Video: Povinný předškolní rok přináší příliš mnoho „ale“

Přinášíme záznam z Kulatého stolu SKAV a EDUin, který se konal 19.2. v ZŠ Vodičkova v Praze a věnoval se návrhu MŠMT na zavedení povinné předškolní docházky do mateřských škol. V panelu panovala překvapivě shoda na tom, že zavedení povinné docházky poslední rok před nástupem do školy neřeší problém dětí z nepodnětného prostředí. Stanovisko SKAV k závěrům kulatého stolu najdete ZDE. Zvukový záznam si můžete poslechnout ZDE. Pozvánku na kulatý stůl najdete ZDE.

V české společnosti jsou nepochybně děti, kterým by významně pomohlo, kdyby se jim dostalo ze strany školského a dalšího podpůrného systému nadstandardní pozornosti a péče. Kolik jich přesně je nevíme. Podle kvalifikovaného odhadu ČŠI je jich 4 – 5 %, přesné statistiky však neexistují. Situaci sociálně deprivovaných dětí totiž nikdo systematicky nemonitoruje a tak záleží, jaké faktory vlastně vezmeme do úvahy při posuzování aktuálního stavu. Můžeme tedy zákonitě dojít k mnohem vyšším číslům. MŠMT navrhuje povinný rok předškolní docházky,  a to právě kvůli dětem, které potřebují pomoc při adaptaci. Stanovit takovou povinnost plošně ale nemá smysl, shoduje se odborná veřejnost. Postihne totiž i ty rodiny, jejichž děti přehnanou péčí státu nepotřebují. Nebo je to jinak? Vždyť drtivá většina dětí stejně do mateřských škol dochází, takže k reálné změně nedojde. Ne nad vším se diskutující na posledním Kulatém stole SKAV shodli.

Proč by měla být zavedena tato nová povinnost? Co tím vyřešíme? V čem může být toto opatření rizikové? A případně pro koho? Za jakých podmínek by mohlo být takové opatření účinné? Jakou podporu nabídneme rodinám k tomu, aby všechny děti od raného věku mohly získat přístup ke vzdělávání? Jaká všechna opatření se v současné situaci nabízejí? O těchto otázkách přišli diskutovat Irena Borkovcová (Jihomoravský inspektorát ČŠI), Peter Dráľ (Chceme vedieť viac, Slovensko), Daniel Hůle (Demografické informační centrum), Markéta Literová (SKAV, Step by Step ČR), Václav Mertin (Filozofická fakulta UK) a Blanka Zámečníková (MŠ Chodov).

Daniel Hůle a Irena Borkovcová během debaty zdůraznili, že opatření, kterým chce ministerstvo školství zlepšit adaptabilitu dětí na požadavky školy, se týká relativně malého procenta dětí. Paní Borkovcová však připustila, že údaj o 4 až 5 % je pouze kvalifikovaným odhadem, nikoliv statisticky doložitelným číslem. ČŠI ani žádná jiná instituce v ČR podobné informace nemá.  Daniel Hůle upozornil, že pokud by taková evidence vznikla, neměla by být sestavována jen podle etnického klíče. Uvedl také, že v ČR nenavštěvuje mateřskou školu zhruba 9 % dětí. Mezi nimi jsou v zásadě dvě skupiny: děti ze socioekonomicky slabého prostředí, jejichž rodiče si často neuvědomují, že tím své děti významně handicapují, a pak děti rodičů z náboženských komunit. Ti mají o výchově a vzdělávání dětí jiné představy. Právě pro ně by pravděpodobně byla zákonná povinnost problematická.

Plošné zavedení odmítl i dětský psycholog Václav Mertin, který se postavil i proti povinné docházce do školy. Jak zdůraznil, neodmítá povinné vzdělávání, pouze představu, že jediným místem, kde lze vzdělání získat, je škola. Dle jeho názoru také poslední rok v mateřské škole nemusí zdaleka naplnit očekávání v tom, že zanedbaným dětem pomůže. Jednak proto, že se jedná o relativně krátkou dobu a jednak proto, že hlavní těžiště rozvoje je v rodině.

Daniel Hůle v souvislosti s posledním rokem předškolního vzdělávání nadnesl, zda se jedná o optimální prodloužení školní docházky. Podle statistik totiž dosahovaly významně vyšší míry úspěšného ukončení SŠ ty generace, jejichž povinná školní docházka zasahovala i středoškolské období.

