Jak dál se státní maturitou z češtiny a cizích jazyků?

Po analýze maturitní generálce se vracím k problematice státní maturity z českého jazyka a literatury; jako aprobovaný angličtinář přidám i krátkou úvahu o maturitě z cizích jazyků. V tomto příspěvku nebudu hodnotit testy ani zadání slohových prací právě skončené ostré maturitní zkoušky[1], nýbrž se zaměřím na koncepční otázky, které by podle mého názoru měly být znovu prodiskutovány.

I. K českému jazyku a literatuře

1. Maturitní model

Podporuji myšlenku, aby se do budoucna upustilo od zbytečného zdvojení předmětů společné a profilové části u češtiny a cizích jazyků. Uchazeči o studium jazyků, literatury a oborů se zvlášť náročnými požadavky na komunikační dovednosti nechť složí zkoušku společné části na vyšší úrovni a univerzity se pak samy rozhodnou, zda jim to postačí, nebo zda si kandidátovy předpoklady prověří ještě vlastní přijímací zkouškou.

2. Písemná slohová práce

Znovu navrhuji viditelné posílení obtížnosti i postavení této dílčí části v kontextu celé zkoušky. Dosavadní předepsané minimum 200 slov (ZÚ), resp. 300 slov (VÚ) je menší než i u běžné čtvrtletní slohovky. Maturitní slohová práce by přitom měla prokázat v obou úrovních stylizační dovednosti na velmi slušné úrovni, mj. i schopnost dobře text organizovat. Už v kurzech hodnotitelů jsem se pozastavoval nad tím, jak je možné tento aspekt zohlednit v kritériu 3B (kompozice), když text o dvou stech slovech vychází v tištěné podobě na pouhých 16 řádků – to třeba u výkladu či úvahy stačí sotva na napsání úvodu! Doporučuji oproti svému minulému návrhu zvýšit předepsaný minimální rozsah a časovou dotaci na 450 slov a 2 hodiny u ZÚ a 550 slov a 2,5 hodiny u VÚ[2]. Nesouhlasím s argumentem, že stávající nižší požadavky byly motivovány snahou zadávat takové texty, které maturant skutečně použije v praxi (a ty prý nebudou většinou delší než 300 slov). Cožpak vysokoškoláci nebudou psát ročníkové, seminární a diplomové práce? Cožpak absolventi SOŠ a SOU nebudou tvořit např. manuály?

Konečně připomínám, že v zadání by měl být kromě tématu a útvaru jasně vymezen požadovaný funkční styl, ve kterém se autor má pohybovat (či které funkční styly může v textu vhodně mísit).

3. Tzv. didaktický test

Test by měl být i do budoucna zachován, ovšem s tím, že postupně bude přibývat úloh polootevřených a otevřených. Námitky oponentů nové maturitní zkoušky vůči testu (jednostrannost, neprověřitelnost kreativních dovedností, obtížné koncipování úloh na interpretaci uměleckého textu, převaha úloh s výběrem odpovědí) by měly jisté opodstatnění za předpokladu, že by se státní maturita omezila jen na něj. Již od samého počátku vytváření nové koncepce (kdy jsem byl ještě v týmu tvůrců) si všichni její autoři uvědomovali uvedené riziko, a proto trvali na finančně daleko nákladnější, ale didakticky jedině možné variantě zkoušky komplexní – a ta také byla přijata.

Jinou otázkou je obsah testových úloh. V testu základní úrovně se správně neobjevují úlohy na znalost teorie; v testu vyšší úrovně jich je však po mém soudu příliš, zejména literárněteoretických a literárněhistorických. Právě jejich četnost i náročnost v testu MaG způsobily, že obtížnější úroveň ostré maturity z češtiny zvolila letos pouhá 3% všech maturantů! Přitom požadavek na vysoké komunikační dovednosti kandidátů vznášejí nejen filozofické a pedagogické fakulty, ale i další humanitní fakulty (právnické, sociálněvědní, ekonomické, lékařské). Jejich studentům ovšem povědomí o vysoce odborném Encyklopedickém slovníku češtiny, znalost rýmových schémat či identifikování spisovatele na základě vzpomínek pamětníků nejsou k ničemu. Doporučuji tedy, aby se celá zkouška vyšší úrovně koncentrovala méně na literární vědu a více na pokročilé jazykové, slohové a čtenářské (interpretační) kompetence, samozřejmě včetně literatury umělecké. Tu menšinu maturantů, kteří se přihlásí na jazykově-literární obory, si mohou dané fakulty „proklepnout“ ve svém přijímacím řízení. A literární historie u maturity zkrátka nepřijde: je přece součástí ústní zkoušky společné části!

Posledním větším problémem je jazyková a věcná správnost úloh. Věnoval jsem se jí podrobně v předešlém článku, zde jen tolik: pokud bude existovat nejméně třístupňová kontrola (oponent uvnitř CERMATu, externí oponent, externí supervizor), nemělo by už docházet k chybám, jaké se vyskytly při maturitní generálce a jež byly podrobeny – nejen mnou – kritice. (K úrovni obou ostrých testů se vyjádřím v samostatném článku, bude-li jejich zadání i s řešením oficiálně k dispozici.)

Ještě jen malá poznámka terminologická: co je probůh na tomto testu „didaktického“, že se mu tak oficiálně říká?

