ZVONÍ!: I romským rodičům záleží na tom, jaké učitele budou mít jejich děti

Publikujeme reportáž, která vyšla pod názvem Adaptační programy vás zbaví strachu z neznámého v 5. čísle časopisu ZVONÍ!, který vydává Člověk v tísni (ZDE). Reportáž popisuje situaci dětí ohrožených sociálním vyloučením a způsob, jak jim pomoci překonat limity nepodnětného rodinného prostředí a umožnit jim nastoupit do běžné mateřské a základní školy. Den v předškolním klubu z pohledu učitelky, jak ho popsala pro Respekt Tereza Mádlová z Kladenské pobočky ČvT, si můžete přečíst ZDE. Fotogalerii z návštěvy předškolního klubu v Sokolově si můžete prohlédnout ZDE. Záznam z Kulatého stolu o roli zřizovatelů a jejich vlivu na kvalitu škol, na kterém vystoupila Světlana Sojková bývalá vedoucí Odboru školství v Sokolově, si můžete přehrát ZDE.

Děti, které vyrůstají v prostředí sociálního vyloučení, potřebují na cestě do běžné školy podporu, která spočívá především v tom, pochopit jejich situaci. Bez spolupráce s rodinou to nepůjde.

Je pátek před desátou dopoledne a v jednom ze starších otlučených činžáků u železničního nádraží v Sokolově se scházejí první rodiče s dětmi. Jdou do školky, přesněji do předškolního klubu, který běžnou mateřskou školu supluje. V pátek se setkávají výjimečně, obvykle přicházejí už v půl osmé ráno, ale jen od pondělka do čtvrtka.

Úzká chodba jednoho z domů spojuje nad schodištěm několik místností. Úplně vzadu na pravé straně je kancelář a naproti ní něco jako klubovna, kde se potkávají rodiče. Vedle je malá místnost zařízená hračkami a dětským nábytkem, tady se čtyřikrát do týdne společně učí poznávat nové věci 12 dětí. Poslední místnost na druhém konci chodby pak slouží jako tělocvična pro hry, taneční kroužek a společné akce. Dnes se tu odehraje mikulášská nadílka.

Cesta z předškolky do školky

Na výjimečné páteční dopoledne přišly předškolačka Kristýnka se svojí mladší sestrou Ivetkou, tříletá Janička a pětiletá Martinka. O něco později, než přijde i dlouho očekávaný čert s andělem a Mikulášem, se připojí ještě Honzík a Natálka, která už chodí do školy.

Zatímco holčičky začínají tradičním ranním rituálem, během něhož se mezi sebou v kroužku pozdraví a pak společně nakrmí morče, rodiče se přesunou do zadní místnosti a začínají vyrábět adventní věnce. Až na pana Slepčíka z nich momentálně nikdo nemá práci a jedna rodina žije v místním azylovém domě. Vítejte na návštěvě v sokolovském předškolním klubu, který tu provozuje nezisková organizace Člověk v tísni.

„Syn navštěvoval předškolku loni celý rok, letos chodí do mateřské školy Pionýrů. Přestoupili jsme, protože se mu ve školce zalíbilo, když jsme tam chodili na adaptační programy,“ popisuje pan Slepčík důvod, který je vedl k tomu, že se se ženou rozhodli zapsat dítě do mateřské školy. Sám zůstal pracovat na sokolovské pobočce Člověka v tísni a začal tam pořádat zájmové kroužky tancování.

Dostat dítě do mateřské školy je podle něj pro Roma bez práce obvykle dost problematické: „Zeptají se vás, jestli máte zaměstnání, a když řeknete, že ne, tak vám dítě nevezmou, vždyť může být s vámi doma. Mně řekli, když jsem jim přiznal, že práci nemám, že dávají přednost těm, kteří pracujou,“ popisuje peripetie při zápisu do školky.

Podobné diskriminační podmínky se leckdy dotýkají i neromských rodičů, kteří jsou doma s mladším dítětem, které ještě školku navštěvovat nemůže. A získat ve školce místo pro tříleté dítě je v některých lokalitách a městech téměř nadlidský výkon, protože zřizovatelé na vyšší počet narozených dětí v posledních deseti letech ještě nebyli schopni zareagovat.

Nezapomenout na rodiče

O možnosti chodit do předškolního klubu se pan Slepčík dozvěděl stejně jako ostatní rodiče od známých. „Syn se vždycky rád vrací a chtěl by zpátky, ale já mu říkám, že musí chodit do té druhé školky, tam se toho víc naučí.“ Tou druhou myslí právě MŠ Pionýrů, která jeho syna přijala letos poslední rok před zápisem do školy. Paní ředitelka Alena Machulková už druhým rokem spolupracuje s předškolním klubem a jednou týdně zve na hodinu odpoledne děti i jejich rodiče k návštěvě některé ze školních tříd. Rodiče si můžou během té hodiny, co si děti z předškolky hrají s ostatními, promluvit s učitelkou, zeptat se jí, na co potřebují, prohlédnout si prostředí a zjistit, jak se tam dětem líbí.

