Stanislav Štech: Komentovaný zápis z Akvária 2

Publikujeme reakci Stanislava Štecha, náměstka ministryně školství, na komentovaný zápis diskuse z prosincového Akvária (ZDE), který publikovala jedna z účastnic debaty, Zdeňka Staňková ze Svobody učení. Její text jsme převzali na stránky EDUin (ZDE). Shrnutí z debat na Akváriu EDUin obvykle uveřejňuje sám. Po dohodě s účastníky jsme jej tentokrát nedělali, audiozáznam taktéž nebyl uveřejněn. Za pochybení se omlouváme. Zároveň si můžete přečíst rozhovor se Stanislavem Štechem, který uveřejnila Česká škola (ZDE).

8. 12. jsem se v reakci na nabídku EDUin zúčastnil debaty s názvem “Akvárium aneb probíhá ve vzdělávání plíživá „kontrarevoluce“ a utahování šroubů?”. Debata byla avizována jako „nepolemické vyjasňování stanovisek se snahou pochopit druhého“, v tomto případě k několika nahodile vybraným (aktuálním) cílům a opatřením MŠMT. Mými spoludiskutujícími byla představitelka Svobody učení Zdeňka Staňková a ředitel ZŠ Lyčkovo náměstí Jan Korda. Předmětem diskuze nakonec byly hlavně otázky kurikula, RVP a pojetí vztahu učiva a kompetencí; dále také důvody pro povinný poslední ročník předškolního vzdělávání; okrajově pak i jednotné přijímačky na střední školy a ročníkové výstupy. Po pravdě řečeno jsem si nebyl jistý, k čemu taková debata může sloužit v celkově negativistické atmosféře, kdy mediálně nejvděčnějším tématem je apriorní kritika všeho, co souvisí se školstvím jako veřejnou službou. A navíc v prostředí, kdy ignorovat vědění a poznatky o škole, výchově, vzdělávání, zato se břitce rétoricky vyjadřovat k čemukoli ve vzdělávání, je dnes kvalifikační vstupenkou do ligy edukačních celebrit. Nakonec jsem nebyl rád, že jsem se zase jednou nechal k účasti svést. To, co jsem slyšel v debatě hlavně ze strany Svobody učení, ani za komentář nestojí. Tady nejvíce platí „Vzdělání se bez vzdělání špatně rozumí, tak jako se brýle bez brýlí špatně hledají“ (výrok P. Najvara na adresu různých „informovaných laiků“). Naproti tomu ředitel Korda byl věcný a vždy se vyjadřoval k tématu s jasným a srozumitelným postojem (to neznamená, že jsem s ním ve všem souhlasil nebo on se mnou).

Zvukový záznam debaty mám k dispozici. Protože jsem ale nebyl předem informován, že bude pořizován audiozáznam a mnou vyjádřená stanoviska budou logicky chápána jako stanoviska MŠMT (což v některých případech není pravda), nesouhlasil jsem s jeho zveřejněním. Volná konverzace vedená nespisovným jazykem s argotickými výrazy je zkrátka něco jiného než autorizované odpovědi reprezentující úřad státní správy. Týden po debatě jsem byl p. Feřteken ujištěn, že když si to nepřeji, nebude tedy záznam zveřejněn. Omlouvá se mi prý, že jsem nebyl dostatečně informován.

Mám proto potřebu vyjádřit se k podrazu, který na mě byl spáchán organizátory. Zveřejněný zápis Z. Staňkové ze Svobody učení převzatý EDUinem (EDUin se ani neobtěžuje dát slovo „zápis“ do uvozovek, aby vyjádřil distanci od pamfletu pí. Staňkové) chápu jako porušení závazku, který mně byl písemně poslán p. Feřtekem. Úryvky vytržené z kontextu a dané do uvozovek představují zveřejnění debaty, a to v té nejhorší možné manipulativní podobě.  Jsem tedy nucen alespoň ony úryvky mající dehonestovat mou osobu v „zápise“ paní Staňkové stručně okomentovat.

