Tomáš Feřtek: Po x-té do stejné řeky

Nabízíme ještě jeden komentář ke koaliční smlouvě, tentokrát z úterních Lidových novin. Autorem je Tomáš Feřtek a kromě výtek k obecnosti a přílišné orientaci na požadavky průmyslu tu najdete i konkrétní návrhy, co by koaliční smlouva, případně programové prohlášení vlády mohly a měly obsahovat. Ptá se také, zda nová vláda naváže na to, co Ministerstvo školství udělalo v minulých letech.

Stesky, že každá strana před volbami mluví o vzdělávání jako o prioritě, aby ho po nich odsunula na vedlejší kolej, patří k už poněkud otravnému pedagogickému folklóru. Ale pohled na čerstvou koaliční dohodu bohužel naznačuje, že se opět vydáváme stejnou cestou. Mezi prioritami vlády najdete jen gumovou větu o všestranné podpoře vzdělání, vědy, kultury a sportu, do níž lze napasovat cokoli. A nejde jen o nespokojené brblání ve stylu „to moje téma je přece nejdůležitější“. Ostatní pasáže jsou docela věcné a konkrétní. Například odstavec o racionalizaci hospodaření státu obsahuje sedm jasných návrhů, co chce koalice udělat. V oblasti vzdělávání není takový ani jeden.

Vstříc průmyslové lobby

V dalších paragrafech koaliční dohody je to jen o málo lepší. V rámci hospodářské politiky se říká, že podpořeny budou především technické obory na všech typech škol, dojde k propojení s potřebami firem a zavedení duální přípravy učňů. Nic proti praktičtější výuce, ale jestli něco způsobuje vysokou nezaměstnanost vyučených a malou použitelnost absolventů technik, pak jsou to nedostatky ve všeobecném vzdělání – jazykové přípravě, schopnosti spolupracovat, prezentovat svoji práci, vybrat si úkol a nést za něj odpovědnost až do konce. V tom nám propojení s firmami samo o sobě příliš nepomůže a koalice se tváří, jako by to nevěděla. I v případě, že chceme posílit technickou orientaci žáků, vedou k tomu jiné cesty a začínají nejpozději na prvním stupni základních škol.

Oddíl koaliční smlouvy, který je věnován přímo vzdělávání, má číslo 7 z 15, to aby bylo jasno v těch prioritách. V úvodu se říká, že vzdělání není jen přípravou na profesi. Chvályhodné, jen je to poněkud v rozporu s oním opakovaným tvrzením o propojení s firmami. Pak se tu mluví o jednotné a propustné vzdělávací soustavě, jejímž hlavním pilířem jsou veřejné školy. Slovo jednotné může vzbuzovat lehké obavy, ale co to znamená, se z ničeho dovodit nedá. Podobné je to s ostatními návrhy. Posílíme kontrolu úrovně vzdělávání. Znamená to přísnější zavádění plošných testů, nebo ne? Těžko říct.

Konkrétní a ocenitelné věci jsou tu jen dvě. Ne školnému a zápisnému, což je v dané situaci rozumné. A zavedení kariérního řádu pro učitele, spojeného s většími platy. Už tu ale bohužel chybí jasný příslib, že na vyšší náklady bude koalice ochotná dát peníze a kolik jich bude.

Zbytek se nese v duchu obecných tvrzení ve stylu nic proti ničemu – podpoříme etickou výchovu, jazykové vzdělávání, mimoškolní aktivity, přírodní a technické obory, mateřské školy…Tak trochu všechno bez ladu a skladu.

Konkrétní návrhy existují

Kritizovat je snadné, takže by se slušelo říct, co by tedy v koaliční smlouvě být mělo a co v ní chybí. Není třeba příliš pátrat a vymýšlet. Stačí se podívat do připravovaného materiálu ministerstva školství, kterému se zkráceně říká Strategie 2020. Bez ní nedostaneme v příštím programovacím období žádné evropské peníze. Není to tedy zanedbatelný materiál. A tam například stojí, že chceme-li se zlepšit, účinnější než kontrola kvality (testy a maturita) je systematická podpora učitelů v tom, jak učit, ale také v tom, jak hodnotit. Že je třeba posilovat kvalitu škol hlavního vzdělávacího proudu (podpora ředitelů, vzdělávání učitelů, služby speciálních pedagogů a asistentů), aby nekončilo tak velké množství dětí mimo něj, ať už ve „zvláštních“ školách nebo na víceletých gymnáziích. Vytvořit standard profese učitele a ředitele. Snižovat míru specializace ve středním vzdělávání. Nutné je změnit systém financování mateřských, základních a středních škol a uvažovat, jak decentralizovaný systém efektivněji řídit. Zavést kariérní poradenství do škol, aby si děti postupně vytvářely nějaký profesní cíl a životní plán. To by pomáhalo řešit například onen stále omílaný nedostatek technických profesí.

Konkrétních návrhů je dost, mnohé z toho bylo řečeno i v rámci kampaně Česko mluví o vzdělávání, kterou v první polovině roku organizoval EDUin, dlouhodobě se o tom všem diskutuje mezi odbornou veřejností a mnohé z toho říkají i odborníci z řad sociální demokracie, lidovců či ANO. S těmito věcmi koalice souhlasí, nebo nesouhlasí? Ať tak či tak, měla by nám to jasně sdělit. Stejně jako bychom měli vědět, nakolik chce navazovat na nedávných Deset kroků ke zkvalitnění českého školství, které prosazoval nyní již exministr Fiala. Chce nová koalice udržet kontinuitu vzdělávací politiky, nebo prosazuje změnu? Ani to nevíme.

Ještě je čas

Samozřejmě, koaliční smlouva ještě není programové prohlášení vlády a jmenování nového ministra či ministryně s nějakou konkrétní agendou. Čas na změnu ještě je. Ale stejně tak je namístě ozvat se nahlas a včas říct jasně, že to, co zatím koalice předložila, opravdu na pochvalu není. Spíš na reparát. Všechny tři zúčastněné strany mají ve svých řadách respektované odborníky na vzdělávání, kteří zcela jistě umí navrhnout něco konkrétního, o čem alespoň lze vést debatu. Ostatně před volbami takové věci navrhovali. Proč nejsou v koaliční dohodě? Protože je nikdo neposlouchal? Protože se neuměli prosadit? Nevíme, proto nad tím, co nám bylo minulý týden předloženo, můžeme přinejlepším jen udiveně vrtět hlavou.

Komentář Ondřeje Šteffla ke koaliční smlouvě ČSSD, ANO a KDU – ČSL čtěte ZDE.