Veřejnost nezná svět škol, možná i jejich vinou…

Přinášíme rozhovor s Radkem Aubrechtem, učitelem Gymnázia Na Zatlance, o roli vzdělávání při rozvoji občanské společnosti, o tom, že i tuhle oblast vzdělávání lze hodnotit, nebo o tom, jak důležité je zažít si, jak vypadá svět vzdělávání skrze okna školní budovy.

„Škola by měla být místem, kde se o aktuálním dění mluví a debatuje. Řadu mých gymnaziálních studentů to zajímá a předmět jako základy společenských věd je k tomu navýsost vhodný. Kde jinde by měly být vyvažovány a reflektovány názory, které rezonují ve společnosti, médiích a rodinách?,“ říká Radek Aubrecht, učitel Gymnázia Na Zatlance. Jeden z těch, kteří se snaží poskytnout svým studentům vzdělávání v takové šíři a rozsahu, jakého je škola schopna. V rozhovoru se dočtete také o tom, jak těžké může být vnímat vzdělávání a jeho změny zevnitř a zevně školy.

V poslední době jsem se setkával s názory, že škola v podstatě nemá mít výchovnou, dokonce ani socializační roli. Že se tam mají učit matematické vzorce, klasifikace druhů a gramatika. Jako učitel základů společenských věd na to máte jaký názor?

Já se setkávám často s názory přesně opačnými, tj. že by škola měla mít hlavně funkci výchovnou. Často je tento postoj podepřen odkazem na existenci moderních technologií a tedy i rychlého přístupu k informacím. Nekloním se ani k jednomu extrému. Dle mého názoru jsou obě složky, jak ta vzdělávací, tak výchovná, důležité a škola by měla pokud možno naplňovat obě. Debata o jejich rozsahu a vzájemném poměru by byla asi na delší povídání. Je však také vhodné připomenout, že výchovnou funkci má i rodina a její část odpovědnosti bychom neměli delegovat na školy.

Ministryně školství Kateřina Valachová nedávno v souvislosti s výukou o uprchlictví prohlásila, že bychom neměli děti zatahovat do celospolečenských diskusí. Souhlasíte s tím?

Škola by měla být místem, kde se o aktuálním dění mluví a debatuje. Řadu mých gymnaziálních studentů to zajímá a předmět jako základy společenských věd je k tomu navýsost vhodný. Kde jinde by měly být vyvážovány a reflektovány názory, které rezonují ve společnosti, médiích a rodinách? Kde jinde by se měly mírnit ty emoce a extrémní nálady, které se šíří českou společnosti?  A mimochodem, když je řeč o uprchlících. Pořádal jsem na škole besedu se Syřanem. Kromě studentů, kteří tuto besedu měli v rámci volitelného semináře, dorazilo asi i 30 studentů dobrovolně, ve svém volném čase. Navíc přišlo i několik absolventů. A stejně jako o migrační vlně je nutno hovořit o řadě dalších témat: terorismu, ruské expanzi, EU, ekonomice, českém politickém životě apod.  Samozřejmě je vždy nutné zvážit formu a rozsah tématu a zohlednit věk a specifika studentů.

V oblasti vzdělávání je vymezeno cosi jako občanské vzdělávání. Vcelku logicky se předpokládá, že člověk se musí leccos naučit, aby byl občanem. Školy přitom velmi často jednají v přímém rozporu s principy výchovy k občanství. Například tím, že pro ně žákovská samospráva je jen nějaký problém navíc, ne vážná věc a příležitost.

Nejsem schopen kvantifikovat, na kolika českých školách se na postoje studentské samosprávy nehledí. Pokud se tak na některých školách děje, je to špatně. U nás na Gymnáziu Na Zatlance se se zástupci studentů schází osobně paní ředitelka. A řada jejich podnětů byla vyslyšena a zrealizována. Studenty se snažíme zapojit i do různých akcí na škole, např. do spoluorganizování projektů či moderování besed. Naši studenti sehráli např. klíčovou roli, když jsme pořádali Erasmův Evropský parlament mládeže (EEYP), mezinárodní debatní akci pro skoro stovku studentů z více jak 10 evropských zemí. Sehnali sály, sponzora, kontaktovali média a politiky a zajistili řadu dalších nezbytností pro hladký průběh akce. A takových příkladů bych Vám mohl uvést více. Ale zase bych připomenul roli rodiny. Jestliže např. dítě od mala slyší doma od rodičů, že „politika je špína a nemá smysl chodit volit“, hodně těžko to škola změní.

Možná je to tím, že se něco jako občanství velmi špatně měří. Proto měříme matematiku a gramatiku?

Tak to bezpochyby, občanství se nedá testovat a ani zkoušet. Stejně tak se z něj nedá skládat maturita či přijímací zkoušky. Ale občas se dá vymyslet něco, co souvisí s výchovou k občanství a přitom se to dá i známkově ohodnotit. Já např. mým studentům ve 3. ročníku zadávám v rámci hodin politologie jednoduchý úkol, a to v rámci politické participace využít svého práva a domluvit si schůzku s poslancem, senátorem či ministrem, a udělat s ním rozhovor. Je to úkol, na který studenti často i zpětně vzpomínají poměrně rádi. Lze ho oznámkovat a má i svůj výchovný rozměr.  

