← Články

Tisková zpráva: Volební programy pro vzdělávání – Jednota na platech učitelů, převažující heslovitost, nedostatek know how a absence důležitých cílů

16. 10. 2017

EDUin

Praha, 16. října – Všechny politické strany se ve svých programech k nadcházejícím volbám shodují na jednom: je třeba přidat učitelům. V tom, kolik přidat, se ale strany významně liší. Stejně tak, v souladu se strategickým dokumentem Vzdělávání přede-vším, lze vystopovat potřebu posílit roli ředitelů škol. V programech převládá útržkovitost navrhovaných kroků, jen některé programy (Zelení, STAN) ukazují určitou míru koncepce. Některé klíčové otázky, například potřeba zvýšit míru tzv. evidence-based vzdělávací politiky, potřeba inspirovat se v rozvinutějších systémech nebo revize dosavadních a chystaných změn v systému zůstávají na okraji zájmu.

EDUin představil sérii hodnocení politických programů stran kandidujících do parlamentních voleb v roce 2017. Vycházeli jsme z volebního modelu Median a zahrnuli strany, které mají šanci překonat pětiprocentní klauzuli a také ty, které mají šanci dosáhnout na státní příspěvek na provoz (3 %). Následuje sumarizace hodnocení programů:

Pozitiva:

Navýšení platů učitelů se stalo společným tématem všech politických stran. Liší se však v tom, jakou představu o navýšení předkládají. S ohledem na reálnou politiku lze jen stěží predikovat, do jaké míry se budou politické strany svého předsevzetí držet.
Většina programů se více či méně dotýká potřeby podpořit práci ředitelů škol, ať už jejich autonomie, možnosti odměňovat učitele snáze dle rozdílů v kvalitě práce. Depolitizace jejich jmenování a nastavení smysluplných kritérií pro výběr ředitelů jako předpoklady takové politiky se ale neobjevují.
Velmi často se objevuje potřeba omezit zbytečnou byrokratizaci škol a soustředit tak úsilí učitelů na vzdělávání samotné. S ohledem na dosavadní protichůdné kroky ze strany státu lze ale pochybovat o skutečné realizaci takového slibu.
U některých stran došlo k posunu vzdělávání mezi prioritu volebních programů. Nejde ale o obecný jev.
Do některých programů se propsala potřeba reformy vzdělávání v reakci na měnící se technologické, ekonomické a společenské reálie. Nejde ale o obecný jev.

Negativa:

Až na výjimky neochota zavázat se k navýšení celkové investice do vzdělávacího systému. V tomto ohledu ČR významně zaostává a dlouhodobě se nedaří narovnat roky prohlubovaný deficit.
Heslovitost. Většina stran se domnívá, že vzdělávací politiku lze vtěsnat do několika vět s často smysluplnými návrhy, nicméně bez náznaku provedení. To značně snižuje důvěryhodnost takové politické nabídky.
Rozdíl v chápání role vzdělávacího systému je napříč politickými stranami vysoká. To pravděpodobně nadále znesnadní možnost vytvořit jednotné politické zadání, které by vycházelo ze shody na společných prioritách s ohledem na vývoj a potřebu připravovat současnou mladou generaci na vstup do odlišného prostředí než jaké reprezentuje vzdělávací systém.
Větší či menší míra populismu v některých případech. Nejčastěji je namířen proti inkluzi, nicméně zahrnout lze řadu dalších, na první pohled zajímavých slibů, kterým chybí návrh provedení.
Nejednotnost v tom, co má být obsahem vzdělávání. Ta vychází z odlišné představy o tom, jaké zadání má vzdělávací systém naplňovat.

Co chybí:

Potřeba koncepce postavené na evidence-based vzdělávací politice. Fakt, že byla řada kroků ve vzdělávacím systému učiněna bez ohledu na dopad a že jejich dopad nadále není sledován, je zásadním nedostatkem společným pro vzdělávací politiku napříč stranami. Žádná strana neupozorňuje, že ČR má své vzdělávací strategie a je třeba ji naplňovat.
Využití zahraničních zkušeností. Je řada vysoce inspirativních vzdělávacích systémů (Finsko, Kanada, Nový Zéland, Singapur, Dánsko…), kde by bylo možné načerpat levně know how (jak reálně změnit přípravu učitelů na pedagogických fakultách, co to znamená otevřít školy světu, jak přesunout praktickou výuku do firem atp.). Politická reprezentace to ale nevnímá.
Revize dosavadních sporných opatření a jejich dopadu na vzdělávání v ČR (státní maturita, přijímací zkoušky, zákon o pedagogických pracovnících, povinný rok předškolního vzdělávání, průběh společného vzdělávání).
Většina stran nezdůrazňuje význam všeobecných gramotností (matematické, čtenářské, digitální a informační) a univerzálně využitelných dovedností (kritického myšlení, týmové spolupráce, komunikace, řešení problémů) umožňujících větší adaptabilitu v rychle se měnícím světě.
Většina stran nevnímá potřebu důrazu na občanské vzdělávání, na potřebu reprodukce demokracie. Ve světě prosyceném „alternativní realitou“ je to nezbytnost.
České politické strany nevnímají potřebu změny struktury středního školství, které je historicky – nefunkčně – vychýlené odborně na úkor všeobecné přípravy.
Výraznější podpora neformálního vzdělávání a hledání cest, jak jej funkčně propojit se vzděláváním ve školách. S ohledem na to, do jaké míry se vzdělávání dostává mimo školy, je to nutná cesta k udržení jejich významu.
Malý důraz na společenský dopad vzdělávání a jeho význam pro budoucí společenskou i ekonomickou prosperitu. V kontextu ekonomických a společenských změn, jejichž dopad lze předpokládat v horizontu deseti let, jde o zanedbání.

Bob Kartous, vedoucí komunikace EDUin, řekl: „Nelze tvrdit, že by programy politických stran neobsahovaly zajímavé a potřebné změny. Většinou jde ale o izolované výkřiky nezasazené do stavu vzdělávacího systému a perspektivy, kterou je třeba sledovat. Ukazuje se, že politické strany, až na výjimky, produkují místo politiky jen politický marketing. Neumějí vytvářet skutečnou vzdělávací politiku, spíše ji předstírají.“

—

SKAV a EDUin pořádali na začátku října předvolební debatu zástupců všech politických stran, na záznam se můžete podívat zde: