Co přinesl týden 27.1.-4.2.2012

Klíčová témata týdne:

Výrok týdne:

Novinky (výběr ze zajímavých událostí)

• OECD identifikovala hlavní nedostatky systému hodnocení žáků, učitelů a školského systému v ČR a uvedla doporučení, jak by měla Česká republika dále postupovat. EDUin uveřejnil první část materiálu. OECD upozorňuje například na to, že standardy musí obsahovat i ty dovednosti, které nejsou testovatelné plošnými testy, a musí vzniknout ještě před vznikem testů. Pilotní testování proběhlo v ČR již v prosinci, standardy byly zveřejněny v naprosté tichosti minulý týden na stránkách MŠMT a vykazují přesně ty nedostatky, které OECD kritizuje. EDUin na materiál OECD upozornil dnes v tiskové zprávě také proto, že ministr školství zrušil původní plánovanou tiskovou konferenci na toto téma.

 

• Na veřejnost se dostaly závěry MŠMT k plošnému pilotnímu testování žáků v 5. a 9. třídách. Podle nich jsou žáci špatní v angličtině, čeština a matematika je na dobré úrovni. Svoje závěry z výběrových šetření deváťáků zveřejnila i společnost Scio: žáci se zhoršili nejvíce v matematice, o něco méně i v češtině. Naopak v angličtině došlo ke zlepšení (Scio porovnává výsledky s testováním žáků před 6 lety). Bylo by vhodné zkoumat rozdílnost výsledků a faktory, které mohly výsledky ovlivnit – podoba testů, způsob testování, způsob vyhodnocování… Tyto údaje by mohly být pro debatu o způsobu testování v ČR důležité.

 

• Žalostnou výmluvu si našel ministr Dobeš s pomocí své strany pro odrážení kritiky projektů Sport a Okno, které se podílely na tom, že Brusel pozastavil České republice dotace. Vít Bárta nyní tvrdí, že oba projekty Brusel neviděl. Zdá se, že český čtenář novin je schopen udržet myšlenku déle než pan Bárta – Česká pozice citovala již na začátku ledna z dopisu EK, kde se o obou projektech jmenovitě hovoří („Projekty s významnými alokacemi prostředků – Okno a Sport – nekorespondují správně s hlavním cílem prioritní osy 3 a vlivem na individuálnívzdělávání. Co víc, vznášejí vážné pochyby, zda jejich objem může přinést nějaké smysluplné výsledky…“ Peter Stub Jorgensen). Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, podstatné je přeci to, že ministr oba projekty opakovaně hájil a hodlal je prosadit. V souvislosti s Dobešovým výrokem o vlastní zadnici by se nám ulevilo, kdyby si tedy mohl adrenalin pumpovat konečně již na nějaké jiné, pokud možno neškodné židli a nedohazoval podstatné židle ve školském resortu lidem, jako je pan Baumruk.

 

• V USA byly změněny standardy pro čtenářskou gramotnost, dopady to bude mít do výuky: učitelé by měli vynechat aktivity před samotným čtením (předvídání), pokládat otázky k textu, aby žáci mohli užít text na zdůvodnění odpovědi (místo vztahování k vlastní zkušenosti, vyjadřování vlastních názorů a pocitů) a měli by věnovat dostatek času na opakované čtení jednoho textu.

 

• Děti, které při hodině vykřikují, mohou skrývat velký potenciál. Podle britské studie mohou takové děti dosahovat lepších výsledků než děti hodné a ukázněné. Může to být i projev schopnosti označované jako „vůdcovství“ (leadership), jak ukazuje jiná zahraniční studie opírající se o dlouhodobý výzkum. Studie přináší informace o tom, jak „vůdcovství“ rozvíjet a podporovat – zajímavý impuls pro české školní prostředí, kde mnohdy stále ještě platí heslo „nevyčnívej“. Několik amerických států hodlá dokonce měřit, jak školy podporují rozvoj kreativity žáků – odborníci ale poukazují například na to, že některé postoje zásadní pro kreativitu, jako je ochota riskovat a poučit se z chyb a schopnost použít způsoby řešení problému ve zdánlivě nesouvisejících situacích, se nedají naučit.

Akce tohoto týdne (výběr z EDUkalendáře)

• 6.2. konference Kulturně historické dědictví a udržitelný rozvoj místních komunit (Praha)
• 8.2. „Matematika s chutí“ – úvodní tisková konference (Praha)

Praha 6. února 2012 – Předkládáme odborné veřejnosti překlad první části materiálu, který byl zveřejněn na stránkách OECD 30. ledna 2012. V českých médiích z něj zatím byl publikován jen zlomek – informace o doporučení zvýšit četnost slovních hodnocení. Jeho význam je ale výrazně větší. Česká republika má tímto k dispozici koncepční materiál, který se zabývá klady a nedostatky systému regionálního školství a navrhuje kroky k nápravě.

Nabízíme v překladu přehled slabých stránek a doporučení, jak je identifikovali experti OECD Paulo Santiago, Alison Gilmore, Deborah Nusche a Pamela Sammons. Podrobnější komentář k doporučením OECD zveřejníme v nejbližších dnech na stránkách eduin.cz, stejně jako celý materiál v českém překladu. Pro náš vzdělávací systém jsou v tuto chvíli aktuální tyto body, které vybíráme:

Nedostatky

• Přístup k výuce a hodnocení je velmi tradiční.

• Vědomosti a dovednosti jednotlivých aktérů v oblasti hodnocení ve vzdělávání jsou nedostatečné.

• Národní standardizované testování zahrnuje řadu omezení a rizik.

• Neexistuje sdílená představa o tom, jak vypadá kvalitní výuka.

• Nejsou k dispozici informace o výsledcích žáků.

Doporučení

• Lépe pojmenovat cíle vzdělávání. (V současné době spolu ne vždy korespondují cíle vzdělávání a obsahy rámcových vzdělávacích programů, potažmo například také podoba nástrojů, kterými se zvládnutí obsahů ověřuje).

• Vyvinout vzdělávací standardy, které pojmenují všechny žádané dovednosti žáků (celou šíři cílů vzdělávání), a to ještě před vypracováním standardizovaných testů. (Současné standardy byly vyvíjeny jen s ohledem na to, co je testovatelné.)

• Omezit nežádoucí účinky plošných standardizovaných testů.

• Posílit roli formativního hodnocení studentů (tedy průběžného hodnocení, které sleduje pokrok žáka). (V tuto chvíli dáváme přednost hodnocením a zkouškám na závěr učebního procesu.)

• Vytvořit odborný profil nebo standardy učitelské profese. (V současné době neexistuje systém rozvíjení pedagogických schopností učitele.)

Kompletní dokument Nedostatky a doporučení v českém překladu najdete ZDE.

Tomáš Feřtek, tiskový mlučí EDUin, řekl: „Vzhledem k tomu, že ministerstvo školství zrušilo dnešní tiskovou konferenci, kde měl být kromě jiného prezentován tento materiál OECD, předkládáme jeho nejpodstatnější části novinářům. Jde o významný koncepční materiál, který přesně identifikuje nedostatky českého školství a navrhuje řešení. Je důležité, aby nezmizel z veřejného obzoru jen proto, že se nám v tuto chvíli zdá důležitější debata o čerpání evropských peněz a setrvání ministra Dobeše ve funkci.“

Kontakty:

· Tomáš Feřtek, tiskový mluvčí EDUin
e-mail: tomas.fertek@eduin.cz, mobil: 602687016

Poznámky pro editory:

• Celý dokument Reviews of Evaluation and Assessment in Education, Czech Republic v angličtině najdete ZDE.

• Český překlad pasáže Nedostatky a doporučení najdete jako dokument ke stažení ZDE.

• Aktuální video k tématu plošného testování shlédněte ZDE.

• EDUin je obecně prospěšná společnost, která se věnuje problematice vzdělávání a jejíž snahou je informovat veřejnost o všem důležitém, co se děje ve školství a vzdělávání. EDUin, o. p. s. byla založena v květnu 2010 a realizuje a připravuje několik informačních a osvětových projektů. Více se dozvíte na www.eduin.cz.

• Populární verzi vzdělávacích témat najdete na http://fertek.blog.respekt.ihned.cz.

