Řízení školy: Svůj k svému – Česká republika si přeje oddělené vzdělávání

Publikujeme text Jany Strakové, který vyšel v časopise Řízení školy. Komentuje v něm stav společenské debaty o inkluzi, více můžete číst i ZDE. Jana Straková působí v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání, PedF UK.

V souvislosti s novelizací školského zákona se opět rozbouřila debata o základních školách praktických. Nade vší pochybnost ukázala, že se v České republice nechceme vydat cestou většiny vyspělých zemí a usilovat o maximální začlenění všech žáků do hlavního vzdělávacího proudu. 

I když jednou z hlavních priorit české Strategie 2020 je snižování vzdělanostních nerovností, představitelé české vzdělávací politiky ani české odborné komunity dosud nepřijali východisko, že vyšší spravedlivosti systému je možno docílit pouze prostřednictvím společného vzdělávání. A nepřijali je ani rodiče. 

Zahraniční studie jednoznačně prokázaly, že je-li v systému nabídka vzdělávacích drah s různou kognitivní náročností, vždy na ni doplácejí žáci s méně podnětným zázemím, jejichž rodiče buď o vzdělávání svých dětí nedbají, anebo jim prostě jen nedokáží pomoci se v systému zorientovat a uspět. Nebyl doložen žádný příklad, kdy by diferencovaný vzdělávací systém byl schopen poskytnout všem žákům lepší podmínky a vedl by u všech k lepším výsledkům než systém společného vzdělávání. To znamená, že hypotéza sdílená českou společností, že „rozdělování je pro dobro všech dětí“, nebyla dosud v praxi potvrzena. Ani v České republice na její podporu neexistují žádné doklady. Je třeba zdůraznit, že když mluvíme o kvalitnějším vzdělávání, nemáme na mysli jen vlídné, vstřícné a chápající prostředí, které je často zmiňováno v českých debatách zastánci praktických škol, ale také výsledky vzdělávání. Tedy vědomosti a dovednosti, od kterých se bude odvíjet zaměstnání žáků a na které budou moci navázat v dalším vzdělávání v průběhu celého života. 

Je zřejmé, že ne všichni žáci mohou dosahovat stejných výsledků. Chybou je však předčasné snižování nároků a očekávání, kterého se jako rodiče i učitelé často dopouštíme v dobré víře, že děti ochráníme. Stejně jako ochraňujeme děti v praktických školách před přílišnou zátěží, ochraňujeme žáky v hlavním vzdělávacím proudu před přílišnou jinakostí, před nutností přizpůsobovat se potřebám jiných. Přílišné ochranitelství však často není namístě, neboť se dlouhodobě obrací proti dětem. Všichni žáci by měli být podporováni v dosahování co nejlepších výkonů, kognitivních i sociálních. To zpravidla není možno zajistit jinde než v hlavním vzdělávacím proudu, kde jsou pohromadě děti s různými kognitivními dispozicemi, s rozdílným kulturním a rodinným zázemím. Dětem musíme samozřejmě poskytnout potřebnou podporu, kterou ke zvládání různorodých nároků potřebují, ale neměli bychom na ně rezignovat předem. 

U některých dětí se pravděpodobně rodiče, učitelé, lékaři i psychologové shodnou, že pro ně bude vhodnější vzdělávání mimo hlavní vzdělávací proud. Pro tyto děti jistě vždy budou k dispozici speciální školy nebo lépe třídy v některých školách. První volba by ale pro drtivou většinu dětí měla vést do hlavního vzdělávacího proudu. Shodneme-li se, že budeme umisťovat všechny žáky primárně do běžných škol a ty budou povinny si s nimi s poskytnutím patřičné pomoci poradit, nemusíme se zbytečně vysilovat v dlouhých debatách, jak nejlépe diagnostikovat mentální postižení. Správně diagnostikovat mentální postižení potřebujeme pouze tehdy, chceme-li na jeho základě děti rozdělovat. Pokud chceme děti vzdělávat společně, musíme v prvé řadě přemýšlet, jak zajistit školám podporu k tomu, aby se dokázaly postarat o každé dítě. Dobrou diagnostiku samozřejmě potřebujeme, ale diagnostiku pedagogickou, která neslouží k rozdělování dětí, ale k rozhodnutí, jakou potřebují pedagogickou péči. 

Speciální vzdělávací potřeby nemají jenom romské děti. Je velká škoda, že v debatě ke školskému zákonu málo zaznívá hlas rodičů dětí se zdravotním postižením a znevýhodněním. I jejich děti budou profitovat z toho, když bude česká základní škola považovat za svou povinnost přijmout všechny děti a vytvořit jim odpovídající podmínky. V zájmu celé společnosti také je, aby se děti již v základní škole učily, že někteří lidé mají nějaké hendikepy a zvláštnosti a přitom je možno s nimi mnoho věcí sdílet. To není hloupý výmysl Evropské unie, která nerozumí specifikům českého vzdělávacího systému, nedoceňuje naše speciální školství a vymýšlí si problémy tam, kde nejsou. ČR má mezi zeměmi EU třetí nejvyšší podíl žáků vzdělávaných mimo hlavní vzdělávací proud a zdaleka nejvyšší podíl dětí, které mají odklady školní docházky. Obé je projevem neochoty a neschopnosti školy se přizpůsobit specifickým potřebám jednotlivých dětí. Není pochyb o tom, že kdyby se kapacita školy v této oblasti zvýšila, profitovaly by z toho všechny děti se svými individuálními potřebami a talenty. Úplně nejdříve bychom ale museli nalézt shodu v tom, že to tak chceme.