Respekt: Jak se liší anglická škola od české?

Publikujeme rozhovor s Ivetou Dragoňovou o tom, jaké to je učit děti v Anglii. Rozhovor vyšel 25. 8. v časopisu Respekt pod názvem Počítá se s každým. Přečtěte si také reportáž Hany Čápové o školách, které si zakládají rodiče (ZDE), i její komentář o tom, co jako matka očekává od školy pro své děti (ZDE). Autorkou rozhovoru je Hana Čápová.

Iveta Dragoňová vystudovala učitelství pro první stupeň na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Hned po škole, v roce 1999, odešla dělat au pair do Guildfordu na jih od Londýna. V Anglii žila deset let, nejdřív chodila do školy jako dobrovolník se synem „své“ rodiny, pak dva roky učila. Dnes Iveta Dragoňová (38) učí angličtinu na základní škole v Litoměřicích. V Anglii se provdala, s manželem žije ve svém rodišti, městečku Mšené-lázně, má šestnáctiměsíčního syna Kryštofa. Ještě se nerozhodla, zda syn bude jednou do školy chodit v Česku, nebo raději v Anglii. Jak se podle ní liší anglická škola od té české? Čím se můžeme inspirovat a co by se naopak od nás mohli učit v Anglii?

Co vás překvapilo, když jste poprvé přišla do anglické školy?

Asi třída samotná, na náš vkus možná až přeplácaná. Od země do stropu výtvory dětí. Nevystavují se jen nejkrásnější výkresy, ale všechno, co děti udělaly. Oslovilo mě to i proto, že jsem krátce předtím psala diplomovou práci na téma jak zútulnit školní třídu. A pak mě udivil pozitivní přístup učitelů. Neuvěřitelně pozitivní.

Jak dlouho jste byla v Anglii, než jste se poprvé dostala do školy?

Jako učitelka jsem začala fungovat až po osmi letech. Ale do školy jsem se dostala už po pár měsících s chlapcem, o kterého jsem se jako au pair v rodině starala. V Anglii chodí děti do přípravné třídy už ve čtyřech letech a já jsem s ním do školy chodila jako dobrovolník, na jedno dopoledne týdně. To se mi hrozně líbilo, škola byla velmi otevřená, kdokoli z okruhu rodiny – maminka, babička, kamarád – může přijít. Tohle v Česku chybí, na litoměřické škole, kde dnes učím, se snažíme propagovat, aby rodiče do školy chodili. Účastníme se projektu Rodiče vítáni.

Jak vypadá dopoledne dobrovolníka v anglické škole?

Může se jen tak dívat, jak děti pracují. Když se chce zapojit, může pomáhat děti hlídat, když jsou několikrát za den vypuštěny ven. Nebo s nimi může číst knihu, kterou si donesly ze školní knihovny. V matematice například může dětem pomáhat navlékat korálky, matematika je hodně praktická, základní operace se učí třeba právě s pomocí korálků.

Říkala jste, že vás udivil pozitivní přístup učitelů. Jak to vlastně vypadá?

Nejen že se, jak je v Británii zvykem, pořád ptají „how are you“ a není to jen slušnost, opravdu chtějí vědět, jak se dítě má. Zároveň je vidět, jak jsou tam s dětmi rádi. Hrozně důležitý je přístup, který vystihují slova „every child matters, every child counts“. Na každém dítěti záleží, s každým počítáme – ať už je to pětkař se sociálními problémy nebo výborný žák.

Jak se tenhle slogan převádí do praxe?

Je vlastně těžké to popsat. Jádro tkví v každodenním přístupu ke všem žákům. Snaží se je motivovat, aby byli ve škole rádi. Stávalo se, že dítě přišlo do školy o tři čtvrtě hodiny dřív. Když jsem se ho ptala proč, odpovědělo, že se tam těší. Těšilo se, že se bude dít něco důležitého, že bude pokračovat něco, co ho den předtím nadchlo. Bavíme se o prvním stupni, je to jednodušší etapa, děti se v té době dají snáz motivovat. Učitelé chodili domů kolem páté šesté večer. Každé pondělí měli poradu všichni zaměstnanci, každý čtvrtek náš ročník. Když potřebujete pomoct s nějakým žákem, ptáte se kolegů: Jak to děláš ty? Problémoví žáci mají svůj záznam, se kterým se soustavně pracuje, analyzuje se, jak dítě postupuje.

Jaký žák je v Británii problémový?

