Student gymnázia o své učitelce: Moje čtyři roky češtiny

Následující text je odezvou na blogový příspěvek Tomáše Feřteka na portálu respekt.ihned.cz, nazvaný Hlava, ruce, srdce aneb Čtyři roky na waldorfském lyceu (ZDE). Feřtek v něm vystavuje pomyslné vysvědčení učitelům své dcery a vyzývá čtenáře, aby i oni s koncem školního roku ohodnotili učitele své nebo svých dětí. Přečtěte si, jak svoji učitelku, Moniku Stehlíkovou, slovně hodnotí její student Jakub z pražského gymnázia Na Zatlance.

Za čtyři roky jednoho vyučovaného předmětu se toho lze naučit opravdu hodně. Dvojnásob to platí na Gymnáziu Praha 5, Na Zatlance 11. Tady na Zatlance jsou, jak už tomu bývá všude, dva druhy profesorů. Jsou tu buď profesoři schopní, kteří naučí mnohem více, než je po nich školními osnovami požadováno, ba co více, dokážou studenty nadchnout pro daný předmět tak, že se látku učí sami a velice rádi. Hodiny s těmito jsou zábavné a plné aktualit, ale i potřebné teorie. Nebo jsou tu profesoři méně schopní. Ti si ve své hodiny ledabyle odbudou bez jakékoli větší přípravy. Látku odříkají tak, jak už to dělají pár let. Studenty, kteří by mohli mít o předmět zájem, dokonce odradí. Jak to ale vlastně bylo s češtinou?

Můj názor na češtinu samozřejmě nebyl vždy stejný jako nyní. Tyto názorové změny byly nezbytné, aby moje vnímání češtiny správně vykrystalizovalo. Můj pohled na výuku češtiny musel zkrátka projít určitými stádii, abych si mohl utvořit vlastní celistvý názor. Při psaní tohoto textu si navíc uvědomuju, že za čtyři roky češtiny jsem se naučil o českém jazyce a literatuře opravdu mnoho, ale více jsem se naučil o světě a o sobě. Naše čeština totiž není úzce zaměřená na pravopis a rozbory literárních děl. Je o vytváření názorů na jazyk (nejen český), literaturu, kulturu, svět práce i na aktuální události ve světě.

První rána

Když jsem nastoupil do prvního ročníku, měl jsem to „na háku“. Rodiče mi říkali: „už to není základka, budeš se muset hodně učit.“ Já jsem na jejich varování nebral zřetel a bylo mi všechno jedno. Všechno nasvědčovalo tomu, že si bezstarostně popluju dál, navíc s docela dobrými výsledky, tak co bych se snažil. O češtinu jsem v tu dobu nejevil ani nejmenší zájem.

Myslím, že to byl konec prvního ročníku, kdy mi hrozila neklasifikace. Byl to snad první zádrhel na škole a já nikdy předtím nemusel nic takového řešit. Ano, ve srovnání s problémy ostatních není neklasifikace nic, ale v očích patnáctiletého kluka, který nikdy nemusel nic řešit, to byl velký problém. Měl jsem být neklasifikován kvůli vysoké absenci. V tomto pololetí mi vycházela výsledná známka mezi dvojkou a trojkou. Neklasifikaci i konečnou známku mělo tedy řešit zkoušení z literatury za celé pololetí. Jak jsem se k tomuto zkoušení postavil? Samozřejmě, že má vina to nebyla. „Já jsem se přeci vůbec uvolil párkrát do školy přijít a ještě se mě tady někdo odvažuje zkoušet. Je přeci jasné, že bych měl mít dvojku, když ne rovnou jedničku,“ říkal jsem si bez špetky pokory.

Když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, jaký povýšený „puberťák“ jsem byl (možná pořád jsem, to nyní nemohu hodnotit). Zkoušení neproběhlo vůbec dobře. Vyjadřoval jsem se hloupě, skoro vůbec ne k věci, používal jsem naprosto špatné výrazy. V tu dobu jsem si to samozřejmě neuvědomoval a trojka ze zkoušení a na vysvědčení mě tedy naštvala. Netrvalo to ale ani měsíc, když ze mě všechny negativní emoce opadly a já mohl s chladnou hlavou zhodnotit příčiny mé (podle rodičů) hrozné trojky na vysvědčení.

Co jsem se naučil díky češtině

Tato událost mě naučila vícero věcem. Uvědomil jsem si, že řešit věci na poslední chvíli často není na místě. Dále také vím, že bych se měl k problémům postavit čelem. Dříve jsem byl hodně vztahovačný. Když jsem jako malý cítil křivdu, urazil jsem se a čekal jsem omluvu, i když jsem třeba věděl, že nemám pravdu. Od konce prvního pololetí jsem zřejmě trošku prozřel a v tomto ohledu se na sobě snažím pracovat. Asi jsem pořád trošku takový, ale doufám, že je to mnohem lepší.