NEDOSTATKY

Celkový rámec hodnocení

• Není dopracován celkový konsistentní rámec pro hodnocení ve vzdělávacím systému

• V současných dokumentech a záměrech týkajících se hodnocení je věnována nedostatečná pozornost problematice spravedlivosti a inkluze

• RVP nejsou dostatečně specifické, aby mohly sloužit jako návod pro učení a hodnocení

• Není zřejmé, že hodnocení musí sloužit především zlepšování učení každého jednotlivého žáka

• Vědomosti a dovednosti jednotlivých aktérů v oblasti hodnocení ve vzdělávání jsou nedostatečné

• Aktivity jednotlivých úrovní státní správy jsou nedostatečně provázány, nedostatečně jsou zajištěny též podpora a vedení z centra

Hodnocení práce žáků

• Přístup k výuce a hodnocení je velmi tradiční

• Hodnocení není systematicky používáno jako podpora učení a závěrečné (sumativní) hodnocení je řadou aktérů považováno za problematické

• Hodnocení v jednotlivých školách a třídách je nesrovnatelné

• Národní standardizované testování zahrnuje řadu omezení a rizik

• Obavy vzbuzuje skutečnost, že standardizované testy mají sloužit řadě rozmanitých účelů

• Rodiče dostávají velmi omezenou informaci o výsledcích jejich žáků

Hodnocení práce učitelů

• Neexistuje sdílená představa o tom, jak vypadá kvalitní výuka

• Nedochází k systematickému hodnocení práce učitelů, čeští ředitelé tradičně nevěnují dostatečnou pozornost řízení pedagogického procesu

• Není zřejmé, zda má hodnocení práce učitelů sloužit primárně ke zlepšování jejich práce nebo jako nástroj kontroly a oceňování

• Není transparentní vazba mezi hodnocením práce učitele a jeho odměňováním

• Měly by být posíleny vazby mezi hodnocením práce učitele a jeho dalším profesním rozvojem

Hodnocení práce škol

• Externí hodnocení má omezený dopad na zlepšování práce škol

• Je věnována nedostatečná pozornost výsledkům, respektive pokroku žáků

• Je třeba posílit vlastní hodnocení škol, dostupné informační zdroje jsou nedostatečně využívány ke zlepšování práce škol

• Není dostatečně vnímán význam práce ředitele školy, hodnocení práce ředitele je velmi sporadické

Hodnocení systému

• Je kladen malý důraz na hodnocení vzdělávacího systému

• Nejsou k dispozici informace o výsledcích žáků

• Není možno monitorovat výsledky žáků jednotlivých škol a jejich vývoj v čase

• Dostupné informace o vzdělávacím systému jsou nedostatečně využívány

DOPORUČENÍ

Celkový rámec hodnocení

• Vymezit cíle vzdělávání

• Vytvořit integrovaný rámec hodnocení ve vzdělávání a posílit některé jeho složky

• Lépe propojit jednotlivé složky rámce

• Posílit odbornost všech aktérů v oblasti hodnocení

• Lépe provázat aktivity jednotlivých úrovní státní správy a zajistit podporu centrálních orgánů

Hodnocení práce žáků

• Vývoji standardizovaných národních testů předřadit vývoj standardů, které budou specifikovat cíle, kterých má žák ve vzdělávání dosáhnout

• Omezit nežádoucí dopady standardizovaných testů

• Vypracovat komplexní strategii hodnocení výsledků žáků a posílit úlohu hodnocení podporujícího učení (formativní hodnocení)

• Systematicky rozvíjet dovednost učitelů hodnotit práci žáků

• Poskytnout učitelům rozmanité nástroje, které jim pomohou hodnotit práci žáků

• Nastartovat procesy, které pomohou zajistit vyšší srovnatelnost hodnocení v jednotlivých školách a třídách

• Zajistit, aby hodnocení práce žáků nesloužilo jejich vyčleňování, a poskytovat rodičům a žákům dostatečně obsažnou informaci o práci žáků

Hodnocení práce učitelů

• Vytvořit standardy práce učitele

• Posílit hodnocení práce učitelů zaměřené na zlepšování jejich práce

• Posílit význam řízení pedagogického procesu

• Vytvořit systém certifikace a kariérního postupu učitelů

Hodnocení práce školy

• Posílit externí hodnocení

• Zlepšit propojení mezi externím hodnocením a autoevaluací a zvýšit kvalitu autoevaluace

• Více se zaměřit na sledování postupu při odstraňování nedostatků zjištěných při evaluaci

• Zvýšit kapacitu škol provádět evaluaci školy a kapacitu ředitelů řídit pedagogický proces

• Posílit hodnocení práce ředitelů škol

Hodnocení systému

• Zvýšit kvalitu hodnocení systému v rámci systému hodnocení

• Zajistit sběr dat o výsledcích žáků pro účely monitoringu systému

• Stanovit priority ve vztahu k zajišťování informací pro monitoring systému

• Posílit role krajů a obcí při zlepšování práce škol

• Optimalizovat zpracovávání a zveřejňování dat na úrovni systému

Společnost Scio realizovala na podzim roku 2005 a 2011 testování 9. ročníků základních škol. Součástí obou šetření byly téměř shodné testy. Počet testovaných opakovaně dosáhl počtu téměř 25 tisíc žáků. Obou testování se zúčastnilo 273 škol, což je dostatečně velký vzorek pro posouzení, zda a jak se změnily schopnosti a znalosti českých deváťáků, a to v českém jazyce, v matematice a v angličtině.

Statistické porovnání výsledků z dvou uvedených let ukazuje, že obecné studijní předpoklady (měřeno testem OSP) zůstávají nezměněny. Minimálně v některých předmětech však dochází ke znatelným posunům v úrovni znalostí (měřeno předmětovými testy).

Negativní posun je nejvýznamnější u matematiky, kde výrazně ubylo žáků v oblasti nadprůměru (těch nejlepších), přičemž se tato část posunula do průměru.

Mírnější zhoršení se týká i českého jazyka, kde došlo jak k poklesu nadprůměrných žáků, tak k výraznějšímu navýšení těch, kteří se ocitají v podprůměru.

U anglického jazyka došlo naopak k posunu z podprůměru do průměru, což je pozitivní signál.

Je zajímavé, že zhoršení není plošné (co se týká předmětů) a že tedy – velmi pravděpodobně – hraje roli motivace žáků učit se. Dalším zajímavým poznatkem je i fakt, že nelze vysledovat žádné trendy (zlepšování určitých skupin škol např. dle velikosti, místa, typu). Jinými slovy, zlepšení či zhoršení nelze přičítat nějakému společnému jmenovateli, záleží zejména na dané škole a jejím vlastním vývoji.

Studijní předpoklady žáků se mezi roky 2005 a 2011 významně nezměnily. Změny byly pouze dílčího charakteru. Došlo například ke zhoršení hrubé úspěšnosti u úloh se zlomky, s procentními počty a geometrií. Tento trend se potvrdil i u podobných úloh v testu z matematiky.

V angličtině se čeští žáci zlepšují

Ke zlepšení došlo v testu z anglického jazyka. Žáci se v angličtině po 6 letech zlepšili významně a stejnoměrně v tom smyslu, že dnešní podprůměrní umějí víc než tehdejší podprůměrní apod. Výrazné zlepšení bylo zaznamenáno v otázkách zaměřených na konverzaci a komplexní cvičení. V poslechových částech dopadly výborně jednoduché otázky, zejména na určení času, složitější otázky měly proti nim úspěšnost méně než poloviční. Současným deváťákům jde lépe čtení a porozumění textu.

V českém jazyce jsou dovednosti žáků po 6 letech významně horší, ubylo dobrých a velmi dobrých žáků, přibylo průměrných a podprůměrných. Podíl podprůměrných zůstal beze změny. Přesto se objevily úlohy, kde se současní deváťáci oproti svým předchůdcům polepšili. Šlo o některé úlohy, v nichž měli žáci určit, je-li věta napsaná bez chyby.

Významné zhoršení v matematice

V matematice jsou dovednosti žáků po 6 letech významně horší, ubylo velmi dobrých žáků, přibylo průměrných. Podíl podprůměrných zůstal beze změny. V testu z matematiky dokonce nebylo u žádné úlohy zaznamenáno zlepšení hrubé úspěšnosti. Pokles se pohyboval v rozmezí od 1 do 15 %. Analýza výsledků odhalila, že žákům činí potíže poměrně jednoduché numerické počítání, zlomky a kombinace jednotek a různých forem zápisu čísel. Největší potíže a zároveň největší úbytek správných odpovědí byly zaznamenány u úloh zaměřených na výpočty kombinující zlomky a desetinná čísla. Výsledky z matematiky jsou v souladu se závěry mezinárodních šetření PISA a TIMSS.

Testování bylo v obou letech provázeno dotazníkovým šetřením. Děti mohly v dotazníku vyjádřit preference ohledně jejich dalšího studia, část otázek zjišťovala, jaký je celkový pohled žáků na školu, kterou navštěvují, nebo jaký je jejich názor na výuku klíčových předmětů a na přístup jejich učitelů. Více než třem čtvrtinám žáků se ve škole líbí a výuku v hlavních předmětech hodnotí pozitivně. Podíly žáků, které výuka baví, pozitivně hodnotí výuku i přístup učitelů a cítí se ve škole dobře, zůstaly v rozmezí 6 let téměř stejné. Významná změna nastala u volby střední školy. Přibylo zájemců o gymnázia a o učební obory s maturitou, snížil se naopak zájem o střední odborné školy.

