Světchytře.cz: Stane se maturita chráněnou památkou? Našlápnuto k tomu má skvěle

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se zamýšlí na tím, jak a proč modernizovat maturitní zkoušku. Inspirovat se podle něj můžeme například v Dánsku. Text vyšel 2. 5. na webu Světchytře.cz.

Květen v Česku znamená start ústních maturit. Jenže zatímco svět se vyvíjí a modernizuje, naše maturita aspiruje na to, aby se stala chráněnou historickou památkou. Místo aby stát, tedy garant vzdělávání, využil státní maturity jako prostředek k pokroku, okázale ji ignoruje. Přitom smysluplná proměna by nemusela být tak těžká. Je jen potřeba se dívat kolem sebe. Třeba na to, jak to dělají v Dánsku.

Je to už deset let, co se v Dánsku rozhodli, že vytvoří nový maturitní model. Student má během zkoušky přístup k internetu, nemůže ale využívat komunikační platformy a aplikace (aby za něj maturitu neudělal „přítel na telefonu“). Maturant tak prokazuje, že dokáže pracovat s informačními zdroji a má znalosti, které si prostě nevygooglí. A protože jsou Dánové „smart nation“, nechali na jednotlivých školách, jaký typ maturit budou využívat, zda původní, či nový. Jestli dají přednost „klasice“, nebo vsadí na práci s moderními technologiemi. Tím pádem i uchazečům o studium dali možnost výběru: „Chceš chodit do školy, kde učení, poznávání a vzdělávání pořád stojí na systému maximálního vstřebávání a reprodukce? Nebo si vybereš školu, kde pracuješ také s externími, digitálními zdroji informací?“

Klidně to ještě zopakuji: tento model v Dánsku začal fungovat před devíti lety. Tou dobou byl Václav Klaus na počátku svého druhého prezidentského období a dnešní maturanti navštěvovali první stupeň základní školy. A za stejnou dobu se ledy v našem školství ani nepohnuly. Obrazně řečeno, tloušťka permafrostu spíš ještě zesílila.

Došlo především na zavedení státní maturity, což je pokus částečně standardizovat výstupy vzdělávání na středních školách na určité úrovni. Jenže jakákoliv taková high-stakes zkouška, tedy zkouška se zásadním vlivem na dosažené vzdělání a jeho pokračování, má zároveň obrovský potenciál měnit to, co se děje před ní. Zcela pochopitelně a přirozeně se jí uzpůsobuje předchozí příprava. Maturita má proto zásadní vliv na to, co a jak se na středních školách učí.

V tomto smyslu je signál školám i nastupujícím generacím vcelku srozumitelný: „Nic mimořádného se ve světě neděje. U nás si vystačíme s modelem tužka, papír a znalosti nastřádané během středoškolského studia v hlavě.“ Jakkoliv jsme pravděpodobně všichni, dokonce včetně státu, zaznamenali velmi intenzivní pronikání digitalizace do jakékoliv společenské činnosti, ve vzdělávání zjevně nebudeme dělat žádné unáhlené kroky. Přeci jen, co kdyby přišel blackout a držitel maturitního vysvědčení nedokázal určit anaforu či alespoň patnáct minut pohovořit o Máchově Máji, bude-li v životně důležitém okamžiku žádán…

Použil jsem termín stát. Jenže stát je vždy někdo konkrétní. Mluvme tedy o impotenci dosavadních politických garnitur, jejichž reprezentanty jsou povětšinou lidé, kteří – když přijde na technologie – uvažují způsobem „tohle přece udělá někdo jiný“, a internet je pro ně maximálně pořád místo, kde se dá přečíst, co je dnes nového. Podobným způsobem je proto stále koncipován zásadní požadavek na výstup ze střední školy: „Ignorujte svět, jaký je, protože my starší a zkušenější víme, zač je toho loket. A podívejte se, jak jsme vzdělaní.“ Zygmunt Bauman, sociolog globálního významu, svým termínem retrotopie perfektně popsal stav uvažování části společnosti, která věří, že návratem do minulosti vyřešíme stávající problémy. V Česku jsme v oblasti maturit jako vždy dál – retrotopní řešení učíme i nastupující generace.