Druhý ročník jsem tak začal s novým pocitem, který jsem před tím neměl. Byl to pocit, že jsem student. Čeština mě bavila víc a víc. Ten rok jsem začal vnímat další věc, kterou se nám snažila paní profesorka vštípit. Byla to nutnost komunikace. A zase jsme u těch problémů. Nabízí se říct, že chybami se člověk učí. Bylo to nám často připomínáno, že pokud nestíháme odevzdat zadaný úkol v termínu, je potřeba to říct dopředu. Pokud to dopředu oznámíme a snažíme se nalézt kloudné řešení, není to problém. Neznamená to však, že pokud dopředu napíšeme či řekneme, že toho máme hodně a nestíháme, úkol zmizí. Paní profesorka nám jen ukazovala, že pokud máme problém a komunikujeme, je nám ve většině případů nabídnuta pomocná ruka. Pokud si toto člověk uvědomil a měl alespoň základní komunikační dovednost, čeština se pro něj stala mnohem jednoduší a myslím, že i zábavnější.

Snaha byla, ale pochvala nepřišla

V druhém ročníku jsem si uvědomil ještě jednu velmi zásadní věc. Tentokrát to nebyl žádný profesor, který mě něco naučil, ale byli to moji rodiče. Když jsem měl na konci prvního ročníku průměrné vysvědčení a rodiče mě za něj razantně nepochválili, byl jsem velmi smutný, ale také mě to motivovalo. V druhém ročníku jsem se mohl pochlubit vyznamenáním, což pro mě nebyla žádná námaha a podařilo se mi dokonce skloubit studium s vrcholovým sportem. Místo pochvaly jsem se však doma dočkal jen lehce vyčítavých pohledů. Celý rok jsem do školy něco dělal a snažil se, abych doma dostal pochvalu, ale ta nepřišla. Myslím však, že to nebylo proto, že to nebylo dostatečně dobré, ale pro to, že to mohlo být lepší. Uvědomil jsem si, že rodiče nechtěli, abych se spokojil s málem. Nemyslím tím, aby byl člověk hamižný, ale aby se vždy snažil překročit své možnosti.

Když jsem o tom přemýšlel, vybavil se mi jeden email od paní profesorky na konci jednoho pololetí.

„Ještě jsem v klidu přemýšlela o vaší klasifikaci z češtiny. Nakonec jsem vám zapsala dvojky – kvůli vaší aktivitě v hodinách (přidala jsem vám). Věřím, že vás to bude pro příští rok pozitivně motivovat. :))“ (Email byl psán mě a zároveň mému „bráchovi“ Ondrovi.)

Podle mě to mělo znamenat: Jakube (a Ondro), dám Vám dvojku místo trojky, ale vy příště budete mít jedničku, protože se již se dvojkou nespokojíte. Tyto dvě události mě motivovaly nejen pro třetí ročník, ale celkově pro všechny činnosti.

Třetí a čtvrtý ročník už se můj názor příliš neměnil. Čeština mě bavila, navíc mi docela šla. Myslím, že je jasné, že nebýt mého počátečního odporu k češtině a asi i ke způsobu výuky, nemohl bych si k ní nikdy vybudovat takovou náklonnost jako v současnosti. Navíc by mě čeština asi nikdy nenaučila tolik, jako tomu bylo doteď. Ano, čeština mě naučila opravdu mnoho.

Jsou dva druhy učitelů

Abych se vrátil ke svému předchozímu tvrzení, že jsou dva typy učitelů. Od zkoušení v prvním ročníku, kdy jsem se příliš vyjadřovat neuměl, jsem urazil kus cesty (doufám) a nyní se za svoje vyjadřovací schopnosti nemusím tolik stydět. V tomto případě jsem se ale možná vyjádřil nepřesně, změnil jsem svůj názor a své tvrzení bych poupravil. Existují tři základní typy učitelů.

První skupinou jsou učitelé horší. Tuto skupinu bych ještě rozdělil na dvě podskupiny. Do jedné podskupiny patří profesoři, co předmětu rozumí velmi dobře, ale jednoduše neumějí učit. Nemají schopnost se studenty jednat, něco jim předat. Nedokážou je oslovit daným předmětem. Druhá podskupina se skládá z učitelů, kteří předmětu moc nerozumějí. I kdyby tedy uměli učit, studenta nezaujmou, protože jejich neznalost z nich často úplně sálá.