Jedna ze škol, která dosáhla za 6 let výrazného zlepšení, je ZŠ J. A. Komenského z Lysé nad Labem. Její ředitelka Marie Nováková vidí příčiny úspěchu v omlazení učitelského sboru a v tom, jak škola přistupuje k žákům s individuálními vzdělávacími plány. „Tyto děti se snažíme integrovat ne tím, že jim budeme ulevovat nebo že na ně budeme klást menší nároky, ale tak, že se s nimi snažíme pracovat různými speciálními metodami, aby i při svých poruchách zvládaly základy v jednotlivých předmětech. Uvědomujeme si, že tyto děti potřebujeme připravit na život, který se s nimi nebude mazlit,“ prozradila paní ředitelka. Její škola vidí základy úspěšného vzdělávání i v dlouhodobé péči o školní klima. „Děti se rády učí tam, kde se cítí bezpečně a kde je jim dobře,“ dodala Marie Nováková.

Praha 3. února 2012 – Návrh novely zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících umožňuje, aby speciální pedagogové získali odbornou kvalifikaci kromě běžného studia i formou kurzu v rozsahu 250 hodin. To by znamenalo vznik dvou velmi různých kvalifikačních úrovní speciálních pedagogů. Doplatí na to děti, které podporu speciálních pedagogů potřebují.

Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) upozorňuje na fakt, že novela zákona, který je v současnosti projednáván v poslanecké sněmovně, oproti stávající právní úpravě umožňuje, aby aprobaci speciálního pedagoga bylo možné získat absolvováním jednoročního kurzu celoživotního vzdělávání. Doposud zákon připouštěl pouze vysokoškolské studium v oblasti speciální pedagogiky.

Je třeba si položit otázku, jakých odborných kvalit bude dosahovat např. logoped, který získá aprobaci absolvováním dvouměsíčního kurzu, a zda je žádoucí, aby byly nároky na odbornou připravenost uvedených specialistů takto dramaticky sníženy.

Proto ČOSIV navrhuje zachovat stávající právní úpravu, nebo navýšit počet vyučovacích hodin v programu celoživotního vzdělávání zaměřeném na speciální pedagogiku na minimálně 650 hodin.

Lenka Felcmanová, členka ČOSIV, řekla: „Snaha ministerstva školství umožnit učitelům rozšiřovat si kvalifikaci pomocí krátkodobých kurzů je určitě rozumná. I v případě speciální pedagogiky by bylo užitečné, aby co nejvíce učitelů absolvovalo onen krátký kurz, který jim umožní lépe pracovat s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Není ale rozumné takové vzdělání stavět kvalifikačně na roveň magisterskému studiu speciální pedagogiky. Zvlášť v oblasti diagnostiky a intervence je nutné, aby šlo o pedagogy s univerzitním stupněm vzdělání.“

Kontakty:

Mgr. Lenka Felcmanová, Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání
e-mail: L.e.felcmanova@seznam.cz, mobil: 777 612 257

Poznámky pro editory:

• Znění zákona naleznete v příloze tiskové zprávy.

• Celé stanovisko ČOSIV naleznete v příloze tiskové zprávy.

• ČOSIV (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání) je nezisková organizace sdružující speciální pedagogy a další odborníky prosazující koncept inkluzivního vzdělávání. Zaměřuje se především na podporu vytváření systémových podmínek pro rozvoj inkluzivního vzdělávání v České republice.

• EDUin je obecně prospěšná společnost, která se věnuje problematice vzdělávání a jejíž snahou je informovat veřejnost o všem důležitém, co se děje ve školství a vzdělávání. EDUin, o. p. s. byla založena v květnu 2010 a realizuje a připravuje několik informačních a osvětových projektů. Více se dozvíte na www.eduin.cz.

• Populární verzi vzdělávacích témat najdete na http://fertek.blog.respekt.ihned.cz.

Čekal bych, že po tak obsáhlé, zdrcující a vyargumentované kritice, jakou obsahoval dopis z Bruselu komentující projekty připravené ministerstvem školství (k nahlédnutí ZDE), ministr buď odstoupí a nemá-li trochu soudnosti, prostě ho premiér odvolá. Zatím to nevypadá ani na jedno.  Ale neomalenost, s níž téhož dne, kdy zrušil ostudný program SPORT, jmenoval Dobeš organizačně zjevně neschopného Baumruka do funkce ředitele organizace přímo řízené ministerstvem, to bych ani od „bojovníka s přebujelou školskou byrokracií“ nečekal. To je drzost překračující i místně obvyklé meze.

Tak jsem hned ráno zjišťoval, jestli je něco tak neuvěřitelného možné, a samozřejmě že ano! Odpoledne ve dvě tu informaci jako ověřenou jako první publikovaly Novinky.cz, dnes o tom píše Mladá fronta Dnes. Takže pan Baumruk ve vedení evropského programu dokázal, že je k ničemu, a proto ho povyšujeme do vedoucí funkce, aby měl více vlivu na životy našich dětí?! Že je Baumruk aparátčík jak z praku, si lze ověřit například v 20 minutách Radiožurnálu (k poslechu ZDE). Má taková nehoráznost ministrovi školství zase bez povšimnutí projít? Myslím si, že ne. Pokud si myslíte totéž, máte možnost to sdělit ZDE. Ten samý názor sdílí už skoro sedm tisíc lidí.

Čtenáři Orientace jsou převážně vzdělaní a přemýšliví. Dostane-li se nepříliš oblíbená vláda a krajně neoblíbený ministr do křížku s Českou konferencí rektorů, pak instinkt velí postavit se vší vahou za akademiky. Jenže právě vzdělání a rozum nás nutí, abychom instinktům slepě nepodléhali. Ten spor je přece jen komplikovanější.

Pokud si dvakrát odmyslíme Václava Klause (tedy otce i syna), nevěří už ministru školství mládeže a tělovýchovy Josefu Dobešovi nejspíš nikdo. Smutné na tom je, že veřejnost pak odmítá i ty jeho nápady, které jsou prostě dobré.

Před pár týdny přišel například Dobeš s návrhem, aby ředitelé škol mohli v případě potřeby zahýbat s časem přestávek. Žádné nařízení. Žádný diktát. Jen větší svoboda. Přesto vypukl takový povyk, že rozumný návrh úřad během několik hodin stáhl. Tomáš Feřtek z občanského sdružení Eduin, takto téměř koncesovaný Dobešův odpůrce, nad tím jen kroutí hlavou. A dává k dobru vlastní přestávkový příběh, který je dokonalou metaforou předsudečnosti zdejší debaty.

„Přijela za mnou Česká televize. Řekl jsem do kamery, že je to od ministra dobrý nápad. Že nevím, proč by vůbec měl nějaký úřad diktovat, jak dlouhá má být přestávka po první hodině a jak dlouhá po třetí. Že venkovské školy mají často problém s jídelnami a autobusy a že ředitelé potřebují flexibilitu. Na závěr jsem jen dodal: přestávky jsou samozřejmě důležité. V kritické reportáži pak zazněla jen a pouze ta poslední věta: Přestávky jsou důležité.“

Žijeme v klipové době. Čteme více titulky než obsah. Některým lidem po některých zkušenostech oprávněně nevěříme. Přesto by bylo velkou chybou vnímat současnou při jako spor hodných a moudrých rektorů se zlými a hloupými politiky.

Zaplatím vám, když se vyhnete škole

Proč je vůbec něco třeba měnit? Podle nejnovějších zpráv OECD nastupuje do terciárního vzdělávání 67 procent populačního ročníku. Autor této stati sice věří, že procenta i trojčlenku zvládá už zhruba třicet let, ale následující hra s čísly mu vyrazila dech: IQ 100 je sice poněkud umělý konstrukt, celkem dobře ovšem slouží jako všeobecně srozumitelné synonymum průměrných rozumových schopností. Podstatné je, že polovina populace má IQ vyšší, druhá naopak na stobodovou hranici nedosáhne. Jde-li tedy na vysokou školu 67 procent populačního ročníku, vyplývá z toho, že celých 17 procent lidí patří do té druhé, podprůměrné poloviny.

„Ano, je to přesně tak. Protože jsem docent Matematicko-fyzikální fakulty UK, dokážu spočítat, že 17 z 67 je o chlup víc než 25 procent,“ potvrzuje výpočet s úsměvem docent Daniel Hlubinka z katedry statistiky a pravděpodobnosti. „Nejméně čtvrtina z těch, kteří nastupují do terciárního vzdělávání, tedy nedosahuje ani průměrného IQ.“ Proč nejméně? „Váš výpočet skrytě předpokládá, že úplně všichni nadprůměrní jdou na univerzity, což samozřejmě není pravda. Nezanedbatelná část nadaných a ambiciózních na formální vzdělání kašle a vrhá se za svým projektem.“

Docent Hlubinka má samozřejmě pravdu: Steve Jobs sice nastoupil na Reed College v Portlandu, ale nedokončil ani první semestr; a známý internetový milionář Peter Thiel, který svými investicemi pomáhal rozjet Facebook i platební systém Pay-Pal (ten přímo řídil), nabízí dnes statisícová stipendia lidem, kteří místo mrhání časem v „předražených a zbytečných školách“ rozjedou vlastní byznys.

