Týdeník školství: Inkluze se týká i mimořádně nadaných žáků

Publikujeme text Zlaty Šťástkové, který vyšel 28.10. v Týdeníku školství pod názvem Inkluze se týká i mimořádně nadaných žáků a shrnuje názory a zkušenosti se vzděláváním nadaných dětí v rámci našeho školského systému.

Ve smršti obav ze začleňování dětí s handicapem zůstala trochu na vedlejší koleji informace, že se inkluze od příštího školního roku bude týkat také dětí mimořádně nadaných. Tyto děti ale potřebují individuální přístup.

Podporu jejich vzdělávání v novele školského zákona deklaruje ministerstvo školství. Jak by taková podpora měla ideálně vypadat? Je možné podporovat nadané žáky v běžné třídě, nebo je pro ně přínosnější vzdělávání v kolektivu podobně nadaných žáků? Tyto otázky jsme položili několika odborníkům na vzdělávání. „Abychom mohli adekvátně vzdělávat i nadané žáky, musíme nejprve výrazněji rozbít hromadnost přístupu k žákům ve škole. Bude to platit jak pro všestranně nadané žáky, tak i pro ty, kteří mají talent pouze v jedné oblasti,“ říká psycholog Václav Mertin a pokračuje: „Nejdříve tedy musíme změnit způsob uvažování u rodičů a učitelů a připustit mnohem větší rozmanitost forem vzdělávání v základní škole. Hledat odpověď na otázku, zda bychom alespoň částečně nemohli narušit tradiční systém ročníků. Podobně si nejsem jistý, zda všichni žáci musejí zvládat látku ve všech oblastech. Nemohli bychom u nadaných žáků realizovat část výuky ve škole nebo mimo školu prostřednictvím zájmové činnosti? Znám děti, které ve věku druhého stupně základní školy zvládají přinejmenším část látky velmi efektivně samostudiem, zbytek pobytem ve škole a výraznou část času rozvojem specifického nadání. Pokud někdo chce zřídit speciální školu pro nadané, nelze mu bránit. Ovšem rozdělovat děti v běžných školách na ty šikovnější a obyčejné pokládám za špatné.“
Tolik o problému soudí psycholog.

Trochu jiný názor má matka dvou mimořádně nadaných dětí, které prošly běžnou školou a víceletým gymnáziem.
„Podle mě je důležité nabídnout rodičům obě varianty, ať si každý vybere, jestli chce inkluzi, nebo ne. Ale za mě můžu říct, že je mnohem více důvodů volit selektivní vzdělávání v kolektivu nadaných dětí. Tyto děti jsou dost často introverti a s běžnými dětmi si vůbec nerozumí a spíše pak zažívají šikanu nebo opovržení. A také si zaslouží mít kamarády, se kterými si mají co říct. Ke svému rozvoji potřebují mít kolem sebe tahouny a ty, kteří je inspirují. Pokud jsou v běžném kolektivu, tak můžou někdy samy sloužit jako tahouni pro ostatní, ale k jejich rozvoji to nijak nepřispívá. Spíše tam zakrní kvůli nudě nebo snaze se přizpůsobit ostatním. Ono nejde jen o vzdělávání, ale také o psychiku těchto dětí, aby prožily šťastné dětství. A to většinou v běžném kolektivu nezažijí.“

Velmi jednoznačný názor na problematiku inkluze má pedagog a autor publikací pro pedagogy Robert Čapek:
„Inkluze talentovaných žáků je další indikátor české mizérie. V opravdu kvalitním školství je samozřejmostí individuální práce s talentovanými dětmi, kterou učitel provádí během své normální výuky prostřednictvím individualizace a diferenciace obtížnosti výuky. Jde například o rozdílné úkoly pro žáky v jedné třídě, nefrontální výuku, vzájemné učení dětí, vzdělávací peer programy, modelové hry a další způsoby práce. Žák má ve velmi často možnost volby a jeho rozhodnutí výrazně ovlivňuje jeho vlastní práci ve škole. S tím vším se český školák potká jen zřídka. Nerozhoduje o ničem, nikdo se ho na jeho názor a osobní preference neptá. U nás, kde se talentovaní žáci na základní škole nudí a pak jsou tu údajně pro ně víceletá gymnázia, je práce s nadanými žáky opravdu bídná. Co se pro ně dá udělat? Stačí maličkost. Učitelé by prostě každodenně měli používat dobrou didaktiku. Tedy umět učit – a v tom je inkluze zahrnuta i bez miliard.“

K ideální podpoře nadaných žáků se vyjádřila také Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: „Neexistuje jediná zaručeně správná varianta péče o nadané. Žádný přístup není vhodný pro všechny. Žáci, ani nadaní či mimořádně nadaní, nejsou homogenní skupina. Každý z nich potřebuje jiný přístup, jinou náročnost. Tatáž škola může být pro jedno dítě tím nejlepším místem pro jeho vzdělávání a pro jiné může být naprosto nevhodná. Pokud by každá škola dokázala poskytnout každému žákovi optimální podmínky pro jeho rozvoj, mělo by problém se vzděláváním v běžné třídě daleko méně dětí, včetně nadaných. Vždycky by ale existovali jedinci, kteří by přesto potřebovali jiný způsob vzdělávání. Byly by to ale spíše výjimky. Ze svého úhlu pohledu bych ještě dodala, že kromě formálních opatření je nutné doplnit přípravu učitelů k práci s nadanými – a to solidně tak, aby problematice opravdu rozuměli. Podobně, jako jsou proškoleni v problematice práce s dětmi s poruchami učení. Až bude srovnatelná průprava učitelů a vybavenost škol pro práci obou těchto skupin, pak teprve může systém péče o nadané opravdu fungovat.“