Ten, který je mimo průměr. Nějak se pracuje s průměrem a trochu jinak s těmi, kdo jsou pod ním nebo nad ním, s těmi, kdo potřebují pomoci, a s těmi, kteří jsou výborní.

Děti v Anglii na prvním stupni zpravidla vůbec nemají učebnice. Jaký to má smysl?

Všem to dává víc svobody. Učitelé mají týdenní plán a na každou hodinu se připravují podle svého uvážení. Není to tak, že se jede podle strany 36 a 37 v učebnici. Do školy chodí děti jen s tenkou taškou, v níž mají sešit pro komunikaci mezi rodiči a školou a vybranou knihu z knihovny. V každé škole je rozsáhlá knihovna, děti tam chodí každý týden s učiteli. V Anglii se jede po tématech, která prolínají všemi předměty. Když je třeba téma prales, jdeme do knihovny a hledáme si knihy o tomto tématu. Malé děti v první a druhé třídě mají „reading books“, založené na obrázcích. I kdyby číst neuměly, text si z obrázku dovodí – „pes má míč“, „míč má holka“. Knihu si může vybrat každý jinou, z přihrádky, která je pro jejich ročník. Všechny ale vycházejí z jednotného standardu, že průměrné dítě na konci první třídy má umět sto slov.

Jak se bez učebnic a sešitů dělají domácí úkoly?

Děti tam nedostávají tolik úkolů jako tady, každé dítě má nárok dostat úkol jen jednou v týdnu. Ve škole je do půl čtvrté, nemělo by proto přijít domů a ještě tam se zabývat školou. V Česku někteří učitelé děti úkoly přehlcují, spoléhají na to, že je s dětmi budou dělat rodiče. Asi proto, že ve třídě nestíhají… Je to absurdní, v mateřské škole děti brzdíme, aby se neučily písmena, mohou tam děti s písmeny seznámit, ale nesmějí je písmena učit. Prý, co by děti dělaly v první třídě, kdyby už písmena uměly. Ale pak zase v první třídě nadáváme, že nestíháme. V Anglii se nebojí dětí na různé úrovni, některé pětileté děti čtou Harryho Pottera, jiné začínají se slabikami. Je však pravda, že v každé třídě je asistent, skoro nikdy se nepracuje se všemi dětmi, jsou rozdělené do skupin.

Jak se cizinec stane učitelem na anglické základní škole?

Půl roku jsem musela chodit do kurzu „návrat k výuce“. Byla jsem tam jediná cizinka, většinou tam byly ženy po mateřské nebo prostě lidé, kteří delší dobu z různých důvodů neučili. Byl to neuvěřitelný půlrok, tak by měla výuka učitelů vypadat. Učili nás lidé z praxe, odborníci v oboru psychologie, informačních technologií nebo metodologie konkrétních předmětů. Tohle u nás na pedagogických fakultách zoufale chybí, přednáší se teorie, na praxi se chodí do škol mezi učitele, kteří často nemají přehled o moderních metodách. Zvlášť na psychologii žáka se kladl v Anglii velký důraz. Nevím, jak by se český učitel tvářil na přístup – „prosím“, „budeme se snažit to udělat“, „já ti pomohu“, „jestli nechceš, nemusíš“.

Ve škole jste měla svoji třídu?

Začala jsem učit na poloviční úvazek, zkrácené úvazky jsou v Anglii úplně normální. Měla jsem na starost jakousi obdobu české občanské výchovy, v jednom pololetí jsme třeba probírali náboženství, v dalším vztahy k druhým lidem, učila jsem výtvarnou výchovu a tělocvik. Pak jsem učila na celý úvazek všechny předměty v první a druhé třídě. Líbilo se mi, že třída nemá jen jednu učitelku, střídají se dvě i tři, jedna třeba chodí dopoledne, druhá odpoledne. A naopak, učitelka nemá na starost jen jednu třídu. Všechny ale mají stejný plán, týdenní, dostanou ho v pátek a další týden podle něj jedou.

V Česku není běžné, aby cizinci učili něco jiného než svůj rodný jazyk. Anglie je v tomhle otevřenější?

