Respekt: Snaha o jedničky brání dětem v učení

Publikujeme komentář, který vyšel v čísle 20 týdeníku Respekt pod titulkem Znalosti místo známek. Poukazuje na skutečnost, že pro firmy ani vysoké školy nejsou známky ze střední školy směrodatné, podstatnější je to, co lidé opravdu znají a umějí. Pokud ve škole nepůjde jen o známky, děti se toho možná naučí i víc, jak ukazuje výzkumný experiment Michaely Tilton popsaný v textu.

Strach ze špatné známky na střední škole je možná nejvíc sdíleným traumatem z mládí všech generací (války a genocidy pro tentokrát vynechme). V poslední době ale také možná nejzbytečnějším. Ukazují to právě vrcholící maturity a přijímačky na vysoké školy: přestože učitelé či ředitelé středních škol si lámou hlavy se známkováním a stát vydává ročně stamiliony na spravedlivý a přísný systém státních maturit, má tahle snaha v praxi skoro nulovou odezvu.

V zaměstnání samozřejmě naše známky ze školy nikoho nezajímají, jediné kritérium bylo, je a bude – absolvoval/neabsolvoval. V posledních dvaceti letech ale známky na středních školách včetně maturit přestaly zajímat i vysoké školy. Až na velmi malý počet oborů a fakult, kde zájem výrazně převyšuje počet volných míst, je univerzitám lhostejné, jestli byl student na střední škole premiant, nebo čtyřkař. Chtějí si určovat a také určují svoje vlastní kritéria schopnosti a neschopnosti mladých lidí studovat. To je dobrá zpráva nejen pro čtyřkaře, ale pro všechny: nabízí totiž šanci proměnit středoškolské vzdělání zásadně k lepšímu.

Co všechno napsal Kundera?

Vzdělávání patří k čelným položkám zdejších politických slibů a státních priorit. Zároveň bychom však těžko hledali jinou důležitou oblast, kde český stát reaguje na potřeby moderní doby tak opožděně. Každý, kdo někdy v životě usedl aspoň na deset minut k internetu, by měl pochopit, že biflovat se encyklopedické znalosti je ztrátou času. Notabene v době, kdy lze nosit přístup k internetu neustále v kapse. Přesto encyklopedické biflování v českých školách podle kritiků převládá. Každý také ví, jak užitečné je umět anglicky, přesto školy nemají peníze na učitele z řad rodilých mluvčích. Nebo v obecné rovině: neexistuje důležitější profese, která by našim dětem víc zasahovala do jejich rozvoje, než je učitel, přesto učitele platíme způsobem, jako by na nich skoro nezáleželo.

Stejné je to se zmíněnými známkami: nikdo je vlastně nepotřebuje, přesto se známkuje. Ani sami středoškoláci nepotřebují dobré známky. Potřebují se umět orientovat v životě, umět jazyky, stále důležitější finanční gramotnost, rozumět všudypřítomným médiím, orientovat se v textech nebo dokázat nějaký čtivě napsat, řešit nástrahy moderního světa, zvládat najít si a zanalyzovat informace, oddělit podstatné od nepodstatného…

Čeští středoškoláci si však dál zvykají, že důležité a zajímavé věci vstřebávají mimo školní výuku, zatímco do školy si chodí pro známky. Neboli pro formální, nikdy ne ale objektivní potvrzení toho, že jsou pro studium způsobilí. Past této praxe ukazuje řada studií popularizovaných i v Česku. Z nich vyplývá, že snaha dostat dobrou známku a něco se naučit nejdou ruku v ruce jedním směrem. Někdy se dokonce vylučují.

Nedávno to v Praze vysvětlovala expertka na vzdělávání českého původu Michaela Tilton. Její tým zadával řešení úkolů dvěma skupinám dětí: jedna měla usilovat o co nejlepší známku, druhá měla úkol prostě zkusit zvládnout. Obě si přitom mohly vybrat z různé obtížnosti. Výsledkem bylo, že známkovaní studenti si vybírali co nejsnazší úlohy, hlavně aby je vyřešili bez chyb. Druhá parta naopak vybírala podle zajímavosti bez ohledu na složitost. Závěr, kdo se víc naučil a pobavil, byl jasný: ti, kdo se nemuseli bát špatného hodnocení.

Příklad ilustruje to, co známe z vlastního studia či výchovy dětí. Snaha formálně uspět v hodnocení demotivuje v učení, potlačuje zvídavost, hledání hranic svých znalostí či schopností a jejich posouvání dál. Středoškoláci pracují s učebnicemi, které složitě vysvětlují elektrické obvody, ale nerozumí smyslu alternativních zdrojů energie. Nebo mají umět seznamy středověké literatury, aniž z ní něco četli a chápali, v čem byla jiná.

Všichni experti vědí, že je lepší zadat sedmnáctiletému člověku přečíst a rozebrat jednu knihu od Kundery, než strojově odříkat jeho životopis a seznam díla. Přesto se dělá to druhé. Výsledkem je, že v okamžiku, kdy už nehrozí špatná známka, vypouští středoškolák s úlevou „vědomosti“ z hlavy. Známkování nepotlačuje jen chuť učit se. Připravuje stát o talenty, kteří jsou třeba jen pomalejší, roztěkanější, lhostejnější.

Konečně víc peněz

Když už ne rady expertů, tak přirozený vývoj v českém školství a nezájem univerzit o známky ze středních škol by měly přimět stát ke změně. To znamená zrušení známkování a přechod na méně stresovou, přirozenější, modernější výuku, kde by motivací nebylo nedostat „blbou známku“, ale něco zajímavého se naučit, poznat.

Znalosti mohou střední školy libovolně testovat, ovšem bez zavírání cesty k vyšším formám studia, kde si teprve budou rozhodovat (ostatně už rozhodují), jakou laťku si pro zájemce nastaví. A nikde není psáno, že i maturita, dnes nedotknutelný institut vzdělání, musí taková zůstat: složitý svět a globální konkurence kladou na každého čím dál větší nároky a končit vzdělávání v osmnácti letech se stane spíš výjimkou. A pokud univerzity přestanou maturitu potřebovat, může její význam poklesnout až k bezvýznamnosti. Střední školy se tak stanou pouhou přípravkou pro další studium, která by měla být maximálně plošná, efektivní a motivační, nikoli orientovaná na selekci a na vyvolávání strachu či otrávenosti.

Samozřejmě to celé znamená dát konečně do škol víc peněz. Vytvořit prostředí s lépe placenými učiteli, s prvotřídní výukou jazyků a podchycením vzývaných technických talentů. Vzdělávací politika zkrátka představuje obrovskou výzvu, velký prostor k modernizaci výuky, která se tady sto let principiálně téměř nezměnila. Problém ale je, že svět kolem se změnil k nepoznání. A k nepoznání se změnily i šance dětí v tomto světě uspět.