Romea: David Beňák k debatě o inkluzi – Neviditelní a neslyšitelní

Publikujeme text Davida Beňáka, který vyšel 23.3. na zpravodajském webu Romea.cz (ZDE). David Beňák popisuje, jaký vliv má chráněné a bezpečné prostředí praktických a speciálních škol na výsledky vzdělávání romských dětí, které byly v minulosti často neprávem diagnostikovány jako lehce mentálně postižené, případně tyto školy jejich rodiče pro své děti volili například z důvodu neřešené šikany na běžných základních školách.

Společné vzdělávání je základní a normální přístup ke vzdělávání, který musí být v České republice standardem. Je to dobrý standard. Chápu, že diskuse o společném vzdělávání je považována za spíše výhradně odbornou. V řadě médií se k tomuto tématu vyjadřují téměř výlučně speciální pedagogové, pedagogové, psychologové apod. Jak tomu může tedy běžný člověk porozumět?

Musím přiznat, nebylo by totiž fér to neuvést, že pokud je dítě ve “speciální” třídě, kde je pouze 10 žáků i méně, a probírané učivo není nikterak náročné, tak to jistě v daném čase dítěti i rodičům vyhovuje.

Odpovězme si na to, ale proč to tak je. Vyhovuje to rodičům, kteří často sami jsou absolventi zvláštní školy anebo základní školy, kterou opustili v nižší než 8 či 9 třídě. Takové vzdělávání, jak se můžeme dočíst v některých bulvárních a dalších médiích je vlastně v pořádku, protože když dítě nestačí v běžné škole, a je úplně z jakého důvodu (psychologické testy, anticiganismus učitele nebo ostatních rodičů…), tak zaplať pan bůh chodí aspoň do nějaké školy.

Pokud nějakému čtenáři tento přístup připadá naprosto v pořádku, pak ať určitě dále nečte. Hrozí totiž nebezpečí rozčílení.

Zvláštní školy zdecimovaly romskou komunitu v ČR

Má odpověď na tuto situaci je: není to v pořádku! Tento stav, který tu v bývalém Československu a následně v České republice fungoval, zdecimoval do značné míry romskou komunitu a nejen tu, de facto každé dítě, které jaksi neodpovídalo výkonností normě tehdejšího, ale i nynějšího školství.

Současná generace Romů v produktivním věku je více než z poloviny nezaměstnaná a důvodem není pouze to, že jsou Romové a nechtějí pracovat, ale také to, že nejsou vůbec konkurenceschopní na trhu práce, neboť velký počet z nich má pouze základní vzdělání na zvláštní škole nebo na základní škole.

Tento typ škol produkuje lidi závislé na sociální pomoci. Nad Romy se zlomila hůl, protože česká škola (až na konkrétní výjimky – konkrétní učitele, konkrétní školy) nedokázala vzdělávat jen trochu odlišné děti v běžných základních školách.

Romský původ není zdravotní postižení

České školy se musí pozvednout a umět vzdělávat všechny. Moderními metodami a přístupy a s respektováním vzdělávacích potřeb dětí.

Nepochybně je vhodné některé děti s obdobným typem zdravotního znevýhodnění vzdělávat v jedné skupině a nikdo to asi nebude považovat za špatné. Ani jejich rodiče, ani odborníci.

Nelze však přijmout to co doposud bylo a do určité míry je v mnoha školách standardem, že takovým typem zdravotního znevýhodnění je i romský původ.

V Česku i na Slovensku jsou tisíce příběhů o tom, jak byli rodiče i děti přesvědčovány, že zvláštní škola je pro ně to nejlepší. Jsou tisíce příběhů o šikaně z důvodu etnicity. Tisíce příběhů o dobře míněných radách a rozhodnutích, které vedly k nezaměstnanosti a chudobě. Příběhy o tom, že vytváření tříd jen z romských žáků je naprosto normální. Jsou to ale příběhy neviditelných a neslyšitelných. Kritici, kteří říkají, že takové věci se nedějí a nikdo tak k romským dětem nepřistupoval, lze těžko označit za kompetentní se jakkoliv odborně k této oblasti vyjadřovat. Nejspíše jsou to ti, kteří se na takových praktikách sami podíleli a podílejí.

Společné vzdělávání je o vzájemném poznávání

Inkluzivní vzdělávání je přirozené a dobré. Je to přístup, který je funkční a pomáhá přibližovat lidi navzájem. Osobně znám spousty odborníků, kteří mají totožný názor jako já. Vzájemné poznání je základem pro to, aby se lidé neposuzovali pouze podle viditelných odlišností, ale podle jiných kvalit. Není to klišé. Dovoluji si věřit tomu, že toto si přeje alespoň jednou denně každý z nás a nemusí jít přeci vždy o důležité věci jako je přijímací pohovor do nového zaměstnání.

Byl bych, ale velmi nerad, kdyby čtenář zaujal postoj, že v českém školství je vše špatně. Tak to není. Určitě tu jsou učitelé, kteří se snaží každý den svou práci dělat co nejsvědomitěji a jsou svými kolegy, žáky i rodiči žáků za to obdivováni. Stejně to tak platí i o školách a školních poradenských pracovištích. Přesto však existuje stále nezanedbatelný počet těch, kteří se k tomu takto nestaví či dělají opak. Společného vzdělávání se není třeba obávat. Naopak je třeba se obávat těch, kteří se domnívají, že to nic dobrého nepřináší.

Autor je absolventem studia pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlově, kde pokračuje v doktorandském studiu