Tresty v české škole: Plesk, průplesk, 220, 380. Víte, co to je?

Přinášíme rozhovor s Tomášem Škrdlantem věnovaný otázce trestání dětí bitím. Tomáš Škrdlant je autorem dokumentárního filmu nazvaného BÍT a NEBÍT, který se tématu tělesných trestů doma i ve škole věnuje do hloubky. Zhlédnout jej můžete v neděli 6. dubna ve 20:00 na ČT2. Video upoutávku na film si můžete pustit ZDE.

Jaké úvahy vás přivedly na myšlenku dokumentu o tělesných trestech?

Zjištění, jak zaostáváme za Evropou i jinými civilizovanými státy. Odklon od povoleného a tolerovaného násilí je všude pozvolný, ale evidentní: v předminulém století byly běžně bity ženy, podřízení zaměstnanci, chovanci ústavů, ještě v minulém století bylo povoleno bití vojáků důstojníky. Dnes zbývají, u nás stále legálně, jenom děti.

Došel jste v průběhu natáčení k nějakým překvapivým zjištěním?

Překvapovalo mě, a teď nad ohlasy filmu stále překvapuje, jak hluboce je téma bitého dítěte v každém z nás obsaženo, jaké rozpaky a paradoxní reakce probouzí. Třebas ten humor Nepraktových krvavých zadků… Nebo údiv, že by to snad mělo být jinak. A ten neuvědomělý princip šikany: ponížený bude rád ponižovat. Před čím nemohu utéct, to si oblíbím. Své vzpomínky na dětské výprasky vypráví ve filmu i jeden dospělý masochista.

Jsou tělesné tresty stále běžné i v českých školách?  

dokumentarista Tomáš Škrdlant

Nemám jednoznačnou výpověď o bití dětí v současných školách, ale řada pedagogů i rodičů s okouzlením vzpomíná, že to dříve bylo běžné a jak to bylo dobře. Některé citace najdete i v ukázce.

Čím ti „okouzlení“ učitelé a rodiče zdůvodňují jejich používání? 

Tradice, přísnost, autorita. A mnozí rodiče to i sami chtějí. Myslím, že tam hraje roli bezradnost a vzpomínky na vlastní školní léta.  Je to jakási štafeta – co jsem dostal, to dám dál.

Jaký je váš osobní názor na trestání bitím?

Myslím si, že je to špatné a ještě horší je, kodifikovat to jako nezbytnou část výchovy, pravidlo, rituál. Chybu může udělat každý a děláme je. Nejde o to nikdy dítě neplácnout, ale uvědomit si to, mluvit s ním o tom a příště to zkusit jinak. Tak to ostatně ve filmu říkají i ti, stále menšinoví, odpůrci výprasků.

Proč je podle vás tělesné trestání u nás stále považováno za přijatelné?

Dalo by se uvažovat i o jakémsi historicky získaném rysu národní povahy – podřízený si rád podřizuje druhé a třebas už mu zbývají jenom děti a psi. To by ale vyžadovalo širší srovnání a mě takové zobecňování nepřijde důležité.

Podívejte se na ukázku z dokumentu, který bude 6. 4. ve 20.00 vysílat ČT2

Je otázka, zda tělesný trest škodí víc než psychické týrání. Mají tresty ve výchově vůbec nějaký smysl?

Otázka, zda jedno je horší než druhé, mi přijde jako účelová polarizace: když ne jedno, tak tedy druhé? Obojí je špatně. Pro některé dítě víc to, pro druhé ono. Dilema přece není, zda bít, nebo psychicky týrat, ale zda to, co chceme, máme prosazovat násilím a nepřátelsky, nebo ve vstřícnosti a porozumění. I cvičitelé psů a koní se už přiklánějí k výcviku „po dobrém“, protože má trvalejší výsledky a posiluje ve zvířeti klidnou a neútočnou povahu.

Jak tedy dát dětem najevo, že jsou hranice, které není dovoleno překročit?

To jistě není jednoduché, ani celá výchova dětí není jednoduchá. Ovšem výpraskem dostává dítě také jiné, závažnější informace: že silnější má vždycky pravdu, že je lepší ustoupit, i když nerozumí proč, i když si myslí něco jiného. Že zloba, vztek a násilí je správný a úspěšný přístup. Až bude dítě velké, vyzkouší to taky…

Hranice se lépe a trvaleji přijímají, když je pochopím. Že výchova bez násilí je nejen možná, ale i příjemnější a účinnější, o tom se někteří přesvědčují už mnoho generací. Je jich zatím menšina, ale přibývají. I u nás.

Komu byste zhlédnutí dokumentu Bít a nebít doporučil nejvíc?

Komukoli, kdo chce přemýšlet, zda vše co je samozřejmé, je taky dobré.