vzdělávání.

Princip toho seriálu, jehož tvůrcům většinou ještě nebylo třicet, je jednoduchý. Dva vysokoškoláci okolo dvaceti. Kluk odjel na semestr studovat do Berlína, holka sedí doma v posteli a chvíli si povídá s ním, chvíli s kamarádkou, u toho sleduje nějaký film nebo video, paralelně chatuje s kýmkoli, Wikipedie sousedí s pornografií, Facebook se Skypem a FaceTimem, Instagram s YouTube. On to dělá podobně.

Vtip a originální řešení snímání spočívají v tom, že se celý děj odehrává na obrazovce obou hlavních protagonistů a herce vidíme jen tehdy, kdy je zabírá kamera jejich mobilu, notebooku nebo tabletu. Je to, jako byste hlavní hrdince a hrdinovi nahlíželi současně do počítače i do hlavy a sledovali rychlost a multitasking, s nimiž jsou schopni vnímat, komentovat a zkoumat okolní svět. Kursor zběsile rejdí po obrazovce, okna se otevírají a zavírají, texty, obrázky a videa se míhají před očima jako krajina za okny pendolina.

Odhaduji, že pro většinu lidí nad třicet je to obtížně snesitelný zážitek připomínající jízdu na horské dráze. V některých chvílích se tu totiž paralelně děje až pět interakcí najednou. Ti, kterým je mezi patnácti a dvaceti, zvládají takovou pětinásobnou komunikaci bez problémů. Ale pokud je vám dvakrát tolik, máte po deseti minutách nejspíš žaludek v krku. A to je právě rozdíl mezi vaším mozkem a mozkem vašeho dítěte.

A tohle dítě posadíte do školní lavice, dopředu postavíte učitelku a necháte je 45 minut mluvit dejme tomu o dýchání žábrami nebo převzetí moci komunisty v únoru 1948. Samozřejmě že paní učitelka se občas i na něco zeptá, takže mozek má šanci kromě převodu mluveného slova v zápis do sešitu jednou dvakrát během hodiny zapnout i mluvidla. Bude mu to stačit?

Tablety a telefony jsou v běžné hodině samozřejmě zakázány, ale to se mozku vysvětluje obtížně.
Má silný absťák, trpí nedostatkem vzruchů a informací. Reaguje proto různě: letargickým vypnutím, snahou porušovat pravidla a získat potřebné podněty pod lavicí, snahou navázat s kýmkoli komunikaci nebo přímou agresí, vzpourou proti nadiktovanému režimu. Zkušenost ze školní praxe říká, že dívky v hodinách častěji reagují intenzívní snahou o komunikaci, ať už s učitelem (tudíž se pořád hlásí), nebo se spolužačkou (nikdy se nehlásí). Chlapci kolísají mezi letargickým vypnutím a agresí. Proměněné dětské mozky

Pokud ovšem někdo nemůže za způsob, jakým děti vnímají a učí se, jsou to právě děti samotné. Ony a jejich mozky se jednoduše jen přizpůsobily podmínkám, které jsme jim my dospělí vytvořili technologiemi, jež jsme stvořili. Můžeme dětem nadávat, že pořád koukají do mobilu nebo do počítače. Jenže ony je ani nevymyslely, ani nerozjely jejich masovou výrobu. A co teď s tím?

Je logické, že když se mění prostředí a způsob distribuce informací, mění se i způsoby vnímání. Vědecké práce z oblasti neurologie a psychologie učení opakují už od sedmdesátých let minulého století stále totéž: každý mozek je jiný, a navíc se neustále vyvíjí. Tedy: neexistují dva stejné lidské mozky, neexistují dva identické styly učení a inteligence.

Podle odborné literatury jen zhruba dvěma třem dětem ve třídě vyhovuje onen frontální styl výuky, založený na slově a zápiscích. Jiné potřebují věci prakticky dělat, další se učí lépe v komunikaci s druhými a tak dále. Dnes, kdy odchází na střední a vysoké školy většina studentů, se neefektivita tradiční výuky ukazuje velmi zřetelně.

Navíc roste napětí mezi rychle se měnícím světem a do značné míry konzervativním prostředím uvnitř škol. Rozpor mezi mozky nastavenými na neustálý přísun informací a výukou postavenou na tom, že někdo něco říká, je stále zřetelnější. Jestli je něco výzvou pro současné školy, tak hledání podoby vyučování, které bude slučitelné s tím, jak proměněné dětské mozky fungují.

Nejen projektové vyučování

V různých zemích to řeší různě.

České školství patří k té zatím konzervativnější části kontinentu, ale to neznamená, že se u nás neděje nic. Naopak, z těch zhruba čtyř tisíc základních škol v Česku přinejmenším několik set intenzívně hledá cestu, jak se adaptovat na nové podmínky. Nenajdeme v nich jeden shodný model proměny školy; pokud ale srovnáme několik desítek veřejných, soukromých i alternativních, najdeme několik společných rysů.

Prvním je změna základního cíle, jejž docházka do základní školy má. Dříve šlo hlavně o to, aby byl absolvent gramotný a poslušný, uměl pochopit příkaz a bez odmlouvání ho vykonat. V hierarchicky uspořádané společnosti, typické pro devatenácté a dvacáté století, to byla klíčová dovednost vedoucí k všeobecné prosperitě.

Dnes jde ale především o ochotu přijmout zodpovědnost, umět se rozhodovat. To je stále důležitější ve světě, kde často nemáme nadřízeného a o velké části svého pracovního času rozhodujeme sami.

Tím neseme za to, co uděláme, zodpovědnost i následky.

V současné školní praxi existují různé metody, jak se z 20. století přehoupnout do současnosti: často se třeba ruší běžné dělení do předmětů, učí se naopak v rámci rozsáhlejších projektů, jež v sobě různé předměty a dovednosti integrují. Například na pražském Gymnáziu Přírodní škola pracovali žáci na několikaletém projektu, v němž zkoumali historii dětského židovského tábora v Terezíně. Vytvořili web s archívem časopisu, který tam vycházel, připravili divadelní představení s námětem života v táboře, natočili několik dokumentárních filmů, učili se práci archiváře, filmaře, novináře, píáristy. Šlo o tak obsáhlý projekt, že bylo nutné naučit se řídit jednotlivé týmy, v nichž si každý žák musel najít pozici, která vyhovovala jeho naturelu a dovednostem. A to všechno na gymnáziu, jež jinak je zaměřeno spíše přírodovědně. Žáci se tu dostávali do rolí, které jim umožnily odhalit jejich potenciál a jež velkou část z nich v nějaké obdobě čekají i v jejich budoucí profesní kariéře.

Průvodním jevem takových změn v životě školy je rušení zvonění, pětačtyřicetiminutových vyučovacích hodin, učebnic a někdy i tříd a ročníků v onom tradičním slova smyslu. Pracuje se velmi často ve skupinách složených z různě starých žáků. Někde je taková organizace výuky jen částečná, třeba na jeden dva dny v týdnu, některé školy se touto cestou vydaly naplno a školu tak, jak ji zažili ještě dnešní třicátníci, už nepřipomínají prakticky ničím.

Samozřejmě existují obavy, zda takové „jiné“ školy opravdu fungují a jestli jejich absolventi obstojí v reálném životě. To už dávno není teoretická otázka. Mnoho „jiných“ škol už tu existuje přes 20 let a můžeme se jejich absolventů zeptat. Dlouhodobě a i na základě testování se ukazuje, že pokud jde o měřitelné znalosti – z češtiny, matematiky, přírodních a společenských věd –, není mezi absolventy tradičních a inovativních škol významný rozdíl. Někdy jsou o pár bodů lepší ti, jindy ti. Liší se v tom, že absolventi inovativních škol jsou obvykle samostatnější, umějí o sobě lépe rozhodovat, jsou ochotnější přijmout zodpovědnost za úkol, mívají větší sebeúctu, víc sami sobě rozumějí. Což jsou všechno dovednosti, které rozhodují o profesním úspěchu.

Rozviklaný žebřík k profesi

Toto napětí mezi vnějším a vnitřním světem je posíleno v posledním desetiletí tím, že školy stále častěji selhávají v přípravě na pracovní kariéru. Dřív bylo víceméně zřejmé, co budu dělat, když vystuduji tuto střední nebo vysokou školu. Dnes je „žebřík k profesi“ rozviklaný; pracovní trh se totiž mění tak rychle, že není reálné chtít od škol, aby měnily to, co učí, tak rychle, jak se proměňuje svět práce.

Ilustrativním příkladem je dnes nejžádanější profese v rámci IT – programátor mobilních aplikací.

Kdo nemá pro svůj byznys apku na mobilu, jako by nebyl. Jenže žádní programátoři s takovouto specializací ze škol nevycházejí, protože zhruba před pěti lety, kdy by budoucí programátor mobilních aplikaci teoreticky mohl ke studiu nastoupit, prostě ještě neexistovaly mobily, jež by uměly takové aplikace využít. A pokud bychom se tento nový studijní obor rozhodli zavést, je jasné, že po vystudování této specializace budeme mít absolventy, kteří uplatnění ve svém oboru mít stejně nebudou; nikdo totiž netuší, jak budou vypadat mobily za pět let.

