Videozáznam Kulatého stolu: Školy v digitálním světě jsou digitální z 3,5 %

Publikujeme shrnutí březnového kulatého stolu SKAV a EDUin na téma: Co říká učitelům Strategie digitálního vzdělávání? (ZDE). I přes nepříliš velkou účast v publiku proběhla zajímavá debata, ukazující pravděpodobný směr v prolínání digitálních technologií do výuky a školního prostředí. Výchozí otázka diskuse byla stanovena s ohledem na fakt, že ministerstvo školství přijalo před několika měsíci Strategii digitálního vzdělávání s horizontem v roce 2020 (ZDE). Pro vzdělávání nepochybně aktuální téma. Diskuse se zúčastnili Ondřej Neumajer (Pedagogická fakulta UK), Petra Boháčková (ZŠ Dr. E. Beneše, Praha 9), Bořivoj Brdička (Pedagogická fakulta UK), Miroslav Dvořák (ZŠ Červený vrch, Praha 6), Petr Lupáč (Filozofická fakulta UK) a Miroslav Parvonič (EDUin).

Připravit učitele na využití digitálních technologií ve výuce lze relativně rychle, jak adaptovat na technologie vzdělávací systém je ale ve hvězdách. Právě učitelé jsou, stejně jako v mnoha jiných vzdělávacích tématech, klíčovým faktorem. Podle zkušeností z praxe potřebují především ochotu učit se nové věci a překonat obavu z možných chyb. Rozhodující je, jaký kurz nastaví vedení školy. Právě škola by měla hrát hlavní roli v kultivaci toho, jak děti s digitálními technologiemi pracují, protože školy mohou účinně bránit „digitální demenci“. Tolik hlavní závěry z březnového Kulatého stolu SKAV.

Ondřej Neumajer, architekt strategie, na začátku představil její hlavní cíle, jež jsou tři: umožnit novým metodám výuky proniknout do škol, zvýšit úroveň kompetencí žáků, obojí v souvislosti s tím, co digitální technologie umožňují, a zvýšit úroveň tzv. informatického myšlení žáků. Strategie prošla ve fázi tvorby otevřenou diskusí a její závěrečná podoba obsahuje řadu zapracovaných připomínek. Jak zdůraznil Ondřej Neumajer, strategie byla předána MŠMT k implementaci, nicméně „úředník, který má mít věc na starosti, doposud není na svém místě.“ Jak bylo řečeno, jedná se o dokument vzdělávací politiky, který není určen přímo školám a učitelům.

Přítomní učitelé, pan Dvořák a paní Boháčková, neshledali dokument nijak zvlášť nesrozumitelný a stejně jako ostatní účastníci diskuse se za jeho obsah postavili. Právě oni však reprezentovali relativně malý zlomek českých učitelů, kteří už v mnohém podle cílů a předpokladů strategie postupují a pracují. Pan Dvořák, učitel dějepisu, i paní  Boháčková, učitelka fyziky, využívají technologie k výuce, zadávání práce, hodnocení i komunikaci. Dokládají, že ve všech těchto oblastech vzdělávání mohou technologie pomáhat. Paní Boháčková se navíc aktivně účastní projektu E-twinning, který slouží jako platforma zprostředkovávající zkušenosti učitelů s digitechnologiemi. V projektu je zapojeno zhruba 6 500 učitelů českých ZŠ a SŠ, tedy nemalé číslo.

Přesto v českých školách vládne vůči technologiím více než zdrženlivá nálada. Podle dostupných dat je v průměru odučeno se zapojením technologií jen 3,5 % hodin, což vychází zhruba na jednu hodinu týdně, zmínil Ondřej Neumajer.

Bořivoj Brdička, jeden z mála českých expertů na využívání digitálních technologií ve výuce, představil několik argumentů, které se v českých školách používají ke zdůvodnění, proč technologie nepoužívat. Jsou založeny na zjednodušené představě o osvojení si dovedností práce s technologiemi, z toho vyplývající omezené představě o jejich možnostech využití a také na nesprávném chápání rizik, která technologie představují. Připomněl některé nové přístupy, které technologie umožňují, jako je flipped classroom (převrácená třída), nebo BY OD (bring your own device, přines si své zařízení). Zároveň ale upozornil, že rozvoj informatického myšlení pomocí konstrukcionistického pojetí může probíhat díky zcela nedigitálním prostředkům.

Pan Lupač, sociolog, který se zaměřuje na výzkum internetu, se dotkl rizik digitálních technologií. Zmínil závěry německého psychiatra Manfreda Spitzera a jeho hypotézu, že nadměrné užívání technologií neumožňuje dětskému mozku potřebný rozvoj. Jak ale pan Lupač připomněl, Spitzerovi chybí k některým jeho závěrům empirická evidence. Bořivoj Brdička zdůraznil, že to mají být právě školy, které pomohou dětem naučit se používat technologie odpovědně a ve prospěch vlastního rozvoje.

Diskutující se shodli na tom, že pro to, aby škola takovou roli mohla plnit, je klíčový postoj vedení školy. Právě ono stanovuje kurz, je iniciátorem změny, stimuluje učitele k rozvoji. Pan Dvořák uvedl příklad z jejich školy, která poskytla nakoupené tablety učitelům domů, aby si s nimi mohli doslova hrát. Adaptace učitelů na použití technologie pak proběhla přirozeným způsobem.

Příprava samotných učitelů podle paní Boháčkové vyžaduje zejména jejich vlastní ochotu poznávat nové a také odvahu pracovat s vlastními chybami. Martin Drnek že společnosti Scio se v této souvislosti podělil o zkušenost z přípravy učitelů na využití technologií ve výuce. Dle jeho zkušenosti se mohou učitelé připravit během několika dnů. Na to, jak zajistit rychlou systémovou změnu, však nedokázal nikdo z přítomných odborníků odpovědět.

Miroslav Parvonič, koordinátor projektu Otevřené vzdělávání, upozornil na fakt, že příprava učitelů musí začít už na pedagogických fakultách. Pan Brdička na to konto skepticky poznamenal, že současní studenti učitelství mohou studiem projít, aniž by o technologie zavadili, pokud sami nemají zájem.

Diskutující se shodli také na faktu, že školy by se prostřednictvím technologií měly naučit využívat široké palety otevřených vzdělávacích zdrojů a umožnit tak postupné propojení formálního a neformálního vzdělávacího prostředí. Jak upozornil Miroslav Parvonič, otevřenost škol znamená také její větší propojení s komunitou, v níž se nachází, například prostřednictvím veřejné diskuse nad jejich koncepcemi.