Ze zápisu Staňkové jakoby šlo o inkviziční výslech Štecha a jakoby mluvil jen on. Není to pravda. I tematické akcenty byly jiné. Prakticky polovina času byla věnována tématu případné revize RVP. Chápu, že laik nemůže mít přehled o celkovém kontextu „kurikulárních revolucí“ po r. 2000 ve světě, o psychologickými a pedagogickými výzkumy podloženém zpochybnění obratu ke kompetencím a odsunutí učiva do role jejich ilustrace. Toto pojetí RVP je však dnes kritizováno po celé Evropě. A revize jsou nutné. Ne proto, že v nich chybí „obsah učiva“ (roztomilý nesmysl autorky), nikoli proto, že se to nelíbí většině učitelů (nevím, kde autorka vzala výrok, že prý „si neumějí s nabytou svobodou poradit“). Ale proto, že po letech zjišťujeme, že to, co uměly děti dříve v 6. -7. roč. dnes nezvládají v 9. roč. Nebo dokonce na SŠ. A našim úkolem je nezesměšňovat se před učiteli formulováním výstupů ze vzdělávání v podobě kompetencí typu „být asertivní, tvořivý, komunikativní, neohrožený atd.“ Ale zjistit, zda to, co mají umět, má své místo ve škole ještě dnes, a proč. A co se z hlediska kognitivního vývoje stane, když se to vyučovat nebude. Odlehčit „osnovy“ je určitě třeba, ale příval dalších nesmyslných kompetencí typu finanční gramotnost asi taky nebude to pravé ořechové (jak upozorňují někteří matematici). Velmi správně autorka zdůrazňuje mnou uvedená upozornění na poznatky pedagogické psychologie, totiž, že klíčové je nabytí jistých znalostí, přičemž vedlejším produktem nabývání znalostí je získání právě těch klíčových kompetencí. Podobně, že existují výzkumy a články od špiček kognitivní psychologie, které říkají “přestaňte s tím blbnutím, že děti mají něco řešit především kreativně, bezduchý dril je naprosto nutný v určitých obdobích na prvním stupni a má veliký význam z hlediska psychologické teorie poznávací činnosti”. Obrat o 180 stupňů by to tedy žádný nebyl, nanejvýš tak od ideologie k vědecky i zkušenostmi učitelů podložené praxi. A revizi RVP v tomto směru „pan Štech“ skutečně sám nemůže spustit (z mého osobního pohledu bohužel).

Teprve poté následovalo téma povinného posledního roku předškolního vzdělávání. Pominu tendenční podání politického a legislativního kontextu tohoto opatření v novele školského zákona („mají to tak všude, tak to musíme mít i u nás, řekl pan Štech“ – ti hlupáci v drtivé většině vyspělých zemí se asi neporadili s našimi informovanými laiky, dodávám já. Neměli bychom spíše zkoumat důvody, proč k tomu v drtivé většině zemí přistoupili?). Zbytek mé argumentace je i přes logické zkratky podán korektně.

Pokud jde o povinný předškolní rok, raději zde uvedu údajné citace mých výroků vytržené paní Staňkovou z kontextu a vedle toho pro srovnání nabízím formu jejich vyjádření pro veřejnost. Zhodnocení, zda jsem tím posunul obsah výroku nebo jeho význam, ponechávám na čtenářích.

Z.S.: „Ono je to “povinný/nepo­vinný”. Já jsem byl proti veškerým možnostem z toho uniknout individuální formou.”

Forma pro veřejnost: „Po debatách s asociacemi a v malé tripartitě nakonec převážila velmi umírněná verze povinného roku předškolního vzdělávání. Je zde tak velká možnost zvolit individuální formu vzdělávání a tak minimální přísnost sledování docházky, že je to nakonec vlastně „nepovinně povinné“. Osobně jsem byl pro to, aplikovat na poslední rok předškolního vzdělávání stejný režim jako na povinnou školní docházku. Podobně jako tomu je třeba ve Francii již od r. 1989.“

Z.S.: „Jediný co já bych chtěl, když už se to takhle zmatlalo, aby byl nastavený velmi dobrý kvalitní monitorovací systém, který by monitoroval ty děti z těch jednotlivých skupin, které tam nechodí, a zjišťoval vlastně, co to dělá, kolik těch dětí sociálně znevýhodněných volí tu formu individuální, kolik je těch dětí z jiného sociálního prostředí, v jaké podobě vypadá to, když nevyhovuje tomu přezkoušení a tak dále.”

