Akademické svobody? Co si myslí Pilip, Liška a Sokol

V rámci Týdne neklidu se ve středu 29. února konala na FAMU debata s třemi exministry školství (Ivan Pilip – 1994 až1997, Jan Sokol -1998, Ondřej Liška – 2007až 2009) na téma, co to jsou vlastně ony tak často vzývané akademické svobody. Došlo i na to, co je podle diskutujících hlavním problémem vysokých škol a jaká řešení přicházejí v úvahu. Debatovalo se věcně a střízlivě, zajímavý byl pohled na to, jak a proč se vlastně řízení vysokých škol vyvíjelo od původně centralistického „komunistického“ modelu po samosprávný model, jehož současná podoba byla upevněna zákonem z roku 1998. Na jeho omezení a nedostatky narážíme dnes při snaze propojit vysoké školy více s praxí a ekonomickou realitou. Celou dvouhodinovou nahrávku si můžete poslechnout ZDE, kromě ní nabízíme krátký písemný souhrn.

Na čem se diskutující shodli:

• Je na místě požadovat, aby vláda předkládané věcné návrhy zákonů pro zmatenost a nedotaženost zamítla, byť všichni diskutující konstatují, že obsahují až z poloviny rozumná opatření. Ale v současném stavu politické scény a legislativního procesu neexistuje záruka, že je možné tyto zákony dovést do použitelného stavu.

• Hlavní překážkou věcné debaty o reformě vysokých škol je sám ministr Josef Dobeš. Jednak je pro oponenty velmi snadné smést každý jeho návrh pro nekvalifikovanost předkladatele, jednak důvěra všech aktérů debaty, že ministr opravdu udělá to, na čem se s nimi dohodne, je nulová.

• V celé debatě o vysokoškolské reformě hraje zásadní roli stále větší nedůvěra v politiky a jejich záměry. Proto existuje tak silný odpor k posílení role správních rad (Rad vysokých škol), protože zkušenosti například s mediálními radami ukazují, že se často stávají odkladištěm vysloužilých politiků a místem, kde strany a lobbistické skupiny uplatňují své zájmy. Samotný princip není špatný, ale v našich podmínkách přináší nepřijatelná rizika „vytunelování“ vysokých škol.

• Zásadní úkol je zlepšit činnost Akreditační komise, která by měla mít reálné pravomoci a možnosti hlídat kvalitu všech vysokých škol, veřejných i soukromých.

Co zdůrazňovali jednotliví diskutující:

Ivan Pilip: Vysoký podíl studentů v akademických senátech je abnormálním pozůstatkem porevoluční atmosféry. Jeho snížení by bylo návratem k normálu. Veřejnost by měla mít možnost ovlivňovat chod a zaměření vysokých škol, není dlouhodobě udržitelné, aby financování bylo u většiny veřejných vysokých škol plně hrazeno ze státního rozpočtu, ale rozhodování, jak s penězi naložit, by bylo výhradně na akademické samosprávě. V současné ekonomické realitě je ale nepravděpodobné, že by se alespoň udržela současná úroveň financování, je tedy třeba hledat cestu, jak udržet přijatelnou kvalitu studia i v době snižování veřejných výdajů. Je také zbytečné požadovat pro mnoho zaměstnání jako kvalifikační požadavek vysokoškolské vzdělání, často magisterské, tam, kde by stačilo dvouleté specializační studium, nebo dokonce nějaká oborová státní zkouška.

Ondřej Liška: V tuto chvíli není reálné dosáhnout shody nad podobou zákonů. Rozumnější by bylo radikální reformu vysokých škol zastavit a hledat spíše konzervativní řešení akutních problémů. A to v tomto pořadí: Posílit nezávislost Akreditační komise, financovat ji tak, aby opravdu mohla hlídat kvalitu vysokých škol. Akreditovat instituce – tedy jednotlivé vysoké školy, ne studijní programy, kterých je na osm tisíc. To je úředně nezvládnutelné, zvlášť když funkce v Akreditační komisi jsou čestné a neplacené. A za druhé je třeba dotáhnout finanční podporu studentů a kontraktové financování vysokých škol. To umožní zvládnout nejvážnější problémy, otázky akademických svobod případně školného je možné řešit až následně.

Jan Sokol: Klíčové je v této situaci zastavit honbu za dalšími studenty, kdy každý „ulovený“ znamená pro školu 30 000 Kč. Stejně tak problematická je nutnost „předstírat“ vědeckou činnost, protože ta přináší grantové peníze. To ale zapříčiňuje, že nevznikají prakticky zaměřené bakalářské obory, protože tam se vědecká činnost nepředpokládá a vysoké školy si je tím pádem paradoxně nemohou dovolit zavést, přišly by o další peníze.

Je třeba stabilizovat situaci, zavést kontrakty mezi státem a konkrétní vysokou školou, kdy škola dostává peníze, které se neodvíjejí jen od počtu studentů. Přes jisté snahy ministerstva to tak pořád není. Dále je třeba vyřešit možnost rychle a účinně odnímat „falešné“ tituly a usnadnit školám mezinárodní vztahy a kontakty. To jsou věci, které by přinesly do systému rychlé zlepšení kvality. V debatě o akademických svobodách je třeba si uvědomit, že svobody a otázka řízení vysokých škol jsou dvě různé věci. V současné debatě se tyto pojmy směšují, což znesnadňuje hledání jakéhokoli řešení.

Celá nahrávka včetně debaty se studenty:
http://dl.dropbox.com/u/28312847/2012/Akademicke_svobody_FAMU_120229.mp3