V mé škole jsem byla jediná cizinka, ale cizinci tam samozřejmě učí častěji než u nás. V tak kosmopolitní zemi to ani jinak nejde. Je fakt, že když jsem začala učit v Litoměřicích, byl to šok, vidět ve třídě samé světlé děti. Přijímací pohovor na školu je velmi podrobný, pro Angličany jako pro cizince. A ředitelka si učitele hlídá, chodí do tříd, klidně poslouchá i za dveřmi. Několikrát jsem od ní dostala výtku, že se mám víc usmívat, vyzařovat víc pozitivity. Nevěděla jsem, jak to udělat.

Česko je v poslední době docela posedlé testováním, uvažuje se o jednotných testech pro děti v pátých třídách, jednotných přijímacích testech na střední školy… Jak je to v Anglii s testováním?

Testování je tam velmi zavedené, i když už se začínají ozývat hlasy, že má také negativní dopady. Děti jsou na testy zvyklé odmalička. Podrobné testování probíhá především v šesté třídě. V Anglii nemají školy s prvním a druhým stupněm. Jsou tam menší, prvostupňové budovy a odtud děti vyletí do druhostupňové budovy. Ta je mnohem větší, sejdou se tam děti z více prvostupňových škol. Testy v šesté třídě rozhodnou o tom, do jaké skupiny tam budou zařazeny. Nemají tam třídy, ale skupiny, jedno a totéž dítě může být třeba v nejlepší A skupině na angličtinu, v horší C skupině na matematiku a tak dále. Děti to hodně prožívají, baví se o tom: „Matematika mi nevyšla, ale na angličtinu budu v nejlepší skupině.“ Když se dítě zlepší, může přestoupit do lepší skupiny a naopak. Kromě toho jsou testy důležité pro školu, zveřejňuje se, jak dopadla ve srovnání s ostaními.

Kolik berou angličtí učitelé?

Jsou placeni dobře. Prvních pět let po škole se jim plat zvyšuje každý rok, ne o pár stovek, ale o pár tisíc. Po těch pěti letech si mohou udělat další kvalifikaci, stát se třeba „team leaderem“. S tím je pochopitelně spojený platový skok. Na druhou stranu pracují s nasazením, jaké není v Česku běžné. Každého zdejšího učitele, který si stěžuje na nízký plat, bych do Anglie na chvíli poslala. Navíc to tam nechodí jako u nás, že učitel nastoupí a má místo do důchodu jisté. Vedení školy v Anglii sleduje, jak učitel funguje. Když dostane tři výtky, je na řadě debata o tom, zda ve škole zůstane.

Co by se Angličané mohli přiučit v českých školách?

Chybělo mi třeba, že dítě v první třídě nikdo neučí, jak správně držet tužku. Nechají ho psát, jak samo chce. Některé děti drží tužku jako polínko, celou pěstí. Převažuje přístup – pomohu ti, až budeš chtít.

Proč to učitelé takhle dělají – aby dítě neodradili?

Ke každému dítěti se přistupuje jako k individualitě, má si samo vybrat, co se mu líbí. Pravdou je, že pokud jde o sebevědomí, nemohou se české děti s těmi anglickými srovnávat. V anglické škole se všichni každý den na chvíli sejdou. Na shromáždění je třeba dvě stě lidí a není výjimkou, že se o slovo přihlásí pětileté dítě, aby řeklo, že v něčem nesouhlasí s ředitelkou. Třeba že doma na Velikonoce jedí něco úplně jiného, než ředitelka právě vyjmenovala, a je to také moc dobré. Nejen že se nestydí a nebojí, dokáže to navíc říci velmi zdvořile.

A další věci, kterými bychom je mohli inspirovat?

Možná soustředěnost na práci. Samozřejmě není správný český přístup, že žák musí hodinu sedět a psát do písanky. Na druhou stranu v anglické třídě je až příliš mnoho rušivých podnětů, které děti rozptylují. Pořád někdo chodí na záchod, pít, hrabe se v tašce.

Co jste si z anglické školy přinesla do Litoměřic, kde teď na prvním stupni učíte?

Už když jsem přišla, učili tu pět předmětů od první třídy anglicky. Snažila jsem se výuku udělat praktičtější, aby děti bavila. Třeba na matematiku jsem dětem nakoupila malé kasy, místo, aby počítaly jen tak nasucho, chodí nakupovat. Snažím se také hodně pracovat v rámci projektů, na pololetí máme jedno téma, například vesmír, a to se prolíná více předměty. Nakonec jsem pozvala odborníky z hvězdárny, spali s námi venku ve stanech a děti spolu s nimi pozorovaly oblohu. Byl to pro ně nezapomenutelný zážitek.