Zpátky k naší situaci: více než čtvrtina těch, kdo nastupují na školy, má podprůměrné rozumové schopnosti. Tedy: nejde o „děcka“, která mají potíže s kvadratickou rovnicí, ale o ty, kteří si něco takového ani nedokážou představit. Ana nápor těchto zájemců naše školství není nachystané. Samo číslo 67 přitom není nijak enormní – jsme přesně v průměru vyspělých zemí. Náš problém spočívá jinde: v tom, že pouze 8 procent populace nastupuje na vyšší odborné školy, (průměr je 19), zbytek jde na klasické univerzity, kde je vzdělávání pojímáno spíše vědecky než „prakticky“. Změna je tedy nutná.

Kdepak jste teď profesorem?

To ostatně přiznává i jinak poměrně radikální odpůrce Dobešových návrhů, děkan Filozofické fakulty UK Michal Stehlík. Důvodů je přitom víc, než jen výše zmíněná proměna vysokoškolského vzdělání z elitního v masové. Ve hře je i nutnost obstát ve světové konkurenci, což je bez vzdělané pracovní síly nemyslitelné. Ana reformy začíná stále silněji tlačit i demografie.

Pokud dvacet let školství soustavně expandovalo (přibývalo studentů, kateder i profesorů), čeká nás do budoucna stagnace a pokles. Předhánět se v lovení studentů začínají školy už dnes. „Teoreticky by byly veřejné vysoké školy schopny pojmout všechny maturanty v daném ročníku.“ říká Bohumil Kartous ze společnosti Scio. Mezi zájemci o studium je sice asi 35 procent těch, kteří maturovali v předcházejících letech, takže poptávka zatím stále převyšuje nabídku. Ovšem pokud se nic nezmění, za tři roky se dostane na školu úplně každý maturant.

V neposlední řadě je potřeba brát v potaz ještě jeden faktor: ekonomickou situaci. Kontinent šetří, my také. Peněz, které ministerstva přerozdělují, je i bude stále méně. A vysoké školy to nemohou nepocítit.

Reformy jsou tedy nevyhnutelné, na tom se shodnou prakticky všichni. Spor se ovšem vede o jejich podobu a opravdové vášně pak vyvolávají zejména čtyři věci. Jednak záměr, aby chod vysokých škol do budoucna už neřídily jen akademické senáty, ale i nově vytvořené Rady. Odpor budí i úmysl zbavit akademické hodnosti (profesury a docentury) nádechu celoživotních titulů a spojit je pouze s přesně vymezenými funkcemi na konkrétních školách. Plán, podle nějž by ministerstvo mělo uzavírat s ústavy dlouhodobější dohody o penězích a výsledcích (tedy takzvané kontraktové financování), má naštěstí širokou podporu. A pak je tu samozřejmě školné…

Nesmiřitelní

Začněme tím prvním. Tvrzení, že se ministr školství zavedením Rad vysokých škol snaží ústavy „vytunelovat“ a „zlikvidovat jejich svobodu“, není ničím jiným než jedním velkým intelektuálním kýčem.

Návrh tolik nenáviděných reforem totiž nepsal problematický magistr Josef Dobeš – pokud se dosud na něco z oboru soustředil, pak to bylo základní (a speciální) školství. Univerzity jej donedávna vůbec nezajímaly. Záměry změn vymýšleli spíše starší profesoři, kteří mají dost zkušeností, vidí věci z nadhledu a jsou „dostatečně svobodní“: ani někdejší rektor ctihodné Masarykovy univerzity Petr Fiala (šéf poradce premiéra pro vědu, výzkum a vysoké školy). ani profesor Rudolf Haňka (spoluautor reforem na staroslavné University of Cambridge, který teď vládě pomáhá koordinovat změny vysokého školství a výzkumu), už nesedí v žádném „akademickém orgánu“, takže nemají potřebu bojovat líbivými kroky o znovuzvolení.

Není ani pravda, že všichni akademici proti vládním návrhům svolávají protestní shromáždění. Ačkoli v novinách a v televizi mluví převážně nesmlouvaví kritici – studenti, rektor UK Václav Hampl či bývalý rektor MU Jiří Zlatuška – situace „na bojišti“ vůbec není jednoznačná.

Třeba současný Zlatuškův nástupce Mikuláš Bek sice nesouhlasí s konkrétním zněním návrhů, ale také dodává: je naprosto nutné, aby se řízení univerzit změnilo, bez toho nemáme šanci ve světě uspět. Pokud vedle senátů zavedeme i rady, v nichž bude sedět třetina lidí „zvnějšku“, žádné akademické svobody to neohrozí.

Razantně je naladěn třeba i profesor Jan Zrzavý z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích: „Současný stav, kdy víceméně o všem rozhoduje vnitřní samospráva vysokých škol, je sice možný, ale nutně vede k degeneraci. Pokud si námořníci na lodi ze svých řad volí kapitána a společně rozhodují, kam se popluje, je výsledek jasný: nikam, jde se do krčmy.“

Konečně za „arogantní“ považoval současné protesty v rozhovoru pro LN i známý profesor a lékař Cyril Höschl a podobně na ně v tomto listu nahlížel i možná nejrespektovanější soudobý sociolog a dlouholetý děkan brněnské Fakulty sociálních studií Ivo Možný: „Jednání akademických senátů v tomto sporu nechtěně dokazuje, že snížení jejich pravomocí je velmi namístě: chodu univerzit nerozumějí a akademickou obec nereprezentují.“

Možného řeč potvrzují strohá čísla: studentská účast ve volbách do akademických senátů málokdy překročí deset procent, většinou je kolem pěti. A třeba na Pedagogické fakultě UK nedosáhla před sedmi roky ani celých 2 procent (pro spravedlnost dodejme, že opačný rekord zaznamenali na pražské teologii, kam se v průměru pravidelně k volebním urnám dostavuje 35 procent studujících).

Proč jsou tedy studenti, jejichž drtivou většinu akademický život až dosud nezajímal, teď málem na barikádách, nosí po ulicích transparenty s trojicí letopočtů 1968 – 1989 – 2012 a říkají, že „tahle situace nemá obdoby, nutí společnost k ustavení obdoby OF, kde byli na jedné lodi marxisti, křesťané i liberálně-konzervativní proudy“? Protože současnému vedení UK se podařilo v nich vzbudit dojem, že – nadsazeně řečeno – „poteče krev“. „Vidíme snahu byznysu vstoupit na akademickou půdu a víceméně to privatizovat,“ prohlásil například v televizi děkan pražské Filozofické fakulty Michal Stehlík.

Politiky už tu máme. Zatím neškodí

Praha tedy bouří v emocích. Chladný rozum nad tím ale zůstává spíše stát. Vždyť reformátoři nenavrhují žádnou revoluci ani nikde ve světě nevyzkoušené řešení. Nepokoušejí se ani zavést v Česku „americké myšlení“. Nevolají po žádné „kuponové privatizaci“, ale snaží se o model běžný v okolních zemích – Rakousku, Německu, Polsku či na Slovensku.

Akademická obec se však tváří, jako by jediným cílem vlády bylo školy vykrást. Proto je důležité znovu připomenout: současný český systém představuje v tom nejhorším slova smyslu světový unikát. Prakticky veškeré náklady na provoz vysokých škol nese daňový poplatník, právo na kontrolu má ale téměř nulovou. „Akademické senáty mají velké pravomoci a žádnou odpovědnost,“ shrnuje to lakonicky již citovaný profesor Možný.

Zároveň ale tohle – v lecčems pohodlné – nastavení dostává školy do složitých situací: když dnes přijímají studenty, nemohou vůbec tušit, zda na ně budou mít peníze i za pět let. V úvodu zmiňované „kontraktové financování“ – jeden z hlavních pilířů reformy – by mohlo tuhle neudržitelnou situaci změnit a univerzitám (té Karlově v první řadě) velmi pomoci i v dalším ohledu: téměř všichni se shodují v tom, že elitní ústavy by se díky kontraktům mohly při zachování či dokonce zvýšení rozpočtu vrátit k menšímu počtu studentů – tedy posílit svou elitní pozici.

Stejně tak je čistě racionálně jen těžko pochopitelný neskrývaný odpor UK proti novému typu profesur. Po věcné stránce přece elitní škole nemůže vyhovovat dosavadní systém, v němž prezident jmenuje profesory doživotně. A v němž je tedy prakticky nemožné na první pohled rozeznat, kdo si potichu obstaral titul na detašovaném pracovišti v Užhorodu a kdo má za sebou kariéru špičkového vědce. Ve dvoutisícovém profesorském davu jsou na tom oba stejně.

