Bojí se rodiče kritizující testování pravdy o svých dětech?

Publikujeme komentář, který v Lidových novinách vyšel pod titulkem Rozpaky z testování. Vysvětluje, v čem jsou rozdíly mezi jednotlivými typy testů, jež se používají v našich školách, a obhajuje skupinu rodičů odmítající nechat své děti podrobit plošným testům v páté a deváté třídě.

Pět set rodičů, kteří odmítli podrobit své děti plošným testům v pátých a devátých třídách, vzbudilo u části veřejnosti lehké pohoršení a hned několik otázek. Copak tady podobné testování není v mnoha podobách už léta, aniž by někomu vadilo? Není divné, že všichni mluví o tom, jak se propadáme v mezinárodních testech, ale domácí testy chtějí zakázat? A co je na srovnávání dětí špatného? Neměli bychom být na naše děti naopak přísnější?

Protest informovaných

Protestují proti testování ti, kteří se bojí pravdy o svých dětech? Stačí bližší pohled na seznam signatářů, aby bylo jasné, že to tak není. K protestu se připojily i dvě desítky ředitelek a ředitelů základních škol a skoro bez výjimky jde právě o dlouhodobě velmi dobré a úspěšné školy. Podobně i mezi rodiči převažují ti, kteří jsou o světových trendech ve vzdělávání nadprůměrně informovaní. Tak co jim tedy vadí?

Především si je třeba ujasnit, že mezinárodní výběrová šetření PISA a TIMSS, o nichž se u nás tolik mluvilo, nejsou plošným testováním. Tedy neabsolvují je všechny děti příslušného věku ve sledovaných zemích. Kompetence žáků (čtenářská, matematická a přírodovědná) se zkoumají na vybraných reprezentativních vzorcích. Takový způsob umožňuje získat kvalitnější informace (test může být komplexnější) a lze se tak vyhnout tomu, že učitelé pak děti učí především to, co se testuje, a ostatní věci opomíjejí. Proti výběrovým šetřením nikdo z protestujících pravděpodobně nic nemá, naopak by bylo vhodné, abychom takové národní šetření také měli.

Už po léta běžící testy firem Kalibro a Scio také nejsou plošnými testy. Ty si objednávají jednotlivé školy, protože je zajímá, jak jsou na tom ve srovnání s ostatními, ale výsledky dostanou do ruky jen oni, a to anonymně. Vědí, že jsou třeba v první třetině testovaných škol. U plošných testů ale bude mít všechny výsledky v ruce stát, tedy Česká školní inspekce, a my musíme doufat, že splní slib, nepodlehne politickému nátlaku a nezneužije je ke srovnávání škol.

Zahraniční zkušenosti varují

Že jsou obavy z plošných testů namístě, ukazují i zahraniční zkušenosti. V cizině byly velmi populární zhruba před deseti lety a veřejnost si od nich slibovala, že slabší školy a děti to přiměje, aby se zlepšovaly. Jenže postupně se ukázalo, že testy, které zpočátku vypovídaly o celkové úrovni vzdělávání, po pár letech přestaly fungovat. V testových úlohách se děti zlepšovaly, ale pokud se kvalita škol měřila jiným způsobem, ukázala se spíš stagnace nebo pokles. Důvod byl právě v onom zaměření na testovatelné učivo.

Navíc se zjistilo, že učitelé usilují o co nejlepší skóre i v případě, že jim za horší výsledek nehrozil žádný postih. Měli tendenci slabší děti, které by jim „kazily průměr“, k testování nepustit, případně slabé děti raději rovnou „vymístit“ do jiné školy. Ve výsledku tak testování ke zlepšení kvality vzdělávání nepomohlo, naopak jen zvýšilo tendenci k dělení dětí na chytřejší a hloupější a vzniku „zbytkových“ škol pro ty druhé.

Dnes některé evropské země plošné testy dál mají, někde se dělají výběrová šetření, ale obecně vládne přesvědčení, že zlepšení může nastat jen podporou učitelů a jejich lepší prací v hodinách. Platí to i o Polsku, kde mají velmi podobný systém testování, jaký připravujeme, ale testovací agentury zároveň školí učitele v průběžném hodnocení a neustále je upozorňují, že samotné testy kvalitu vzdělávání nezlepší.

Obavy jsou namístě

Na druhé straně je fakt, že Česká školní inspekce si je těchto rizik vědoma a slibuje, že učiní opatření, aby se negativním následkům testování předcházelo. Například tím, že nevzniknou žebříčky škol, že výsledky testů dostane každý žák osobně jako zprávu o svém úspěchu a že se bude pamatovat i na netestovatelné součásti vzdělávání, jako je schopnost hledat informace a spolupracovat s ostatními.

Slib je hezká věc, ale první ukázky testových otázek vzbuzují velké rozpaky. Najdeme v nich převážně velmi tradiční učivo – určování větných členů, lingvistickou terminologii a pravopis. Podoba testů, které mají ověřovat minimální úroveň znalostí, vzbuzuje pochybnost, k čemu jejich výsledky mohou sloužit žákům, ale v každém případě je to výrazný vzkaz školám: Zapomeňte na reformní nápady a školní vzdělávací programy, vracíme se zpět k větným rozborům a tradiční výuce. A je to vzkaz, který naprostá většina škol jistě nepřeslechne. Vzhledem k tomu, že na nákladnou a organizačně náročnou „polskou cestu“ nejsou v současné době peníze a nic takového se nechystá, máme během těch dvou let, kdy se naše plošné testy budou ladit před ostrým startem, o čem přemýšlet. Opravdu nevcházíme do slepé uličky? Z toho všeho je doufám jasné, že varování oněch pěti set rodičů vůbec není hlas neinformovaných, kteří se jen bojí nepříjemné pravdy.