Mediální výchova, nebo třeba výchova ke vztahu k životnímu prostředí bývají často vysmívány. Zrovna v oblasti mediální gramotnosti mi připadá velká část populace někde na spodní hranici. To má naprosto zásadní dopad na společenskou atmosféru, na změny postojů, často na velmi dlouhou dobu. Vliv na společnost dlouhodobě obrovský. Ono to jistě souvisí s mnohým dalším, ale jak to tedy je? Mají takové věcí místo ve škole?

Ano, mají. Myslím, že o tom skoro nikdo nepochybuje. Problém jen je, že těch věcí, které mají být součástí vzdělávání je velmi mnoho. Právník řekne, že je nutné právní minimum, ekonom bude tvrdit, že je nezbytná finanční gramotnost, politik, že ta politická. Psycholog bude pro změnu poukazovat na to, že by měl člověk rozumět své duši a výživový expert se bude dožadovat „stravovací výchovy“.  Mimochodem, tuhle jsem dostal nabídku na seminář spotřebitelské výchovy. Stručně řečeno, těch požadavků je na školu hodně a přitom jsou takřka všechny oprávněné.  

No a mají být takové věci vřazeny do nějakých speciálních předmětů? Docela souhlasím s tím, že různé výchovy se dají dobře vsunout do jiných předmětů. Já si to umím představit, ale je to ve školách reálné, aby najednou učitelé matematiky, češtiny a tělocviku vyučovali zároveň občanství, zvyšovali mediální gramotnost a podporovali zdravé životní návyky?

Neexistuje řešení, které bych považoval za jediné správné. Možností je více. Může to být samostatný předmět, může to být součástí nějakého předmětu. U nás to máme jako třídenní projekt pro vybraný ročník. Zájemci si pak mohou ještě přidat roční volitelný seminář. Spíše záleží na konkrétním obsahu, než na tom, kam mediální výchovu zařadíme a jak to nazveme. A stejné je to i s vyučujícím. Ať to učí ten, co to bude učit dobře.  

Když jsme se bavili, zmiňoval jste, že o životě na školách toho lidé mimo moc nevědí, často ti, kdo o vzdělávání píší? Jak jste to myslel a co je potřeba vědět?

Tato otázka má několik rovin. Často mi přijde, že média informují o školství velmi schematicky, např. stylem, že ve školách se jen „bifluje“ a tento pohled pak logicky přejímají rodiče a veřejnost. A přitom se na řadě škol odehrává mnoho zajímavých akcí. Ano, možná je i chyba na straně škol, že tyto zajímavosti neumějí veřejnosti sdělit. Dalším problémem je, že novináři a veřejnost si často neuvědomují, jak je život ve škole svázán nespočtem limitů a norem.

Uvedu konkrétní příklady. Asi před dvěma lety jsem se v článku od jedné novinářky dozvěděl, že školy by měly učit studenty psát tak, že budou vydávat knihy.  A odkázala na publikaci, kterou jsem vydal se svými studenty. Bohužel jí uniklo, že jsme tu knihu psali pět let, peníze hledali v Německu a celý text prošel tak zásadní jazykovou korekturou, že ho pak sami autoři nepoznali. Jinými slovy, představa, že školy budou vydávat knihy je nesmyslná. A druhý příklad. Asi před měsícem jeden novinář napsal, že by české školství mělo přejít na anglosaský model, kde je základem hodnocení psaní esejů. Nic proti tomu, na volitelném semináři, kde mám cca 14-16 studentů, je píšu. Na normálních hodinách jich však mám ve třídě 30-34 a celkově jich učím asi 300. Kdybych je psal jedenkrát do měsíce a opravoval jednu esej jen 10 minut, tak je to 50 hodin práce měsíčně navíc. Opět tedy naprosto nereálné, tedy pokud nerezignuji na všechny ostatní činnosti, kterými jsem zaměstnavateli povinován či je konám dobrovolně. Bylo by dobré, kdyby lidé, co o školství píší, do nich někdy zavítali, nejlépe se třeba zdrželi déle jak hodinu, aby si udělali obrázek o tom, jaká je realita. Stejná zkušenost by prospěla i všem expertům a rádoby expertům na školství, rodičům a ostatně i samotným školám.  

Ano, zkušenost ze školy je důležitá, nicméně málokterý učitel si kdy položil otázku týkající se vzdělávací politiky. Těžko očekávat, že se vzdělávání posune kýženým směrem z iniciativy českých učitelů. Nebo mám zkreslený dojem?

Bez ohledu na to, kterým směrem chceme české školství posouvat, je nutno nejdříve pro posun vytvořit pro tento posun podmínky – materiální, ekonomické, právní, společenské a jiné. Bez úpravy těchto podmínek je veškerá snaha o posun „někam“ zcela marná. Opět uvedu jeden konkrétní příklad – dnes je značný společenský a politický tlak na inkluzi. Je to tak správně. Ale má-li být inkluze úspěšná, musíme pro ní na školách vytvořit ty podmínky, např. zajistit asistenty.