Připusťme, že složitější je to s omezením moci akademických senátů a zavedením rad vysokých škol. Akademici dávají nepokrytě najevo, že mají z vlivu politiků strach. Při pohledu na to, jakým způsobem dnes pracují třeba mediální rady, to může vypadat pochopitelně. Jenže už dnes třeba ve správní radě UK sedí například Ing. Jan Fischer, CSc., doc. MUDr. Leoš Heger, Ing. Jan Kasal, Ing. Pavel Řežábek, MUDr. Přemysl Sobotka, doc. Ing. Jiří Volf, CSc. či PhDr. Lubomír Zaorálek – a nikomu to nevadí.

Rektor Václav Hampl však trvá na tom, že „politická jednání opakovaně vracejí do hry odborně odmítnutá omezení akademické autonomie“. Což prý připomíná komunistické časy, kdy byly „školy pod jednoznačnou politickou kontrolou“.

Jenže otázka akademické autonomie není odborná ani trochu. Je ryze politická! Experti se mohou přít, jak měřit kvalitu, jaký způsobem akreditovat, jak zlepšit spolupráci škol a vědeckých ústavů. Ale otázka, kolik má mít veřejnost – tedy ti, co dnes platí 27 miliard ročně – vlivu na chod vysokých škol, je otázkou obecnou a veřejnou. A strany, které ve svých programech slibovaly, že veřejnou kontrolu vysokých škol zavedou, ve volebním klání zvítězily a sestavily i vládu.

Jak ostatně ukazuje pohled českobudějovického profesora Jana Zrzavého, uvědomuje si to dobře i část akademiků: „Převládající představa je stále ještě taková: my budeme tvrdit, že jsme vám užiteční, abyste nás platili, ale co za vaše peníze děláme, je naše vnitřní záležitost. Pořád zatím vítězí představa, že svobodní – rozuměj nezodpovědní – akademičtí činitelé a studenti činí společnost nějakým mystickým způsobem lepší. Nikoliv tím, co produkují, ale tím, že prostě existují a ve zmechanizovaném světě představují jakousi rezervaci akademické svobody, do níž může daňový poplatník občas nahlédnout (nejlépe při promocích) a radostně se z té svobody celý zatetelit. O tom, zda tato teze platí, ovšem rozhoduje investor, tedy onen poplatník, a to, marná sláva, skrz politiky a úředníky.“

Jenže mnozí akademici mají z politiků přímo panickou hrůzu.

„Rozumím kolegům rektorům z menších škol – pro ně jsou místní politické reprezentace příliš silní hráči. My v Praze či Brně sice vycházíme třeba s primátory dobře, ale kdyby bylo třeba, klidně se obejdeme bez nich – což asi na malém městě nejde,“ vysvětluje odpor rektor Mikuláš Bek.

Konečně na barikádách

Mnozí profesoři se shodují: studenti prakticky od roku 1989 proti ničemu neprotestovali. To je naprostá anomálie, že jsme tady dvaadvacet let měli v podstatě státotvorné, místy až pravicové studentstvo.

Doktor Karel Šíma z Centra pro studium vysokého školství přidává ještě dva zásadní argumenty: vlna protestů, která zasáhla v šedesátých letech západní univerzity, je nakonec velmi otevřela světu a okolní společnosti. Nás to minulo – i proto jsou naše školy uzavřenější a konzervativnější než jiné.

Studenti tak dnes bojují proti „komercionalizaci“, proti „omezení svobod“, proti „amerikanizaci“. Jenže, marná sláva, návrhy jsou velmi středoevropské: nejvíce se inspirují v Německu a Rakousku, částečně v Polsku a na Slovensku.

Jak říká Bek: „Abychom uspěli v mezinárodní konkurenci, potřebujeme právní rámec podobný tem, jaké mají úspěšné země. Já prostě nevěřím na specificky české cesty.“ Ministra Josefa Dobeše, slavného to personalistu agentury ABL, který současný spor svou personální politikou způsobil, raději z rozprav vynecháme. Těžko se divit študákům a kantorům, že jej podezírají z nekalých úmyslů: pokud zcela legitimní protesty označí za „podněcování sociálních nepokojů“ a rektora české chlouby, univerzity Karlovy, si pozve policajtským slovníkem na kobereček k „podání vysvětlení“, situaci jen vyhrocuje. Jeho vina je v tom, kde by měl teoreticky excelovat: za rok a půl v úřadě vystřídal čtyři náměstky pro vysoké školy.

A tady je jádro pudla. Dobeš v rámci obecné strategie Věcí veřejných kupovat si známá jména jmenoval náměstkem pro vysoké školy bývalého rektora UK, profesora jaderné fyziky Ivana Wilhelma. Muže bezpochyby vědecky a lidsky ctihodného, manažersky však nepříliš výrazného a zejména muže, jehož primárním myšlenkovým a lidským zázemím nejsou světové vysokoškolské reformy, ale Univerzita Karlova.

„Potřebuji člověka, který nepodléhá jednotlivým zájmovým skupinám,“ zdůvodnil tehdy Dobeš personální změnu. „Je třeba říct: reforma je tohle, tohle a tohle a my v tom neustoupíme ani o milimetr,“ a také „Profesor Wilhelm je pro mne zárukou, že se reformu podaří prosadit.“ Tři věty, tři hluboké omyly.

Wilhelm jednak návrh postupně „uhladil“ , takže mnohem více vyhovoval univerzitám než původním plánům. To zvedlo ze židle premiéra Nečase, který svolal v listopadu jednání K9 a koalice svorně přepsala návrh k původnímu, razantnímu znění. Což zase vytočilo vysokoškolské vyjednavače, kteří už věřili, že si přes Wilhelma prosadili svou.

Za druhé: v průběhu vyjednávání z návrhu vypadly mnohé jednoznačné formulace. To ale nakonec akademiky děsí ještě víc, „Z příliš obecného návrhu se v paragrafovém znění může stát cokoli. Je tak stručný a obecný, až tomu nikdo moc nerozumí,“ řekl Právu prof. Jan Bednář z předsednictva Rady vysokých škol.

A co to školné?

Školné je problém. Politický i odborný. Vládní strany ho měly v programech, vtělily ho do své smlouvy i do programového prohlášení. Těžko od něj ustoupí. Část akademiků ho zase používá jako beranidlo, kterým chtějí celou reformu shodit ze stolu. Studenti jej v drtivé většině (4 z 5) odmítají, školy naopak o nějakou formu spoluúčasti stojí. Proč a jak zavést školné je na samostatný text.

Český systém prostě potřebuje zásadní změnu. Nebyl připraven na to, že do něj bude vstupovat tolik studentů. Nejvíce to samozřejmě odnášejí ti nejnadanější: na horách určuje tempo nejpomalejší, ve výuce průměr. A úroveň průměru samozřejmě poklesla. V noci ze středy na čtvrtek pronesl americký prezident Barack Obama pravidelné poselství „zpráva o stavu Unie“. Bylo tentokrát dosti neveselé, značně se věnoval vysoké nezaměstnanosti a špatné ekonomické kondici. Velkou pasáž věnoval vysokoškolskému vzdělání. A pronesl mimo jiné dlouhou pasáž o vysokoškolském vzdělání, kde na závěr vyzval – aby se desítky tisíc talentovaných cizích studentů, kteří tvrdě pracují v laboratořích, nevracely do svých zemí. Podle Obamy by měli dostat americké občanství, aby mohli v nové vlasti „přinášet nové nápady, zlepšovat život, vytvářet pracovní místa“.

Situace v naší vládní koalici není, ehm, vůbec harmonická. Pokud se pražským rektorům podaří reformu veřejných vysokých škol shodit, budeme na další pokus čekat nejméně další čtyři roky. Během té doby se budou českým univerzitám ty špičkové vzdalovat – a čeští vědci budou ještě více zůstávat v zemích, kde univerzity fungují na jiných než středověkých principech.

Děkan elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického (FEL ČVUT) Pavel Ripka (* 1959) patří mezi největší odpůrce navrhovaných zákonů reformujících školství. Zároveň je těžké označit ho za starou strukturu: jeho fakulta získává třetinu zdrojů mimo veřejné rozpočty a ČVUT je v mezinárodních žebříčcích vysokých technických škol na 150. místě z třiceti tisíc hodnocených.

* LN Už od devadesátých let víme, že akademické senáty mají strašně velké pravomoci, čímž se do značné míry blokuje…

… ještě dodejte, že nemají žádnou odpovědnost, a je to už ta dokonalá fráze, která se stále omílá.

* LN V čem je ta fráze špatná?

Je to v podstatě lež. Vždyť senáty mají strašlivou odpovědnost a nesou důsledky každého svého rozhodnutí na vlastních bedrech. Další dokola omílanou frází je ta, že studenti jsou na škole jen pár let, a tudíž je nezajímají dlouhodobé otázky, ale jen hlouposti jako cena rýžové kaše v menze. Ale ono to tak není – právě studenti jsou ten progresivní prvek. Právě oni vnášejí do škol pohyb a nutí nás, abychom se učili nové věci. Ustrnutí hrozí každé struktuře a právě studenti jsou na každé škole ta hybná síla.