Navíc, vliv škol na kvalitu absolventů stále slábne. Pokud chce někdo uspět v nově vznikajícím a ambiciózním oboru, musí získat kvalifikaci mimo běžnou školu, včetně vysoké, a často investovat čas a peníze do paralelního, neformálního vzdělání. Z něj sice nemáte diplom a razítko, ale velmi pravděpodobně dovednosti, jež vám zajistí dobré zaměstnání.

K paradoxům současné doby patří, že pro podstatnou část dnešní generace je právě ono proklínané hraní her, sledování a titulkování seriálů mnohem jistější cestou k profesi než vzorné absolutorium osmiletého gymnázia s následným studiem ekonomie či práv.

…

Jak poznat dobrou základku?

Odpověď není tak prostá, jak by se mohlo zdát.

Veřejná škola neznamená špatná škola

Dělítko mezi kvalitou a nekvalitou nevede mezi veřejnými a soukromými, respektive alternativními školami.
Inovace, o nichž tu mluvíme, se běžně vyskytují i na veřejných školách. Rozhodně je tedy zahrňte do výběru.

Respekt k individualitě

V praxi respekt k dětské individualitě poznáte při běžné návštěvě školy třeba podle toho, jestli na nástěnce je třicet stejných výkresů, sněhuláků stvořených jednou technikou jak přes kopírák, nebo jsou tu vystavena i individuální a navzájem odlišná výtvarná díla. Jestli škola zdůrazňuje zaměření na výkon – to poznáte podle vystavených trofejí ze soutěží, žebříčků nejlepších žáků, diplomů a podobně –, nebo chápe, že život není jen soutěž a nemá tendenci děti neustále srovnávat. V hodině si všímejte, zda učitel/ka používá vůči dětem nadřazený „mocenský“ tón, zda je nálepkuje a škatulkuje slovy „vy jedničkáři“, „vy trojkaři“, jestli nevědomě žáky ponižuje: „… ty, kdybys věnovala učení aspoň tolik času jako těm tvým šminkám.“ Zpozornět byste měli ve chvíli, kdy se škola tváří, jako by hlavním smyslem její práce bylo, zda se děti dostanou na víceleté gymnázium, nebo střední školu. To je ve skutečnosti spíš okrajový parametr, podle něhož se dá poznat dobrá práce učitele.

Podmínky k samostatné práci

Důležité je, zda škola už pochopila, že jednotný výklad všem ve stejnou chvíli je mimořádně neefektivní styl výuky. Proto zpozorněte, když během vyučování je na chodbě mrtvolné ticho přerušované jen kolísavými hlasy učitelského výkladu. Důležité je i rozestavení lavic ve třídách, které naznačuje, jestli převažuje frontální výklad, nebo se tu alespoň někdy pracuje ve skupinách. Dobrým znamením jsou počítačová pracoviště na chodbě, jež mají žáci k dispozici, protože zřejmě dostávají individuální úkoly a čas na jejich zpracování. Ochotu ke změně pohledu na výuku signalizuje sloučení některých předmětů do větších celků, dobrým znakem je dále jakákoli spolupráce napříč ročníky. Sledujte, kolik prostoru tu mají žáci pro vlastní rozhodování, s kým, kdy a co budou dělat.

Škola znamená společenství

Jsou tu na chodbách místa, kde si mohou děti sednout a povídat, případně něco hrát? Nebo tu mají dokonce přestávkový obývák s kuchyňkou? Je i během dne přístupný školní dvůr či hřiště? Jak vypadá školní řád? Jsou to jen shora nadiktované požadavky, nebo jde o pravidla, na nichž se učitelé s žáky dohodli? Jsou tu ve třídách viditelná školní pravidla, která si dohodli s dětmi jejich třídní učitelé? Existuje nějaký způsob, jak se mohou žáci podílet na demokratické správě školy? Pořádají se tu akce, jichž se mohou účastnit i rodiče? A umí škola zapojovat do organizace takových akcí i žáky? Věří jim třeba natolik, že některé akce organizují sami? Škola přece není jen o vzdělávání, důležitá je i sociální stránka výchovy.

Netrvejte na dokonalosti

Škol, které by splňovaly všechny zmíněné parametry, mnoho není, ale neznamená to, že jsou špatné. Důležité je, jestli se škola vydala na cestu k většímu respektu k individualitě, rozhodování a samostatnosti. Už to je dobré. A varující by mělo být snad jen to, když z těch věcí naznačujících ochotu ke změně nenajdete ve vaší škole ani jednu.