V Singapuru probíhá komplexní systémová reforma vzdělávání ve spolupráci s MIT (Teresa M. Tipton, 2.část)

Přinášíme druhou část rozhovoru s Teresou M. Tipton, americkou vědkyní, konzultantkou a učitelkou, jejíž specializací je rozvoj kreativity a design vzdělávacích systémů. Teresa ukazuje, jak lze efektivně kreativitu rozvíjet, co je pro její rozvoj důležité, ale také, jak docílit systémových změn a co jim brání. Nabízí také řadu odkazů na zajímavé studie a výzkumy v oblasti vzdělávání. Celý rozhovor vyšel na Britských listech, vzhledem k jeho délce jsme ho rozdělili do třech částí, které postupně publikujeme.

První část rozhovoru najdete ZDE.
Třetí část rozhovoru najdete ZDE.

Myslíte, že existuje nějaký způsob přenosu, který umožňuje lidem užívat získané zkušenosti jejich osobitým způsobem?

Čím otevřenější vzdělávací proces je, tím více je ve výsledku podpořena kreativita. Podívejme se na Singapur, kde během posledních deseti let zrevidovali jejich vzdělávací systém tak, aby zvýšili výstupy v oblasti rozvoje kreativity na všech úrovních. Podle míry inovací v ekonomické oblasti lze konstatovat, že to funguje.

Osobně využívám konstruktivistického paradigmatu, které umožňuje učiteli a studentovi spoluvytvářet vědomosti na výsledcích jejich vzdělávacího přístupu. Školy obecně, v závislosti na užívané strategii, využívají deduktivního či induktivního přístupu.  Konstruktivistický přístup umožňuje studentovi pracovat s jeho vlastními nápady, stejně jako s podněty od učitele a vybírat vlastní cestu, jak je skládat dohromady. Stejně tak umožňuje volit mezi mnoha způsoby vyjádření. Můžeme tento model spatřovat ve výuce některých předmětů, nicméně nikoliv v celém kurikulu. Induktivní přístup je více kreativní a umožňuje studentovi získat zkušenost jeho vlastní cestou. Pro studenty, kteří tuto metodu neznají, je to těžší, nicméně následně většinou dávají najevo větší spokojenost s výsledkem. Student samostatně vyvíjí strategii hledání problému. Nejde jen o napodobování nějakého modelu k řešení problémů, proces učení se mění v proces objevování. Pokud například připustíme, že během následujících pěti let vznikne 40 % zaměstnání, která doposud neexistují, jak uvádí strategie Evropa 2020, pak stojíme před celým souborem problémů, které je třeba nejprve odhalit. K tomu ovšem potřebujeme naučit se přemýšlet jinak o vzdělávání a o tom, jak do něj dostat více konstruktivismu a induktivních přístupů namísto dedukce.

Vzhledem k vaší zkušenosti, jak důležitý je při učení se kreativitě věk? Je to omezující faktor?

Technologie zobrazení nám poskytují mnoho zajímavých informací o tom, jak kreativita ovlivňuje vývoj mozku, produkuje rozvoj synapsí, zvyšuje efektivitu jejich aktivity, a jak se mozek mění v čase v závislosti na různých vlivech. Stejně jako jiné aktivity, které stimulují mozek, kreativita mění mozkovou tkáň. Tato zjištění podporují tezi, že kreativita vrozený proces toho, jak mozek přijímá, formuje se, schematizuje a rozpoznává informace, dennodenně od narození.

Dnes víme, že způsob nastavení mozku se upevňuje už ve věku 3 let, přičemž základní „databanku“ si mozek vytváří do 7 let, což podporuje potřebu rozvoje kreativity v co nejnižším věku. Chilský ekonom Manfred Max-Neef jde ve svém výzkumu dokonce ještě dál a tvrdí, že kreativita je základní lidská potřeba každého člověka a všech kultur, přičemž uspokojena může být různými způsoby. Já zdůrazňuju roli kreativity při tvorbě vizuální dimenze společenského vědění, snažím se prostřednictvím diskuse a investigace zjistit více o vizualizaci a komunikaci našeho každodenního života prostřednictvím různých symbolů, nejen písmen a slov mluvené a psané řeči. Jsme denně ovlivňováni masovými médii, do značné míry však podvědomě. Reklamní tvůrci a zadavatelé využívají toho, že lidé jsou takto vizuálně manipulováni. Otázka je jak? Jak to funguje? Dávám svým studentům názorné ukázky a kladu jim otázky, vyvolávám disonanci, rozpor mezi tím, čeho jsou si očividně vědomi, a čeho jsou si vědomi méně. Naslouchat ostatním, když mluví o svém vnímání a myšlenkách, je druh vědomosti, kterou může produkovat skupina ve vztahu k tomu, jak funguje vizualizace jako forma jazyka, jak ovlivňuje naše poznání, vnímání a emoce. Z poznatků neurovědy už víme, že sociální chování se učíme v prvé řadě dle obrazů, když jako malé děti vnímáme, co se okolo nás děje. Výhodou je, je-li nám dána schopnost vnímat tyto obrazy ostře. Ale dokonce, i když pomineme zrak, nejprve se učíme prostřednictvím smyslů, teprve později prostřednictvím slov. Takže kreativita je jazyk a její vyjádření se můžeme učit různými způsoby.