* LN Neslyšíme tady lísání se děkana k mladým, kteří jej zvolili?

To opravdu ne, zrovna moje volba byla v senátu dost složitá. Studenti jsou opravdu progresivním prvkem, který předstihuje zbytek státu včetně jejich profesorů, to myslím ukazuje historie tohoto státu dost jasně: ať už mluvíme o roku ’38, ’48, ’68, nebo ’89. A přiznejme si, že studenti u nás – na rozdíl třeba od Paříže, kde šlo v podstatě o protesty vůči rodičům – vždy usilovali o něco podstatného. Čili: studenti v senátech nejsou prvek zpátečnický, ale progresivní. To spíš my zaměstnanci se někdy chováme jako odborový klub, který chce co nejvíce studentů (aby bylo co nejvíce peněz), zatímco studenti naopak tlačí na kvalitu a čipernost managementu.

* LN O. k., dejme tomu, studenti jsou v senátu „ti lepší“. Ale není přece problém v tom, že senáty samotné mají obrovské pravomoci?

Každý děkan, každý rektor se svým senátem válčí, ani u mne, ani u rektora ČVUT Havlíčka to není jiné. Hrozně nás senáty zlobí. Ale přesto je chceme. Volené orgány jsou prostě nezastupitelné.

* LN Nikdo mi nevymluví, že transformace v devadesátých letech měla (mimo jiné) dvě chyby: dva velké systémy, justice a vysoké školy, dostaly nezávislost dřív, než prošly proměnou. U soudců nám to dělá potíže dodnes.

Tak za prvé srovnávání vysokých škol s justicí je těžce urážlivé vůči vysokým školám, protože my žádné exponenty bývalého režimu ve vedení škol nemáme, protože mimo jiné platí lustrační zákon.

* LN Ten ale platí stejně tak pro soudy.

A za druhé samospráva vysokých škol, na rozdíl od justice, velmi dobře funguje.

* LN Jak skvěle dokazuje případ plzeňských práv…

Plzeňská práva jsou velmi nepěkný příběh, ale přece nelze z jednoho maléru vyvodit, že je celý systém špatný. V Plzni šlo také o selhání ministerstva školství.

* LN Když se daří, může za to skvělá škola, a když je malér, mohou za to hloupí či úplatní úředníci?

V tomto případe je ale vina také na straně politiků–ministrů školství. Nejmenovaná ministryně prý velmi intenzivně podpořila vznik soukromé karlovarské školy, což byl předstupeň plzeňských práv. Povídá se, že tam také začaly obchody s přijímačkami a diplomy. Za druhé: řada kolegů vyzvala k rezignaci plzeňského rektora Průšu, který byl spoluodpovědný za ten malér a který mimo jiné všechny diplomy spolupodepisoval. A pan Průša je bývalý náměstek ministra, náměstek přes vysoké školy. Odbočka – další bývalý náměstek ministra docent Petr Kolář je prorektorem Vysoké školy Jana Amose Komenského, která má velké problémy s akreditací, ale je krytá ministerstvem.

* LN Kdo má tedy podle vás dohlížet na vysoké školy, případně je řídit?

Samozřejmě ministerstvo, a to ekonomickými nástroji. Jenže to nikdy nedělalo a to je největší problém. To, že někomu dám či nedám peníze, to je ten nejpádnější nástroj. Ale nemůže říkat, co se má na vysoké škole přednášet, kde se má publikovat, jak si volit své představitele. Odborný dohled samozřejmě náleží akreditační komisi, která pracuje dobře. Bohužel některé její nálezy ministerstvo v poslední době ignoruje, což je v novodobé historii novinka.

* LN Co vám vadí na vládní reformě?

V prvé řadě nekoncepčnost celé věci. O reformě jednáme už dlouho. Několik let jsem za Radu vysokých škol členem pracovních skupin, které ministerstvu pomáhají reformu připravovat. Není to tak, že my jenom kritizujeme – celou dobu jsme přicházeli s konstruktivními návrhy a mnohé byly v různých fázích použity. Časová a intelektuální kapacita, kterou jsme my i rektoři do toho zdarma vložili, byla značná. Bohužel pak se dohodnuté věci opakovaně změnily, protože pan ministr měl nějaký zběsilý nápad. Naposledy se to stalo při posledních úpravách věcného záměru zákona o vysokých školách. Zdaleka nejhorší ale je, že druhý reformní zákon o finanční pomoci studentům vůbec nebyl s reprezentacemi vysokých škol konzultován, čímž byl porušen zákon.

* LN Tedy vy nejste proti tomu, aby lidé mimo konkrétní školu měli nějaký vliv na její chod, vám vadí omezení hlasu studentů.

Vidím dvě velká rizika. Prvním je omezení studentů, druhým, a možná větším, je, že těmi lidmi „zvenku“ budou místní mafiáni, z rad vysokých škol budou trafiky pro politické zkrachovalce a ze škol povedou tunely s penězi. Jistě pamatujete pokus o privatizaci fakultních nemocnic.

* LN Silné „boardy“, u nás rady, stojí přece za úspěchem těch nejlepších, tedy amerických univerzit. Vám se nelíbí americký model řízení škol?

Ale líbí, samozřejmě že líbí. Obecně myšlenka dostat do vedení univerzit zástupce podnikatelské sféry není špatná. V naší správní radě sedí průmyslníci a lidé z průmyslu sedí i ve vědecké radě mé fakulty. Ale jsou to lidé, kteří o výzkumu a fungování vysoké školy něco vědí. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Když sedí v Board of Directors univerzity velký byznysmen, tak je jasné, že pomáhá shánět i dává peníze. Zástupce podnikatelské sféry u nás často znamená šéf firmy, která poté dodá škole izolaci na barák, zástupce veřejnosti často znamená politik ze stejné strany jako ministr. Když ze skvělého systému špatně okopírujete jediný prvek, těžko bude celý systém skvěle fungovat. Mecenáš miliardář Harvardovy univerzity není totéž jako místní politik, který příslušnou školu studoval, ale nedostudoval. Teď byl ministrem jmenován, aby nás řídil. Lidové noviny o tomto lapsu věděly, publikoval to ale až Respekt. (Respekt přinesl zprávu, že do správní rady ČVUT byl dosazen Marek Kukrle – člen Věcí veřejných a radní Prahy 5, který ČVUT sice v 80. letech studoval, ale po dvou letech „z rodinných důvodů“ odešel. – pozn. red.)

* LN Školné je tedy dobrý prvek, který u nás nebude fungovat?

Školné samo o sobě je myšlenka blahodárná a nesmírně užitečná, ale mnozí lidé, kteří o věci něco vědí, se shodují, že v našich podmínkách je nerealizovatelná, vznikne z ní paskvil, peníze se rozkradou nebo zmizí a jediný, kdo bude mít radost, budou banky. A samozřejmě politici, kteří rozhodnou, která banka bude poskytovat půjčky…

* LN To je skvělý přístup. Nedělejme nic, všechno by se mohlo pokazit, rozkrást a někdo by si mohl namastit kapsu. Proč by u nás nemohlo školné fungovat, když funguje skoro všude na světě?

Rada vysokých škol považuje mnohem rozumnější než školné vybírat přímé poplatky. Dobrý student by dostal stipendium, takže by pro něj neplatila žádná sociální bariéra. A když špatný student nebude schopen poplatky platit, tak ať si vypůjčí u banky. Největším přínosem školného není fakt, že se získají další prostředky. Všichni víme, že stát je zase školám jinde sebere. Jediný jednoznačný profit ze školného je motivační, tedy student bude studovat kratší dobu a usilovněji, protože co je zadarmo, toho si nevážíme. Ale úplně stejného efektu se dá dosáhnout poplatky.

* LN Jak by mohl administrativní poplatek zkrátit studium či vytvořit větší tlak na profesory?

Poplatek za opakovanou zkoušku či za zápis nebo zrušení zápisu bezpochyby zkrátí studium. Dnes jde veškerý z takových poplatků do stipendijního fondu – což je ochrana proti nemravnému vybírání poplatků a řekněme vydírání studentů. Jenže třeba stipendijní fond na VŠE nabývá a nabývá, přitom není dost stipendistů, kteří si vydobyli prospěchová stipendia… Škola ale peníze nemůže nijak jinak než na stipendia použít. Ani na nákup kříd. Poplatky jsou jednoduchý systém, který se dá zavést téměř ze dne na den. Školné je systém, který selhává i v zemích, kde se tolik nekrade. Třeba v Británii jsou o něm opravdu veliké celonárodní diskuse. Říkalo se, že vznikne soutěž mezi školami, některé nabídnou nižší, některé vyšší… Ale všichni od počátku nasadili maximální školné, proto se strop už dvakrát zdvihl, studenti dost bouřlivě protestují a nikdo se jim moc nediví. Argumentace Britského svazu studentů je nesmírně profesionální a sofistikovaná. Obecně: OECD ve své analýze přiznává, že nelze najít jednoznačný vliv zavedení školného na zvýšení kvality vysokého školství.

