Publikujeme otevřený dopis Tomáše Hečka, rodiče dítěte s Downovým syndromem, redakci deníku Blesk. Tomáš Hečko v dopise vysvětluje, proč se rozhodl neposkytnout redakci rozhovor a nepodílet se tak na kampani „Stop škodlivé inkluzi“, která nemá s kvalitní novinářskou prací podle jeho názoru nic společného. Původní text doplněný grafy najdete na autorově facebookovém profilu ZDE.
Vážená paní Vetkovská,
dne 11. března jste mne oslovila s dotazem, zda bych jako rodič dítěte s Downovým syndromem neposkytl rozhovor deníku Blesk na téma inkluze. Přiznám se, že rozhodování, zda hovořit právě s vaším médiem, pro mne bylo těžké, protože nepatřím mezi vaše čtenáře. A protože se rád rozhoduji na základě ověřitelných informací, rozhodl jsem se zjistit, jakým způsobem o tomto velmi komplexním tématu váš list informuje.
Dne 22. února jste otiskli článek vašeho šéfredaktora Radka Laina „Slovo šéfredaktora Blesku: Stop škodlivé inkluzi“ a představili dokonce poněkud depresivní logo představující nešťastného osamělého žáka uprostřed prázdné třídy. Tímto grafickým symbolem od této chvíle označujete články týkající se problematiky inkluze. To samo o sobě je dost absurdní hned ze dvou důvodů. Jednak na inkluzi, tedy vzdělávání dítěte s postižením ve spádové škole, mají děti v České republice právo již jedenáct let (s výjimkou situace, kdy je kapacita spádové školy naplněna). Navíc inkluze znamená nikoliv vyloučení, ale naopak přirozené začlenění dítěte mezi zdravé spolužáky.
Do tohoto pátku 18. března bylo článků dvaatřicet a se zájmem jsem si je všechny přečetl. Jejich témata a titulky stručně shrnuji v přiložených grafikách, množství nepřesných, jednostranných, zavádějících či přímo lživých informací, které obsahují, zdaleka přesahuje rozsah tohoto otevřeného dopisu (a byly konec-konců mnohokráte vyvráceny jinde). Z 32 článků jich 31 vyznívá negativně proti inkluzivnímu vzdělávání, jeden (komentář k vyjádření premiéra Bohuslava Sobotky) pak neutrálně.
Mám-li výše uvedené stručně shrnout: váš list rezignoval na byť jen zdání objektivity a namísto informování vede kampaň – kampaň proti několika tisícům dětem s lehkým mentálním postižením, které využívají své právo a vzdělávají se (nebo se v budoucnosti chtějí vzdělávat) inkluzivně v běžných základních školách. Vedete kampaň také proti nám, rodičům. Nevím, zda je vaší motivací čtenost nebo něco jiného, je mi to celkem jedno, nicméně musím bohužel konstatovat, že vaše rozhodnutí je politicky i podnikatelsky prakticky bez rizik.
Útočíte na malou, zranitelnou a mediálně bezbrannou skupinu lidí, jejichž možnosti se ozvat jsou z mnoha důvodů prakticky nulové. Nejsem tak naivní, abych se snažil na vašem přístupu něco změnit. Sama jste mi potvrdila, že o tématu budete psát „ještě několik měsíců“ a tento dopis si při nejlepší vůli přečte pár set lidí, zatímco vaše čtenost je mnohasettisícová. Přesto jen pro potřeby vlastního svědomí shrnuji to, co se čtenáři ve vašem listě nedočtou.
Nedočtou se o tom, že na řadě míst inkluze funguje a pro školy je zcela přirozenou součástí vzdělávání a výchovy všech školních dětí. Nemají ponětí o skvělých speciálních pedagozích, často terapeutech našich dětí, učitelích, ředitelích a asistentech pedagogů, kteří inkluzi a naše děti podporují. Nedozví se o tom, jak se jako rodiče snažíme pomáhat a vycházet vstříc školám, protože chápeme jejich složitou pozici. Nedočtou se, že rozhodování, jakým způsobem naše děti vzdělávat, je velmi složité a děláme je po velmi důkladné úvaze. Netuší, že chceme inkluzi pro naše děti ne kvůli tomu, že se neumíme vyrovnat s jejich hendikepem, ale protože jsme přesvědčení, že fungování ve zdravém kolektivu je tou nejdůležitější dovedností, kterou se musejí pro život naučit.
Nedozví se, že respektujeme všechny rodiče, kteří se rozhodnou vzdělávat své děti mimo hlavní vzdělávací proud (kdo jiný pro ně může mít větší pochopení). Nedočtou se o rodičích spolužáků našich dětí, kteří po počáteční nedůvěře pochopili přínos inkluze pro celý školní kolektiv. Unikne jim, že tak potřebnou metodiku a podporu rodin pro nás zajišťují z nemalé části neziskové organizace, zatímco pro část pedagogické veřejnosti nebo některá profesní pedagogická sdružení jsme především na obtíž. Takto bych mohl pokračovat ještě velmi, velmi dlouho.
Jak jste zřejmě pochopila, rozhodl jsem se na vaší kampani nepodílet. Mám za to, že i na české, nijak útlocitné mediální poměry, je za hranicí dosud myslitelného. Osobně si nepamatuji, že by kdy v Česku takto intenzivní, jednostrannou a cílenou kampaň proti právům malé a sociálně zranitelné skupiny občanů, včetně dětí, vedlo jiné, než otevřeně rasistické nebo extrémistické médium.
Tomáš Hečko