Základka 4.0. Jak se nepřizpůsobit „digitální demenci“

Uveřejňujeme polemiku Tomáše Feřteka a Michala Komárka ohledně proměny školního prostředí a vnímání dnešních mladých lidí a dětí, které je stále více formováno digitálními technologiemi. První text věnovaný tématu napsal Tomáš Feřtek pro Reflex (ZDE), reagoval na něj Michal Komárek na stránkách České školy (ZDE). Reakce Tomáše Feřteka vyšla původně také na webu Česká škola (ZDE).

Školy hledají cestu, jak připoutat děti k hmatatelnému světu

Na článek psaný pro Reflex o tom, jak nejspíš bude vypadat Základka 4.0 reagoval na České škole Michal Komárek polemikou se sugestivním titulkem Mají se školy přizpůsobit „digitální demenci“? Tedy tomu, že děti jsou stále roztěkanější, žijí  v mentálních bublinách vytvořených sociálními médii, vedou po síti pět konverzací najednou a kdo ví, jaký to bude mít dlouhodobě vliv na jejich mozek. Tedy vliv to zcela jistě má, což jsem demonstroval na internetovém seriálu Semestr.

V té debatě ale směšujeme dvě věci. Článek o tom, jak se proměňují dnešní základní školy, s riziky „digitální demence“ souvisí jen okrajově. I ve škole, kde není jediný tablet, mobil a wifina, je rozumné, aby se učilo v delších blocích než po pětačtyřicetiminutových hodinách, aby se propojovaly předměty do větších celků a dbalo se na každodenní spolupráci různě starých žáků. Což jsou společné znaky jinak velmi různých škol, které můžete v Čechách a na Moravě už dnes potkat. Mnohé existují i deset dvacet let, tedy nejsou přímou reakcí na digitální vlnu. Protože pokud to tak uděláme, prospěje to mozkům starým i novým. Prostě se toho více naučí.

Jiná věc je, jak mají školy reagovat na tlak, které na ně digitální technologie vytvářejí. To základní je, že proměnu dětí a jejich vnímání nemohou ignorovat. Prostě nestačí říkat, že děti jsou pořád roztěkanější a je s nimi pořád horší pořízení, jakkoli to může být pravda. Prostě škola tenhle fakt musí vzít v úvahu a přizpůsobit tomu svoji práci.  Samozřejmě vtip je v tom, co se pod slovem přizpůsobit skrývá.

Ve skutečnosti už i tohle mnohé školy úspěšně dělají. Někde se snaží k technologiím ve škole děti pouštět až později – například ve waldorfských školách se s počítačem jako pracovním nástrojem potkají až na druhém stupni. Ale častější je mnohem větší důraz na fyzický a hmatatelný svět, na mezilidské vztahy a komunikaci. Popravdě řečeno celý trend lesních školek, který se postupně přelévá na základní a někde i na střední školy, není ničím jiným. Sem chodí děti, které jsou hodně venku, hodně se hýbou, hodně věcí zkoumají přímo v přírodě. Jejich učitelé vědí, že to prospívá rozvoji motoriky a ta je u dětí i dospívajících úzce provázaná s rozvojem myšlení. Akomodace – přizpůsobení školy tomu, jak se proměňuje svět okolo a děti s ním, to je základní a nutný proces, pokud mají školy přežít jako respektované a žádané instituce. A pokud škola nabídne rodičům, že uprostřed digitálního běsnění připoutá jejich děti k fyzickému světu a naučí je zvládat digitální média tak, aby jim neškodila, bude to nabídka, které málokterý rodič odolá.

Paradox nejspíš bude spočívat v tom, že Základka 4.0 nebude škola, kde jsou všichni osm hodin denně napojení na tablet, ale naopak škola, kde se bude tvořit rukama, stále častěji venku a s druhými lidmi. Tak jako dříve škola poskytovala informace, které bylo za jejími zdmi možné sehnat daleko obtížněji a byla to její hlavní konkurenční výhoda, bude nový model základní školy poskytovat opět to, co mimo ni bude těžko dostupné. Prostředí na kontakt s fyzickým světem, hluboké poznávání a vztahy.  A jak už bylo řečeno, není to žádná utopie, takové školy existují už dnes, každý rok vznikají další a je o ně mimořádný zájem. Projděte si jejich nabídky. Kolik z nich láká rodiče na tablety a hodiny informatiky? Nejčastěji zdůrazňují bezpečné prostředí a pobyt venku a v kolektivu. Přizpůsobily se „digitální demenci“?