Předškolní vzdělávání jako vysoce důležitý předpoklad budoucího úspěchu ve vzdělávání i socializaci obhajovala Blanka Zámečníková, učitelka, která má ve třídě 17 děti ze sociálně slabého prostředí. Pro její argument hovoří i řada výzkumů na toto téma. Paní Zámečníková nicméně připouští, že práce s těmito dětmi má svá úskalí, přičemž nejdůležitější je navázání pravidelné komunikace a důvěry s rodiči. Podle jejího vlastního průzkumu je většina učitelů na takovou práci připravena, nicméně zhruba 30 % oslovených se do ní zapojit nechce. Paní Borkovcová v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že učitelé na děti ze sociálně oslabeného prostředí připraveni jsou. Jde ovšem jen o přesvědčení.

Markéta Literová uvedla příklad belgické mateřské školy, která pracuje s dětmi z různorodých komunit, a přesto dokáže problémy z toho vyplývající zvládat. Odmítá plošnou povinnost a jako nejdůležitější vidí stimulaci rodičů k tomu, aby děti do předškolního vzdělávání zapojili, např. prostřednictvím systému sociální podpory. Právě tímto způsobem motivují rodiče k předškolnímu vzdělávání v Belgii, dodala paní Literová.

Peter Dráľ z iniciativy Chceme vedieť viac, která má podobné cíle jako měla kampaň Česko mluví o vzdělávání, seznámil publikum se situací na Slovensku. V roce 2013 byl slovenským parlamentem projednáván podobný návrh. Počítal s 80 povinnými hodinami měsíčně a s možností domácího vzdělávání. Současná vláda jej však shodila ze stolu z finančních důvodů. Pan Dráľ také odmítl plošné řešení a vyjádřil názor, podporovaný i dalšími panelisty, že efektivní je práce s těmi, kteří podporu potřebují. Uvedl příklad úspěšného dlouhodobého projektu přímo ve vyloučené lokalitě, díky němuž se podařilo během 8 let výrazně zvýšit dokončení základního vzdělání místních dětí (z 0 na 60 %), tři děti pokračovaly na střední a jedno dokonce na vysoké škole. Projekt byl však ukončen kvůli nepřízni majority žijící v obci. Po ukončení projektu se situace ve vyloučené lokalitě vrátila velmi rychle do původního stavu.

Současný návrh na zavedení povinného roku předškolního vzdělávání vyvolává mnohá „ale“, shodli se panelisté. Důležitou neznámou zůstává konkrétní návrh na realizaci této povinnosti ze strany MŠMT. Není jasné, jakým způsobem bude tato povinnost konkrétně stanovena (zda počtem hodiny strávených v MŠ jako v případě slovenského návrhu nebo nějakým jiným způsobem). Není jasné, zda bude umožněna alternativa domácího vzdělávání a za jakých podmínek. Není jasné, jak a zda bude nastavena vymahatelnost této povinnosti. Není jasné, jak chce MŠMT podpořit mateřské školy, které budou vzhledem ke své spádové oblasti zatíženy větším počtem dětí se sociálním handicapem. Není jasné, jaký bude postoj majoritní společnosti když víme, že řada rodičů si nepřeje, aby jejich dítě chodilo do školy s dětmi romskými. Jak uvedl Filip Rameš (Open Society Fund) v závěrečné diskusi, pro majoritní společnost by tato povinnost neměla být přítěží, pokud už dnes drtivá většina dětí MŠ navštěvuje. Podle dosavadních zkušeností jsou předsudky žáků a rodičů na školách, které navštěvují Romové, menší než na těch, kde zkušenosti s Romy žáci a rodiče nemají.

Panelisté se shodli na tom, že je třeba hledat cestu, jak podpořit sociálně zanedbané děti v tom, aby uspěly při adaptaci na povinnou školní docházku. Předpokládají ale, že tato podpora bude založena zejména na indikaci potřebných rodin (např. prostřednictvím sítě pediatrů), na podpoře dětí přímo v rodinách a terénní práci, která zajistí vzájemnou důvěru a ochotu rodičů svěřovat děti do předškolní péče, a to už v co možná nejrannějším věku. Je také nutné, aby byla poskytnuta náležitá podpora učitelkám a učitelům v mateřských školách a aby byli připravováni na práci s rozmanitým spektrem dětí už během studia. Jak je ale z výše uvedeného výčtu nároků patrné, nic z toho nebude jednoduché. Neexistuje například žádná snaha provázat agendu ministerstev školství a sociálních věcí a pokusit se najít způsob, jak stimulovat zájem rodičů těch dětí, které by předškolní péči nejvíce potřebovaly. Podobně nefunguje ani spolupráce se zřizovateli škol. Za těchto podmínek se jeví plošné zavedení povinnosti jako sporný, nicméně reálně proveditelný krok.