Jsem přesvědčen, že kreativita je dovednost, kterou je možné učit v rámci mnoha různých předmětů. Jak mohou učitelé zapojit kreativitu při výuce jejich látky? Existují nějaká obecná doporučení?

První doporučení, které mohu nabídnout, je epistemologické: zajímat se o to, co říká dosavadní výzkum. Je mnoho nových vědeckých poznatků a dokonce nových vědeckých oblastí kognitivní vědy a neurovědy. Víme mnoho nového o fungování mozku, o vědomí, třídění a organizaci informací v jednotlivých částech mozku, o tom, jak pracují různá mozková centra. Francouzský paleontolog a filosof Teilhard de Chardin, který žil v New Yorku, konceptualizoval kreativitu už ve 20. letech jako bázi, která organizuje kapacitu našich mozků jako evolučního vědomí. Jeho představa, jak mozek interaguje s prostředím ve snaze měnit ho a práce jeho následovníka Gregoryho Batesona zformovala základ toho, jak se tento prapůvodní lidský „internet“ vyvinul. Pokud se budeme dívat na kreativitu jako na „gramotnost“, jako další formu „jazyka“, měli bychom podle toho přizpůsobit i vzdělávací přístup.

Další podstatou je pomoci studentům poznat, jak se nejlépe učit. Během posledních 35 let byla vyvinuta a testována řada nástrojů k tomu, jak pomoci studentům dozvědět se více o jejich vlastní cestě k hledání a využívání informací. Učitelé je mohou použít a dozvědět se tak více o tom, jak se jejich studenti učí a následně použít tyto informace k tomu, jak přizpůsobit vyučování a jeho hodnocení.

Posunuli jsme naše paradigma ve vzdělávání k větší interaktivitě, facilitační roli učitelů i rodičů jako průvodců individuálního rozvoje. Měníme naše vnímání toho, odkud pramení „autorita“, ustupujeme od pouhého nucení přizpůsobovat se diktátu jediné verze vědomostí, jejíž hodnota a autorita je dána výsledky standardizovaných testů. V současnosti vnímáme kreativitu více komplexně jako více aktivní, nikoliv pasivní, jako participativní. Proto jsou tak důležité skupinové procesy a experimenty, které posouvají přenos vědomostí od memorování a opakování k individuálnímu a skupinovému zapojení, jež produkuje nový typ vědomosti, porozumění, poznání. Abychom to ale mohli uskutečnit, potřebujeme na to učitele připravit. Potřebují osvojit si nové strategie vyučování, odlišné od těch stávajících. Podle výzkumných studií má právě příprava učitelů největší dopad na úspěch změn v kurikulu.

Díky výzkumu máme oblast kreativity a jejích dimenzí detailně zmapovanou a máme modely, které ji strukturují pro účely výuky. Obecně máme ale málo vzdělávacích institucí a škol, které by je využily a integrovaly je do kurikula. V ČR existují lokální výjimky, jako třeba projekt Škola hrou, případně některé elitní školy veřejného i soukromého sektoru, jako je třeba soukromá síť škol Open Gate. Výjimkou mezi vzdělávacími systémy je Singapur, jehož vláda spolupracuje s MIT na kompletní systémové reformě, což obnáší i odlišné vzdělávání nových i stávajících učitelů na všech stupních. Vnímají to skutečně jako ekonomickou potřebu a podle všeho to funguje.

Není jednoduché měřit kreativitu a její vývoj. Vy jste se ale podílela na výzkumu a experimentech, které to ověřovaly. Můžete se s námi podělit o zkušenosti z nich?

Současná vzdělávací politika EU předpokládá, že absolventi budou kreativní a inovativní, aniž by existovala jasná vize, jak toho výukou dosáhnout. Řada školských systémů zároveň oklešťuje nabídku rozvoje kreativity tím, že omezují počet učitelů specializovaných na dramatickou či hudební výchovu. Když se podíváte na současné strategické dokumenty, které Evropská komise přijala od Boloňské smlouvy, chybí v nich definovaná podpora a financování rozvoje kreativity na školách, pouze pověřují, že to tak má být.

Jelikož je kreativita v současnosti definována jako osobní vyjádření, a protože je mylně označována jako oblast, kterou nelze učit, projekty na kvantitativní monitoring vzdělávání, jako je třeba PISA, ji netestují. Kreativita je tak z měření výsledků vzdělávání vyňata. To není jen strukturální problém, to je i problém epistemologický. Vizualita je vzácně považována za formu vědění, ačkoliv dlouhodobý Zero Project provedený na Harvard University to před 25 lety potvrdil.