Druhou skupinou jsou učitelé „již horší“. Řekl bych, že většina z profesorů, jež bych řadil do této skupiny, vyučovala velmi dobře. Asi každý učitel jde pracovat do školství s nějakými ideály. Na začátku je snaživý, pracovitý a plný energie. Postupně se však setkává s několika problémy. Děti ne vždy projeví zájem o látku a o učení. Ne vždy se v učitelském sboru setká se souhlasnými názory. Vyučovací systém má v sobě nezřídka zapracované nelogičnosti a důležité věci naopak chybějí. Platové ohodnocení učitelů také není příliš uspokojivé. Pro hodně učitelů je šok, když zjistí, že jeho práce není taková, jak si ji maloval a vysnil. Je demotivován a rezignuje. Buď se už na hodiny nepřipravuje, přestává se dál vzdělávat a upadá do stereotypu, nebo ze školství odchází nadobro. Systém školství učitele zničil tak, že se mu dřívější elán jen těžko vrátí. Logickou reformou školství by se možná předešlo ztrátě kvalitních učitelů.

Druhou skupinou jsou učitelé dobří. V oboru jsou opravdovými odborníky nejen proto, že ho studovali, ale i proto, že se o něj dál zajímají. Navíc jsou natolik inteligentní, že jim jeden předmět nestačí. Přidávají informace z dalších a dalších předmětů a vše pečlivě propojují tak, aby do sebe vše (v těch zmatených studentských hlavičkách) zapadalo. Na vrchol této skupiny bych zařadil Moniku Stehlíkovou.

Zpět k původní myšlence

Nyní bych se rád vrátil ke své původní otázce, jak to vlastně bylo s češtinou? Jsem hrozně rád, že můžu říct, že naše profesorka češtiny ještě nerezignovala a s poměry ve školství stále bojuje. Jsem velmi šťastný, že je někdo, kdo se snaží i přes nepřízeň systému školství i dalších faktorů uvnitř školy učit to, co je důležité a zároveň zajímavé. Vím, že i na ni přišly krize. Nevím, jak moc velké tyto krize byly, ale nebylo to jistě nic příjemného. Nevím, zdali bude paní profesorka pokračovat ve školství o po té, co dovede svou 3.S k maturitě. Bylo by sobecké po ní žádat, aby ve školství zůstávala, protože školství je „divočina“. Je však nutné říct, že její působení školství a především gymnázium Na Zatlance pozdvihlo.

Nenaučila nás „jen“ češtinu. Ano, z češtiny toho umíme opravdu hodně. Probírali jsme antické tragédie a komedie a jejich princip neomylného božstva. Římskou literaturu, která byla přísná a praktická. Vysvětlili jsme si Starý i Nový zákon a rozdíly mezi náboženstvími. Probrali jsme celou středověkou literaturu. V moderní literatuře jsme se dlouho dobu učili o literatuře, která byla ovlivněna světovými válkami, což pro mě byla asi nejzajímavější literatura. Kromě literatury jsme se učili syntax, literární obory. Pilovali jsme psaní. Vypisovat všechnu látku, kterou jsme se měli možnost naučit, psal bych tuto práci do nekonečna (hyperbola, druh tropu).

Nešlo jen o češtinu, ale o schopnost přemýšlet

Ale nebylo to jen o češtině. Paní profesorka nás seznámila s mnoha pohledy na svět. Ukázala nám, že ne vždy je život spravedlivý. Nutné je však bojovat. Postavit se systému často nelogickému a hloupému. Nespočetněkrát jsme také byli učeni tak, jako učil Sokrates svého žáka Platóna (jednou dokonce doslova). Byli jsme nuceni na pravdu přijít sami, vlastním myšlení. Byli jsme nuceni vytvořit si vlastní názor. Paní profesorka z naší třídy udělala zároveň třicet individualit i jeden celek. Možná to z nás udělal život sám, ale Monika Stehlíková k tomu velkou mírou přispěla.

Chtěl bych už nějak smysluplně zakončit tento článek. Když si text pročítám, narážím tu na slova jako: uvědomoval jsem si, přemýšlel jsem, naučila mě. Pak jsem na to přišel. Celé ty čtyři roky se nás Monika Stehlíková snažila naučit o všem samostatně přemýšlet, uvažovat logicky a nepřejímat názory jiných. Není to tedy ani tolik o tom, co nás všechno naučila, ale že v nás dokázala probudit inteligenci a myšlení. Nechci říkat, že je to pouze její zásluha, ale z mých učitelů na tom má největší podíl. Je jednou z mála lidí, které respektuji a kterých si vážím.

Vzkaz pro čtenáře: Pokud si přejete zveřejnit dopis učitelům vaší školy, stačí ho poslat na adresu tomas.fertek@eduin.cz, bude publikován na webu věnovaném vzdělávání www.eduin.cz.

(mezititulky: redakce EDUin)