Forma pro veřejnost: „Když už nakonec diskuse nad tímto tématem dopadla, jak dopadla – tedy nikoli k mé osobní spokojenosti – chtěl bych hlavně, abychom nastavili velmi dobrý monitorovací systém, který by od září 2017 umožnil sledovat longitudinálně děti z jednotlivých sociokulturních skupin. Měli bychom vědět, kolik dětí nejen ze sociálně znevýhodněných rodin volí formu individuální, jaké jsou pro to důvody a překážky, jak vypadá přezkoušení a tak dále. A poté sledovat i jejich další vzdělávací dráhu ve srovnání s dětmi, které tento rok absolvovaly institucionální formou“.

Z.S.: Na otázku, jak se MŠMT vyrovnává s tím, že si zaplatilo studii proveditelnosti, která povinný předškolní rok odmítla, a vůbec se jí neřídí: „Prosím vás, víte co všechno ministerstvo zaplatilo?”

Forma pro veřejnost: „Někdy se nám předhazuje, že se neřídíme studiemi proveditelnosti nebo projekty, které MŠMT financovalo. To je pravda.  Přitom je třeba si uvědomit následující. Správní orgán není mechanickým vykonavatelem závěrů expertíz nebo výzkumů. To je rozdíl mezi politikou a vědou a příčina stále napjatého vztahu mezi poznáním a mocí již po staletí. Politika zvažuje a vyrovnává zájmy různých společenských skupin. A také výzkumníci nejsou nějací neutrální arbitři pravdy. I oni mají své preferované výchozí teorie, očekávání a výzkumné postupy (z nichž každý má svá omezení). Proto je třeba je porovnávat a formulovat argumenty pro politická rozhodnutí“.

Z.S.: „Poptávka po povinném předškolním roce je obrovská od lidí, kteří si uvědomují, že děti by měly začít patřit k sobě od určitého věku, že se jasně ukazuje, že je to něco, co je ve prospěch společnosti.”

Forma pro veřejnost: „Lidé, kteří chtějí, aby jejich dítě uspělo v dalším vzdělávání a v životě, vnímají, že předpoklady tohoto úspěchu se zakládají v raném věku. Začněme tedy posledním rokem a vytvořme podmínky pro to, aby časem i mladší děti měly nárok na profesionální péči v mateřské škole. Drtivá většina rodičů s tím nemá problém, vítají to.  Různé studie ze zahraničí ukazují, že investovat do předškolního vzdělávání je pro společnost přínosné nejen v pozdějším věku a nejen ekonomicky“.

Z.S. „Já na to mám, abych vzdělával svoje děti doma, mám na to. Ne! Žádný takovýhle věci! Ať je pohromadě s tou růzností, ať je pohromadě i s dětma, který jsou agresivní, ať to pozná!”

Forma pro veřejnost: „Pokud bych měl mluvit jako příslušník střední třídy, který si může ekonomicky i vzděláním dovolit vychovávat (a vzdělávat) své předškolní děti doma, pak ten problém samozřejmě není primárně vůbec ekonomický nebo záležitost pedagogického vzdělání. Ale pro dítě již v tomto věku je klíčové setkat se s různými dětmi, s kulturní jinakostí a pod vedením a ochranou profesionálního pedagoga (důležité a potřebné je, že jde o neosobní autoritu, nikoli milující maminku) se učit žádoucím způsobem vnímat ty rozdíly, zvládat komunikaci i řešení situací nepříjemných., konfliktních, ba i situací agrese.“ Sem patří další citace mého výroku formulovaná formálně korektně: „Naprosto fascinující na povinné školní docházce je to, že vy se musíte naučit vyjít s lidmi, které jste si nevybral, ani vám je nevybrala vaše rodina! To je naprosto zásadní psychologický moment, který člověka dělá kompetentním členem své kultury.”

Z.S.:„Rodič má naprostou možnost volby!” – “A co když to dítě nechce do školky? Do žádné?” – “No ježišmarja, tak ho trošku seřvu. Dítě nemá co si říkat! Čtyřleté dítě si nemá co určovat a rozhodovat o tom, jestli někam bude takhle chodit nebo nebude. Já jsem psycholog třicet let! Tady jsem ve Francii dostal řád za výzkum v psychologii.”

