Stanislav Štech: Bezduchý dril žákům může pomoci aneb opravdu nepromyšlená představa o školním vzdělávání?

Publikujeme text Stanislava Štecha, náměstka ministryně školství a profesora pedagogické psychologie, který reaguje na komentář Boba Kartouse ze dne 14.1., který vyšel  v Mladé frontě Dnes pod názvem Bezduchý dril žákům nepomůže.

Reaguji na text, který byl zveřejněn již před pár týdny. Přečetl jsem si ho však až v těchto dnech. Mám přesto pocit, že neuškodí na něj zareagovat. Bohumil Kartous, pracovník  EduIn, je člověk ve věci vzdělávání informovaný, pracovitý a určitě to se zkvalitněním našeho školství myslí dobře. Přesto v některých případech zůstává v zajetí subjektivních mínění.

Ve svém textu „Bezduchý dril žákům nepomůže“ (MFDnes, 14. 1. 2016, s. 11) se do mě obouvá, jako do skutečné ministerské šedé eminence prosazující přísně regulující a ve svém důsledku zpátečnický postoj ke vzdělávání. Sice uznal mé „nezpochybnitelné vzdělání v psychologii“ i „letitou praxi ve vzdělávání učitelů“.  Zřejmě to však nijak nesouvisí s věrohodností mých názorů a argumentů. Naopak, ve zbytku textu je má kvalifikace vlastně shozena. Údajně vnucuji návrat ke drilu (samozřejmě „bezduchému“, jak jinak;  již od Básníků víme, jak funguje epiteton constans), odmítám dále kurikulum postavené na kompetencích pro život, ke kterému se konečně obrací už i Finsko, a ordinuji regulace, které povedou k odchodu elit z veřejného školství.

Prý „zosobňuji zájmy své generace“ a „taky (mám) určitě politické zadání“. Nevím, co je na tom divného.  Již od varovných esejů ze 60. let víme, že mezigenerační přenos je ohrožen především jednostranným příklonem k dítěti, tzv. neofilií (K. Lorenz) a zanedbáním „ochrany světa“  před „vpádem nového“ (H. Arendtová). Domnívám se, že je zájmem nejen mé generace, ale zájmem obecným a trvalým regulovat pedocentrickou iluzi o vzdělání jako přizpůsobení světa dítěti.  Progresivní vzdělávací systémy určitě nejsou definovány tím, že je v centru dítě, jak tvrdí B. Kartous. V těchto dnech vychází monotematické číslo časopisu Pedagogika na počest prof. Heluse. Publikuji v něm stať o přínosech, ale hlavně rizicích obratu k dítěti. Nabízím ho k přečtení, protože z pedocentrického „dítěte na královském trůlnu“ už se stalo nebezpečné klišé, jak o tom ostatně zahraniční sociologové píší již 30 let.

Kartousův výrok o „politickém zadání“ podsouvá čtenáři neférovým způsobem představu o mé nesvéprávnosti při prosazování určitých idejí. Jsou-li takové ideje  v rozporu s přesvědčením hodnotitele (zde B.K.), pak jednou z variant jejich devalvace je nařčení, že dotyčný plní (jen, hlavně) politickou objednávku. Politická objednávka je však zcela v pořádku, pokud se s ní ztotožňuji a je v souladu s odbornými argumenty. A to je právě případ již mnoha odborníky vyslovované kritiky důsledků neoliberální revoluce ve vzdělávání (nejen filozofy, jako je Liesmann, jehož práce i pracovníci EduInu jistě znají).

Psychologové a didaktici dokládají, že bezduchý dril je u nováčků kultury v určité fázi naprosto nutný jako předpoklad zvládnutí vyšších úrovní myšlení (řešení problémů). Skutečně musí být „bez-duchý“ – známá teorie „drill and practice“ dokládá na výzkumech, že je nejprve potřeba automatizovat základní operace, aby se následně uvolnil prostor pro složitější procesy učení; nikoli opačně. Studií a článků je k tomu dost, stačí si je vyhledat a v médiích dát aspoň jednou za pár let hlas těm, kteří se tím zabývají skutečně seriózně a do hloubky.

Nesmyslný, ideologicky motivovaný důraz na tzv. kompetence je dnes stále větším počtem odborníků kritizován. Abych nepřivodil infarkt našim reformátorům, nebudu používat výrazů jako „největší pedagogická mystifikace“ konce 20. století. To ponechám psychologům a didaktikům ze Švýcarska, Belgie, Francie, SRN ad. Někteří ten výraz užívají, jiní jen vystupují v tomto duchu. I zde je možné se poučit o tom, že jde o ideologickou představu, ale nikoli odborně podložený pojem.  Kompetence navíc souvisí jen velmi volně s tím, co se dítě naučí ve škole, a co je vůbec možné ve škole naučit.  Bohužel, finští školští politici (vzor nejen B. Kartouse) aplikují od letošního roku  se zpožděním patnácti let kompetenční ideologii statistiků a ekonomů OECD . I uvnitř Finska však zuří ostrý spor mezi „prodavači finského zázraku“ (např. Saalberg podle Dervina) a kritiky „finského vzdělávacího mýtu“. A skoro lze uzavírat sázky, kdy výsledky finských žáků v mezinárodních srovnávacích šetřeních ještě více poklesnou. Jejich (zčásti neprávem, upozorňuje Dervin) obdivované výsledky totiž byly dosaženy v předmětově, na školní poznatky a dovednosti založeném systému.

Poslední varování B. Kartouse, že přílišná deregulace našeho vzdělávacího systému s přebujelými víceletými gymnázii a rostoucím sektorem soukromých škol může vést ke zvýšení nerovností a „odchodu elit“ z veřejného školství, je bohužel pravdivé. Nebude to však způsobeno obratem k učivu a tím k posílení jádra profesní identity učitelů (zejména těch na 2. St. ZŠ a na SŠ). Politické zadání postupně omezovat v nedávné minulosti založený a nekontrolovaně bující vícekolejný a segregující vzdělávací systém dosud chybí.