* LN Ale odložené školné by přece nemohlo nikoho zruinovat, argument o protestech a sociální neúnosnosti logicky padá.

Odložené školné je ta nejhorší možná varianta. Cokoli odložíte, necítíte – tady se jakýkoli motivační efekt ztrácí. Odložené školné je skvělý byznys pro banky, což je pro některé lidi klíčový argument – ale naším cílem snad není pomáhat bankám, ale zlepšit vysoké školství. Navíc se ukazuje, že vybírání školného „časem“ z platu je obtížnější, než se předpokládalo. Jak ukazuje zkušenost s placením alimentů, český člověk je extrémně vynalézavý ve vykazování minimálního příjmu, aby nemusel nic platit. Navíc administrativa splácení je náročná, takže velkou část vybraného školného by spolkly náklady na provoz systému. V tuto chvíli nejsou žádné analýzy, které by spočítaly, kolik procent by stál provoz systému a zejména kolik by se skutečně vybralo.

* LN Takže jestli dobře rozumím, vy chcete poplatky, které vám zajistí peníze na dřevo a do jejichž využití vám nikdo nebude mluvit. Budete mít víc peněz i víc pravomocí. Stejně tak nechcete, aby kdokoli zvenčí mluvil do chodu škol. To je krásný byznys, ten bych taky chtěl dělat.

Ale my se nebráníme tomu, aby do vysokého školství mluvil někdo zvenčí. My se bráníme tomu, aby se, byť třeba v dobré víře, zavedl nepromyšlený systém, který přivede víc problémů než užitku. Podívejte se na profesora Zlatušku, bývalého rektora a senátora: jeden z prvních a zapálených zastánců školného, z něhož se dnes stal jeho pragmatický odpůrce.

* LN Všechny námitky znějí rozumně, ale zároveň defétisticky. Tohle by se mohlo zneužít, tohle rozkrást, tohle nepovést… Kdyby se takhle lidstvo chovalo, pereme se stále ještě s neandrtálci o pazourek. Přece souhlasíte, že změna je nutná.

Změna je nutná, ale já věřím v drobnou práci. Nikoli v zázrak, který způsobí přijetí dvou zákonů. Rozumím politikům, že pokud si napsali nový zákon do programů a poté do koaličních dohod, tak jej musí prosadit, ostatně je to možná čistější než neustále novelizovat, ale vysoké školy to nespasí. Jediná opravdu důležitá věc jsou dlouhodobější smlouvy, ono takzvaného kontraktové financování.

* LN Ale není toto zároveň ta nejriskantnější část? Vždyť právě tady nejvíce hrozí, že například škola na severu Moravy, ačkoli má slabé vědecké vyhlídky a slabou naději na zlepšení, dostane z čistě politických důvodů lepší kontrakt než dejme tomu Olomouc?

Ano, to je opravdu velký problém. Na druhou stranu: teď rektoři stráví každý rok čtyři měsíce vyjednáváním o financích, to je opravdu trapné, bere to síly k té opravdu důležité práci a v podstatě to neumožňuje soustředit se na nějakou koncepční, dlouhodobou strategii.

* LN Dalším kamenem úrazu je boj o „tituly“.

Ano, to je typický příklad, kdy věříme, že vzletnými slovy vtělenými do zákona něco zásadního změníme. Houbeles. Zastaralý systém celostátních profesur nahradíme moderními funkčními místy, tedy systémem, který se z Ameriky lavinovitě šíří do celého světa. Jenže to jediné důležité je, aby se na tato funkční místa přihlásil někdo renomovaný ze zahraničí.

* LN Což nejde, dokud jsou bídné platy a dokud se studuje výhradně v češtině.

Přesně. Každá německá univerzita, když vypisuje konkurz na funkční místa, tak ho vypisuje ve světových časopisech a hlásí se lidé z celého světa. Ano, někde Američana nevezmou, protože je nutné přednášet německy, ale bez problémů nastoupí Rakušan nebo Švýcar. Je moc pěkné, když profesor Rudolf Haňka řekne „univerzity musí vyjít ze svých zatuchlých ulit“ a otevřít se světu. Jenže – a to se nám samozřejmě na FEL stalo – ten člověk opravdu přijede na konkurz, a když se dozví výši platu, tak chvíli nevěřícně zírá, pak poděkuje, odjede a už se nikdy neukáže.

* LN Byl jsem nedávno v norském městě Tromso, v podstatě vesnické univerzitě. Ale i v takové „díře“ se část bakalářských a všechny magisterské programy přednáší v angličtině – o doktorandech ani nemluvě. K nám naopak téměř nepřijíždí studenti ani v rámci projektu Erasmus, protože výhradně české přednášky pochopitelně nezvládnou.

To protestuji! To vyprávíte o poměrech na nějaké zaostalé fakultě a škole.

* LN Třeba na vysoce hodnocené Matematickofyzikální fakultě UK…

Na Fakultě elektrotechnické Českého vysokého učení technického, kterou mám tu čest řídit, to je úplně jinak. V angličtině se přednáší, i když samozřejmě ne všechno. Tlačí s k nám tolik studentů v rámci projektu Erasmus, že jich je podstatně víc, než vyjíždí. Kurzů, které se vedou v angličtině, jsou desítky. A to už dlouho, to není moje zásluha. Já jsem jen zavedl novinku, že student magisterského studijního programu musí v přihlášce souhlasit s tím, že část výuky bude v angličtině. Typický příklad: vyučující přijde do posluchárny a zeptá se, zda všichni rozumí česky. Pokud jediný člověk řekne ne, vede se přednáška v angličtině.

* LN To jste ale dost výjimeční.

To bych řekl, že nejsme. Jistě že staroslověnština se asi nebude přednášet anglicky.

* LN Jenže anglicky se nepřednáší matematická analýza, psychologie osobnosti, stochastické procesy ani dějiny sociologie.

Sociologie na UK opravdu asi není nejprogresivnější obor na našich vysokých školách.

* LN Nicméně vraťme se k problému: jak sehnat peníze na lidi z ciziny. Dejme tomu, že pro techniky – a IT obzvlášť – je snazší sehnat nějaké zajímavé partnerství, ať už s vládami, agenturami, či přímo s byznysem. Ale jak má sehnat dobrého profesora religionistiky filozofická fakulta, kde málokterý plat přeleze 30 tisíc a odborný asistent vydělává jako prodavač v obchodě?

To je jednoduché! Školám, které jsou kvalitní, tedy mají vědecké výstupy atd. atd., platit víc. A to může ministerstvo dělat už dvacet let. Ale jinak mám s kolegy samozřejmě veliký soucit, některé špičkové věci neprodáte, ani kdybyste se rozkrájeli. Na druhou stranu: mnoho věcí udělat lze. Děkan Michal Stehlík na filozofické fakultě chytře přitlačil ministerstvo vnitra a zahraničí: pokud chcete mít odborníky a znalce a tlumočníky na exotické země, nemluvě o „analyticích terorismu“, musíte přispívat na jejich výuku. Jinak se tady prostě arabistika neudrží, nebudeme mít ani soudní překladatele, nikdo nebude umět farsí a nebude mít koho poslat do Íránu ani jako tlumočníka pro byznys, ani jako zbrojního inspektora. Pokud ale zároveň zjistíte, že se takovéto minoritní obory studují na třech místech v republice, a ještě se jim věnují lidé na akademii, tak je pak samozřejmě otázka, zda to jsou rozumně vynaložené veřejné peníze. Ale tohle zákon také nevyřeší – i když optimalizace sítě je samozřejmě nezbytná. Jistá míra národní konkurence je životadárná (neprospělo by nám mít jen jedno matematické pracoviště), ale, obrazně řečeno, estonštinu opravdu nemusí studovat šest studentů na šesti různých místech.

* LN Tedy také považujete za absurdní, že škola, kde se pečlivě věnují studentům a v malých seminářích dělají vědeckou práci, má nakonec mnohem méně peněz na kantora než vesnická škola, kde se masově přednáší?

První, kdo se toto pokusil změnit, byl náměstek Jan Koutský. Ten jako první pochopil, že školy lze a je nutné řídit ekonomickými nástroji. Do jeho nástupu se školám platilo „podle kusu“. Díky Koutskému se loni rozdělilo deset procent podle kvality, i když je samozřejmě problém dohodnout se, co je kvalita a jak se měří, ale to je jiná otázka. Letos už by to mělo být dvacet procent – hurá! Ale k tomu přece není potřeba žádný zákon. A navíc: každý s tím konceptem nadšeně souhlasí, ale jen v případě, že právě jeho škola bude ta výzkumná.