„Jak rodiče slyší, že jdeme do školky, tak se chtějí také podívat. Je tam skvělá paní ředitelka. Je moc hodná na děti, chová se k nim, jak kdyby byla jejich babička,“ chválí si přístup paní ředitelky pan Slepčík. To, že rodiče mohou navštívit školku společně s dětmi, pobýt v ní a podívat se, jak to tam chodí, není vůbec obvyklý přístup. Podle pracovníků Člověka v tísni to má ale velký vliv na získání důvěry rodičů, kteří jsou pak mnohem více nakloněni tomu dítě do školky dát. Jejich nedůvěra se může zdát nepochopitelná a nesrozumitelná, ale pramení jednoduše z toho, že sami nemají s institucemi úplně dobré zkušenosti. Navíc mezi nimi často kolují různé historky, které je od toho, aby děti do školky poslali, odstrašují.

„Problém není leckdy ani tak v dětech, ale v dospělých. Oni často žijí v tom, že učitelky ve školkách dětem ubližují, zavírají je do skříní nebo do sklepa. Proto napadlo moji předchůdkyni Romanu Sapouškovou udělat adapťáky, do kterých budou zapojeni i rodiče,“ vysvětluje Marie Jelínková ze sokolovské pobočky Člověka v tísni, proč začali brát na adaptační programy do školek i rodiče dětí, i když to není úplně obvyklá praxe. Většinou se snaží předškolní kluby vyjednat se školkami možnost navštívit jejich dopolední program, kdy mají pro děti učitelky připravené různé aktivity. Tam by samozřejmě přítomnost skupinky rodičů daleko víc rušila než odpoledne, kdy už si děti jenom hrají. Možnost poznat se vzájemně a promluvit si, se, podle Marie Jelínkové, velmi osvědčila při překonávání vzájemné nedůvěry.

Předškolní klub, Sokolov

I ona potvrzuje silný pozitivní vliv paní ředitelky na to, jak se romští rodiče na školku dívají. „Paní ředitelka je velmi vstřícná, jakmile s námi přijde někdo nový, představí se mu, podá mu ruku, promluví si s dítětem i s rodiči o dítěti. I matka, která byla nejdřív nedůvěřivá, se po seznámení s paní ředitelkou začala velmi snažit,“ říká. V letošním roce přijala tato školka pět dětí z předškolního klubu. Jedno z nich se posléze vrátilo zpátky, protože pro rodinu bylo z finančních a organizačních důvodů složité vodit děti do třech různých školních zařízení.

Ne vždy je to idylka

Na co nejčastěji naráží snaha o navázání spolupráce předškolních klubů a mateřských škol? Podle Evy Pospíšilové Kočárkové z liberecké pobočky Člověka v tísni je to práce s předsudky. „Jedna paní ředitelka uvedla jako důvod, proč nechtějí navázat spolupráci s naším předškolním klubem, že si nemůžou dovolit vpustit cizí lidi do objektu, protože mají obavy ze škod na majetku a krádeží a „kdo by jim to uhradil“,“ popisuje jednu z reakcí.

Její kolegyně Magdalena Kudláčková k tomu dodává: „Podle reakcí učitelek ze školky, která se nám nabídla ve vzdálenější lokalitě, vidím jako hlavní překážku strach z neznámého, stereotypní představu o našich dětech, zvycích v jejich rodinách a jejich chování. Myslím, že to pramení z toho, že s nimi nemají žádnou zkušenost, a pokud nějakou mají, nerozumějí odlišnému chování rodičů, specifickým potřebám dětí, že prostě nemají dostatek informací.“ Pedagogové podle všeho často nevědí, jaké problémy rodiny řeší, v jakých podmínkách žijí a jak je důležité, aby rodiče získali sebevědomí a mohli odbourávat své obavy z institucí. Ve školkách jsou navíc třídy často přeplněné a představu, že by si měly přibrat ještě další děti, proto učitelky odmítají. Častým a obvykle blíže nespecifikovaným argumentem jsou i hygienické důvody.

Celkově ale mají v Liberci spíše dobré zkušenosti se vstřícností oslovených školek. „Paní učitelky ze tří spolupracujících školek se střídavě účastní vzdělávacích kurzů, které letos pořádáme, takže jsou do problematiky zasvěcené a navíc vidí děti v akci. Mluvily i o tom, že mnoho jejich dětí má velmi podobné hendikepy a řeší s nimi totožné věci jako já s našimi dětmi,“ popisuje spolupráci vedoucí předškolního klubu Magdalena Kudláčková. Učitelky jsou podle ní čím dál otevřenější k vymýšlení společných aktivit a dávají jim velký prostor.