Jedním ze způsobů, jak se s problémem vypořádat, byl výzkum interkulturní komunikace a sociálních kompetencí, jenž provedla skupina vědců na českých absolventech. EU sice předpokládá rozvoj sociálních kompetencí, nicméně jako u kreativity nemají současní učitelé dovednosti a znalosti, jak je rozvíjet. Nikdy jsme se nedostali k testování samotnému, pouze k přesvědčení, že ho potřebujeme. Zdá se, že na takový inovativní výzkum není vždy možné získat prostředky, i když se předpokládá, že samotné inovace lze pěstovat prostřednictvím vzdělávání.

Jak evropská Strategie 2020 a plánovaná iniciativa, tak soukromý sektor v ČR a jeho manažeři stále tvrdí, že potřebujeme tzv. soft skills, tedy flexibilitu, kreativní myšlení, interpersonální komunikační dovednosti, kulturní přehled, týmové dovednosti. Znalosti jsou pomíjivé a mnohem důležitější se zaměstnavatelům jeví dovednost učit se učení, nikoliv schopnost opakovat naučené. Ale české školy, školy obecně, stále zakládají vzdělávání na „tvrdých znalostech“, aby naplnily národní a evropské limity měřené standardizovanými testy, i když často používají líbivé slogany, které tvrdí opak.

Snažíme se vyvíjet vizuální experimenty prostřednictvím výzkumných prací studentů a v rámci některých grantů, ať už ve školách, nebo ve spolupráci škol a muzeí nebo v oblasti kultury. Svého času nebyly tyto projekty považovány za výzkum, ale dnešní postoj se mění. Podílela jsem se na vytváření konceptu jednoho projektu, jenž se zaměřil na to, jaký vliv mají masová média na identitu coby kulturní konstrukci.

Naší strategií na Pedagogické fakultě UK v Praze, zvláště na Katedře uměleckého vzdělávání, byla spolupráce s jinými evropskými výzkumníky ve dvou oblastech: role pedagogického přístupu učitele a dokumentace vizuální dimenze vědění produkované studenty na mezinárodní úrovni. Zkoumání toho, jak může být kreativita dokumentována v rámci pedagogického přístupu, je součástí modelu videodokumentace vyvíjeného na Masarykově univerzitě v Brně. Videonahrávky lze kvalitativně analyzovat pomocí databází klíčových slov, stejně jako jsou analyzovány psané texty. Existuje k tomu vhodný software, např. Videograph nebo Atlas.ti. Náš katalog zahrnuje vizuální a psané dokumenty studentů i videodokumentaci, fotodokumentaci a analýzu činností od učitelů.  Moje kolegyně Marie Fulková analyzovala prostřednictvím videodokumentace dopad toho, jak učitelé sdělují svůj pedagogický záměr a jak se studenti učí.

Odhalili jsme velmi pestrou škálu pedagogických přístupů k rozvoji kreativity a interpretovali jejich dopad. Rigidní model frontální výuky (instructions, pozn. překladatele) snižuje výstup v oblasti kreativity, naopak konstruktivistický přístup jej umocňuje. Nálezy výzkumu pedagogické činnosti, který je v ČR značně rozšířen, jsou podobné těm z analýzy videodokumentace – pedagogický přístup založený na reflexi a zvídavosti předává tytéž dovednosti i studentům. Prokázali jsme dopad kreativity na sebepoznání, mezikulturní porozumění, motivaci, kreativní produkci, rozvoj kreativního myšlení i lepší konceptualizaci a komunikaci myšlenek individua. Tento druh výstupů byl během posledních deseti let zdokumentován různými kapacitami, jiní vědci prostřednictvím jiných postupů k témuž dospěli ještě dříve. Znovu opakuji, rozšiřování pedagogických přístupů a jejich rozvoj prostřednictvím dalšího vzdělávání pedagogů je jednou z nejlepších strategií, jak zajistit strukturální reformu. Problém ale je, že současné vládní politika v tom musí spatřovat adekvátní hodnotu, kterou je výhodné zaplatit.

—

Teresa M. Tipton

Dr. Teresa M. Tipton je ostřílená výzkumnice, konzultantka a učitelka s třicetiletou zkušeností z USA, Afriky, Číny, Japonska, Brazílie, Řecka, Itálie, Portugalska a České republiky. Pracuje jako konzultantka pro vzdělávání ve společnosti Inovations by Design, zaměřené na profesionální služby v oblasti vzdělávacího vývoje, facilitace, vzdělávání učitelů, designu kurikula, programového vývoje, hodnocení a grantových prostředků. Působí zároveň na Anglo-American University v Praze, kde vede studijní program zaměřený na humanitní, sociální a kulturní problematiku. Mimo jiné je konzultantkou Montessori mateřské školy  Zvoneček v Karlíku. V roce 2013 byla zařazena do publikace Kdo je kdo (nakl. Intellect, UK) do sekce Vzdělávání pod hesly vizuální umění a mezikulturní sektor. Je aktivní komunitní dobrovolnicí a podporuje mezinárodní projekty v uvedených oblastech.