* LN Úpadek, masovost, profesoři už nejsou, co bývali, studenti….

Ano, samozřejmě! A hlavně ani toho sněhu už není tolik, co bývalo… To jsou přece zkazky bez významného obsahu. Samozřejmě že studenti neumějí některé věci, které jsme uměli my, ale zase umějí spoustu věcí, které my se už nikdy nenaučíme. Zejména třeba v programování je člověk nejvýkonnější do třiceti, pak ať jde raději učit… Šířka věcí, které dnešní studenti třeba v našem oboru znají a zvládají, je několikanásobná oproti tomu, co jsme uměli my.

* LN Mimochodem, co jste vy zač? Představitel incestní české vědy, kde se dělá doktorát a přednáší na témže pracovišti, kde člověk v osmnácti začínal, nebo světoběžník?

Obojí. Absolvoval jsem FEL v roce ’84 a nějak jsem se držel na fakultě i po skončení studia, ale moc mne nikam nepustili. Ale v roce 1990 jsem vypadl do Dánska a pak jsem ještě párkrát trápil rodinu dalšími výjezdy. Od roku ’90 jsem byl na střídačku v Dánsku a tady, tři měsíce, rok, tři měsíce… Pak jsem byl krátkodobě ve Velké Británii, pak skoro rok v Irsku. Jo, byl jsem také přes rok v Itálii, ale to nebyla univerzita, ale Evropský výzkumný ústav. Krátký, ale velmi výživný byl i tříměsíční pobyt v Singapuru. National university of Singapur je druhá nejlepší univerzita v Asii. Když mluvíme o srovnání, tak se do světových žebříčků většinou dostanou jen dvě školy: UK a ČVUT. A mezi technikami jsme zatím byli vždycky do 150. místa na světě – a hodnocených škol je asi třicet tisíc! Zajímalo by mne, kolik českých institucí je na tom tak dobře.

* LN Co byla největší zkušenost?

Největší zážitek byl v Singapuru. Jak obrovskou prestiž univerzita má – nejen u veřejnosti. I u nás je stále vysokoškolský profesor druhé nejlépe hodnocené povolání, na rozdíl třeba od politika, ale tam vás berou vážně i státní instituce. Jak je známo, Singapur je takový velmi zvláštní typ demokracie, spíš diktatura vzdělanostní elity. Všichni členové vlády jsou absolventy Cambridge nebo Oxfordu, ale vládnou železnou rukou. A oni dávají takovou váhu vzdělaní a takových peněz do vzdělání… Tam opravdu neexistuje, aby prezident republiky naříkal, že je mnoho profesorů. Naopak! Prezident je ze zákona prezidentem univerzity, takže univerzitu řídí jeho zástupce. Prezident občas jezdí přednášet, chodí na první sérii promocí, je to prostě výraz zájmu vládnoucí třídy o univerzitu. A tam samozřejmě studuje jen to jedno procento nejlepších, a i studenti z kontinentální Číny. A jak se tam perou peníze pod tlakem, tak když dají inzerát, tak se na něj přihlásí 200 kantorů, protože každý chce mít US v „cívíčku“, takže na polovině míst přednáší opravdová špička ze světa, nikoli jen ze Singapuru.

* LN V Čechách jsou jistě také lidé, kteří by něco takového také asi prosadili. Neměl by zákon výslovně definovat „výzkumnou univerzitu“?

Na počátku takové úvahy byly, ale nakonec převládl názor, a řekl bych velmi rozumný názor, že „výzkumná univerzita“ je něco jako „město hrdina“. To, že je škola výzkumná, si musí přece každý rok obhájit svými výsledky.

* LN A jak tedy dělit peníze?

To už nemluvíme o zákonu, ale o možných způsobech financování. Já zastávám myšlenku, že škola by si měla vybrat jeden z tří modelů, vzorců financování. Pokud je orientovaná na praktickou výuku, pak deklaruje „produkujeme bakaláře vhodné pro průmyslovou praxi“, a měla by dostat dost peněz právě na takovou výuku. A nemusí předstírat vědeckou činnost. Naopak, když se škola deklaruje jako výzkumná, tak bez vědeckých výstupů neuvidí ani groš. Tohle vymýšlela společná komise České konference rektorů a Rady vysokých škol, zúčastňovali se toho i lidé z ministerstva, ale zatím se to dalo k ledu.

* LN Tak v čem je problém? Pokud vím, byl takovému systému nakloněn i profesor Petr Matějů, který tyhle věci roky propočítával, a podobný názor sdílí i premiér Petr Nečas?

Každopádně nic takového zatím neexistuje. Naopak se objevil nebezpečný pokus zlikvidovat akreditační komisi. Rozumím, že některé politiky irituje „televizní profesorka“ Vladimíra Dvořáková, která komisi předsedá, ale obecně vzato komise pracuje velmi dobře.

* LN Fakt? Trochu přeháním, ale vždyť to dělá devět lidí v podstatě po večerech! S mnohými jsem mluvil a říkají, že to prostě nejde zvládnout, že jsou zoufalí…

Ale započítáte-li úředníky, tak je to už skoro sto lidí. A oni to dělají velmi zodpovědně.

* LN Viz Karlovy Vary? Viz Plzeň?

Tak to jsou ale případy, kde akreditační komise varovala. To jen ministerstvo nekonalo a školy nekonaly. Dnes ale máme mnohem žhavější případy: akreditační komise varuje před Bankovním institutem, s. r. o., a jeho pobočkou na Ukrajině a před Univerzitou Jana Amose Komenského s pobočkou ve Starém Hrozenkově. Tam dochází k mnoha očividným podvodům – a ministerstvo to kryje. Ministerstvo ignoruje závažné poznatky komise – třeba že o sto studentech neexistuje vůbec žádná studijní dokumentace, že studenti zdánlivě studují v češtině, ale přitom neumějí ani slovo, že „řádné studium“ znamená dvě hodiny v sobotu jednou za čtrnáct dní… Ministerstvo ignoruje návrhy akreditační komise a zatím nám tady z čistě politických důvodů bují podvody mnohem větší než celá slavná plzeňská práva.

Pavel Ripka (1959)

V roce 1984 vystudoval FEL ČVUT, v roce 1996 se habilitoval prací Feromagnetické senzory, od roku 2002 je profesor pro obor měřicí technika, od roku 2011 děkanem FEL ČVUT. Autor a spoluautor více než 200 vědeckých prací, např. Magnetic Sensors and Magnetometers (2001). Držitel několika českých i zahraničních patentů.

Praha 31. ledna 2012 – Protestní akce „Stydím se za nejlepšího ministra školství“ má mezi učitelskou a studentskou veřejností slušný úspěch. Počet přímo rozdaných placek
přesáhl 500, další se vyrábějí. Zájemci z míst, kde nejsou odběrová místa, si mohou předlohu stáhnout a placku si nechat vyrobit sami. EDUin požádal příznivce celé akce o finanční podporu na výrobu dalších placek a vyhlásil na svých stránkách konkurz na placku s nejvtipnějším nápisem.

Na stránkách eduin.cz je ode dneška možné si stáhnout novou variantu placky, tentokrát s doslovnějším nápisem „Stydím se za českého ministra školství“.

Zatím bylo vyrobeno osm set placek, které je možné si vyzvednout zdarma v Praze v knihkupectví Fišer, Kaprova ulice č. 19 (nedaleko Filosofické fakulty) a v knihkupectví Ostrov v Mikulandské 1. V Brně pak v prodejně Wobchůdek, patřící cestovní kanceláři Kudrna, v podchodu na hlavním nádraží a ve studentské kavárně Krmítko na Fakultě sociálních studií, Joštova 10.

Zároveň byl na stránkách EDUin vyhlášen konkurz na grafický návrh nejvtipnější „dobešovské“ placky nebo sloganu. Zaslané návrhy budou vystaveny ve webové galerii k posouzení návštěvníky stránek. Na stránkách je také zároveň možné prostřednictvím online formuláře přispět na výrobu dalších placek.

Kontakty:

· Zdeněk Slejška, výkonný ředitel EDUin
e-mail: zdenek.slejska@eduin.cz, mobil: 605 967 368

Poznámky pro editory:

• Grafickou předlohu v tiskové kvalitě si můžete stáhnout ZDE.

• Výzvu premiéru Nečasovi k odvolání ministra Dobeše do dnešního dne podepsalo 6 799 lidí.

• EDUin je obecně prospěšná společnost, která se věnuje problematice vzdělávání a jejíž snahou je informovat veřejnost o všem důležitém, co se děje ve školství a vzdělávání. EDUin, o. p. s. byla založena v květnu 2010 a realizuje a připravuje několik informačních a osvětových projektů. Více se dozvíte na www.eduin.cz.

• Populární verzi vzdělávacích témat najdete na http://fertek.blog.respekt.ihned.cz.

stáhnout verzi s nápisem „nejlepší“

stáhnout verzi s nápisem „český“