Změnu chce celé město

Petra Křiklavová z předškolního klubu v Chodově u Sokolova vnímá, že na možnosti dosáhnout spolupráce se zdejšími mateřskými školami měla velký podíl Agentura pro sociální začleňování, která v této lokalitě působí. „Paní ředitelka všech mateřských škol v Chodově si možná někdy připadá do spolupráce s námi trochu nucena jednak z naší strany a jednak ze strany města jako zřizovatele. Myslím, že je zde také velký tlak od Agentury pro sociální začleňování. Na samotnou práci ve školce si ale nemůžeme stěžovat. Paní učitelka, která nám byla přidělena, je spoluprací nadšena, vymýšlí různé aktivity, které můžeme dělat dohromady, a pokud je možnost, ráda s dětmi přichází i do našeho klubu,“ popisuje své zkušenosti.

Situace v Sokolově je specifická a výjimečná v tom, že se zřizovatel výrazně chopil iniciativy v řešení segregace romských dětí. Prvním zásadním krokem bylo zrušení jedné ze škol, která byla dlouhodobě nenaplněná a navíc segregovaná (procento romských dětí v ní bylo až 90 procent), a druhým pak ustavení nových spádových obvodů tak, aby nedošlo k tomu, že se většina dětí přesune na jinou vybranou školu a problémy se segregací budou pokračovat. „Snažila jsem se zjistit, jakým způsobem můžu ředitelům škol pomoci,“ vysvětlovala přístup v prosazování svého záměru na prosincové debatě na kulatém stole SKAV a EDUin Světlana Sojková, bývalá vedoucí Odboru školství v Sokolově.

Ne vždy, podle jejích slov, o pomoc ředitelé stáli, přesto zavedli na radnici společné měsíční porady, na které chodil i tehdejší místostarosta, a když slyšel, co školy trápí, bylo mnohem snazší prosadit potřebné změny. Radili se také s asistenty pedagoga nebo s výchovnými poradci. Město během reformy financovalo dotazníkové šetření, aby zjistilo, jaké je klima ve školách, podpořilo asistenty tam, kde bylo potřeba, a poslalo do škol i putujícího školního psychologa, kterého si jednotlivé školy mezi sebou „půjčují“. Peníze získané z hazardu byly využity na financování kroužků při školách, aby do nich mohly chodit i děti z ekonomicky slabšího prostředí a posloužily i na doučování přímo v rodinách. V rámci prevence záškoláctví zavedly všechny školy jednotný systém omluvenek a sjednotily i své školní řády.

Den v předškolním klubu

Všechny tyto strategické změny pomáhají řešit situaci dětí z chudých rodin. Do předškolního klubu u nádraží jich teď chodí dvanáct, tři z dětí k nim docházejí z azylového domu a čtyři se chystají v lednu k zápisům. Marie Jelínková, které tady většina říká Mája, se s dětmi celé páteční dopoledne před Mikulášem učí poznávat barvy, chutě a vůně a rozlišovat kategorie plodů.

„Sem děti rády chodí a hlavně se tady něco naučí. Myslím, že v předškolkách se věnují dětem víc než v běžných školkách, je jich tu míň a mají na ně víc času,“ oceňuje práci s dětmi v předškolním klubu pan Slepčík. „Je to tady dobrý i pro rodiče, že sem chodí s dětmi,“ pokračuje, zatímco rodiče dokončují své adventní věnce a připravují se na příchod Mikuláše. „Vždy, když je speciální program pro děti, je tu program i pro ně. Minulý rok tu byl klub matek, každé pondělí vyšívaly, pekly, nebo dělaly to, co chtěly – i otcové mohli přijít, kolikrát si vyzkoušeli i to, co ještě předtím nikdy nedělali. Oni sem chodí ti dospělí rádi, kolikrát se sem cpou i víc než děti,“ směje se.

Na otázku, čím to je, odpovídá, že je to nejspíš tím, jak se k nim chovají v předškolce. „Tady vám neřeknou, dejte sem dítě a na shledanou. Tady se s námi baví, řeknou, ať se jdeme podívat, jak s dětmi pracují a to je pro ty rodiče hodně důležité. Samozřejmě se taky najde někdo, kdo je trochu konfliktní, ale je to spíš výjimečné,“ popisuje důvody, proč rodiče předškolku navštěvují a tráví tu čas, zatímco se děti učí.

Sám se teď chystá v lednu se svým synem k zápisu. „Hodně o tom s rodiči mluvíme, bojím se toho, že malej dostane nějakou špatnou učitelku a bude chodit domů a brečet, že nechce chodit do školy. I jsem to viděl u jiných rodičů, odsud z klubu, malý kluk nastoupil do školy a pak brečel, že tam už nepůjde. Tak ho dali na jinou školu a tam chodí rád. Hodně podle mě záleží na učitelce. Kdyby se tohle nahoře ve škole, kam máme chodit, stalo, tak se taky budu snažit najít jinou školu. Chci, aby syn do školy chodil rád. Protože, když je dobrá učitelka, děti tam rády chodí, to vidím ve školce, někdy ani nechtějí jít domů. Takhle by to mělo být i ve škole,“ popisuje pan Slepčík svá očekávání.

—

Časopis Zvoní! vydává společnost Člověk v tísni v rámci projektu Pojďte do školky.