Forma pro veřejnost: „Výroky o omezování svobody jsou v našem deregulovaném systému naprosto nepodložené. Již dnes má rodič možnost zvolit si mateřskou školu nejen podle spádovosti. Dokonce si může zvolit i dětskou skupinu. A nově bude možné zvolit se zdůvodněním i individuální formu. O tom, zda chce nebo nechce chodit do školky, jak ví každý průměrný i začínající psycholog, nelze nechat rozhodovat čtyřleté nebo pětileté dítě. Všichni víme, že prakticky každé dítě do MaŠ zpočátku nechce a proces separace (např. podle psychoanalytičky Mahlerové) je bolestivý, avšak pro jeho zdravý růst potřebný. Děti trpí více tím, že je rodič nechává rozhodovat v situacích, kdy nevědí, mezi čím se rozhodují. Jde tak o falešnou svobodu a pseudorozhodování, které dítě více poškozuje, než mu prospívá.

(Konec citace je přílepkem autorky: je reakcí na dotaz z publika, kdože jsou ti mnou anonymně uvádění psychologové. Na to jsem reagoval tak, že nejsem v oboru neorientovaný, protože se pedagogickou psychologií zabývám více než 30 let. A že asi ne na tak špatné úrovni, když jsem dostal od francouzské vlády hodnost Důstojníka Řádu akademických palem mj. i za příspěvek k rozvoji edukace. Na tento pokleslý argument vlastní osobou opravdu nejsem pyšný. Zejména v diskusích s laiky by se neměl užívat).    

Z.S.: „Ne všechno bylo špatně. Zlatý konec padesátých let, kdy se dělaly ty didaktické analýzy, do toho máme dneska ještě hodně daleko.”

Forma pro veřejnost: „Hovoříme-li o kvalitě didaktik a výzkumů učiva, pak je třeba důrazně připomenout, že v minulosti ne všechno bylo špatně. V porovnání s uplynulými dvaceti lety je dokonce podložené říci: „zlatá padesátá léta“, kdy experimentální pedagogika produkovala takové špičkové výzkumy, jako dokázali Dostál, Čapek, Kotásek ad. v tak široké škále vzdělávacích předmětů, resp. oborů lidského vědění, že dnes máme k této kvalitě v takovém rozsahu ještě docela daleko.“

Z.S. „Deregulace znamená vlastně tak extrémní rozvolnění obsahů výuky, teď prosím pěkně nedegradujme to jako že by měly být přesně ve stejný den učeny na všech školách v České republice stejné věci, jako shoda na těch obsazích, je naprosto zásadní podmínkou koheze společnosti za 10, 15, 20 let. Kombinace deregulace a decentralizace je podle mě velmi škodlivá.“

Forma pro veřejnost: „Deregulace ve vzdělávacím systému znamená vlastně tak extrémní rozvolnění obsahů výuky (a prosím pěkně nedegradujme toto konstatování tak, že volám po tom, aby se přesně ve stejný den vyučovaly na všech školách v České republice stejné věci), že hrozí narušení jedné ze základních funkcí povinného základního vzdělávání. Totiž, že se naruší společenské pouto opírající se také o skutečnost, že jsme všichni „prošli“ stejnými obsahy vzdělání, i když si je každý zapamatuje v různé míře, někdo dokonce jen minimálně. Jde o naprosto zásadní podmínku koheze společnosti za 10, 15, 20 let. K tomu ještě připočtěme decentralizaci v podobě krajských v lecčem až příliš autonomních vzdělávacích politik a máme zde z hlediska celku společnosti velmi nebezpečnou směs.“

1. S.: (Doplňující poznámka: týden po debatě jsem se dozvěděla, že pan Štech nesouhlasí se zveřejněním zvukového záznamu diskuze.)

(Doplňující poznámka: týden po debatě, kdy jsem z výše uvedených důvodů odmítl zveřejnění, se zde insinuuje, že si snad nestojím za tím, co jsem řekl, nebo se snad bojím, aby veřejnost nepoznala mé názory.  Zde uvedené poznámky a korekce ukazují, že tomu tak není).