4. Ústní zkouška

To, že součástí maturitní zkoušky z mateřského jazyka (a ovšem i cizího) je prověření i mluvních dovedností, je naprosto správné. Pochybnosti mám ovšem o správnosti koncepce této zkoušky a  jistotu o nesprávnosti jejího hodnocení (k němu viz níže).

V prvé řadě nemyslím, že je dobré založit ústní prověřování státem garantované zkoušky na kánonu děl, jejž vytváří každá škola zcela podle svého, byť v souladu s předepsanými specifikacemi. Opravdu netuším, proč se ustoupilo od funkčního, před dvanácti lety široce i hluboce prodiskutovaného a naprostou většinou češtinářů přijatého kánonu profilových, medailónových autorů pro českou literaturu. (U autorů světových naopak ke shodě češtinářů nedošlo, ale to je dost pochopitelné a nikterak na škodu, neboť jádro maturitní zkoušky z češtiny by se v literární složce mělo orientovat na literaturu českou.) Dnes se po závazném stanovení minimálního učiva, tedy v případě češtiny zejména autorů, volá stále silněji. Takový kánon profilových spisovatelů, uvedený v Katalogu požadavků k maturitní zkoušce, by nebyl v rozporu s RVP: literární historie v něm předepsána je, avšak konkrétní jména nikoli – je tedy možné stanovit je pro potřeby maturitní zkoušky právě Katalogem. (Díla sama už bych naopak kanonizovat nedoporučoval.) Navrhovaný kánon autorů by zaručil, že se na všech českých středních školách předepsaní spisovatelé proberou a následně zařadí – konkrétní knihou už podle výběru učitelů – do kánonu školního. Navíc by se dalo stanovit, že v tzv. didaktickém testu obou úrovní budou testové úlohy vycházet jen z děl autorů katalogového kánonu, čímž by odpadla obava řady maturantů, že literárněhistorické úlohy nezvládnou, protože se v nich může objevit autor a s ním související literární směr, které neznají.[3]

Nyní k pracovním listům (PL). Na jedné straně je skvělé, že se díky úryvku neuměleckého textu konečně prověřují u ústní maturity i neliterární jazykové kompetence; na straně druhé znamenají PL pro češtináře obrovskou zátěž, pokud nechtějí sahat jen do cermatovské databanky. A ta bohužel zatím místy neoplývá kvalitou a ani vhodným výběrem autorů (mimochodem – třetí důvod pro znovuzavedení kánonu spisovatelů!). Proč hovořím o zátěži? Aby byla maturita skutečně korektní, měli by češtináři měnit pracovní listy každý rok pro celý nejméně 105titulový školní seznam. Důvod? Maturitní zkouška zůstává (a správně) nadále zkouškou veřejnou. Stačí tedy, aby žáci třetích ročníků šli povzbudit své o rok starší kolegy a při té příležitosti si poznamenali, z které části vylosovaného díla daný pracovní list čerpá. To lze zjistit běžným poslechem. Pro příští rok mají vystaráno: zařadí si tyto knihy do svého seznamu maturitní četby a nemusejí je číst celé, stačí jen ony úryvky… Pokud vím, tuto nijak objevnou fintu již žáci nižších ročníků leckde praktikují. Co s tím, kromě dotvořování stále nových pracovních listů tak dlouho, dokud jich nebude aspoň 5 variant k jednomu dílu? A kdo by tuhle práci češtinářům zaplatil?

To však není jediná potíž. Na další jsem narazil pokaždé, kdy jsem při tvorbě nového pracovního listu hledal „neumělecký text se souvislostí s uměleckým“. Výběr je tu silně omezen: co jiného „se souvislostí“ běžně existuje než recenze či kritika daného díla, jeho anotace, odstavec v učebnici, stránečka na Wikipedii? Takhle ovšem téměř úplně vypadnou z druhé části ústní zkoušky texty administrativní, těžce se hledají rétorické a odborné zaměřené neliterárně! Navíc souvislost textů je v naprosté většině právě jen ona prvoplánová; hledat a najít text s hlubšími vzájemnými vazbami vyžaduje takové časové nároky, že to po učiteli nikdo nemůže chtít. Navrhuji tedy, aby tvůrci PL nebyli svazováni předpisem o souvislosti ani na vyšší úrovni.

Konečně u neuměleckých textů doporučuji neuvádět v PL zdroj: většinou přinejmenším poodhalí funkční styl úryvku, takže maturant zjistí odpověď na jednu z hlavních otázek, aniž by se musel obtěžovat stylistickou analýzou…

5. Hodnocení maturitní zkoušky z ČJL

Vůbec největším úskalím celé nové maturity z českého jazyka a literatury je metodika hodnocení jednotlivých částí. Všichni kritici nového modelu právem pranýřují dosti nešťastnou skutečnost, že proklamovaná „objektivnost“ se smrskla na tzv. didaktický test – jedině jeho vyhodnocení je totiž v gesci státu. Zbytečné tak byly tanečky kolem redukce dvou hodnotitelů maturitní slohové práce na jednoho: jako by i původní systém dvou – kdy jeden z nich je učitelem na dané škole a v případě neshody rozhoduje hodnocení pro žáka příznivější – nebyl karikaturou nezávislosti a objektivnosti evaluačních nástrojů! Zde existuje řešení, osvědčené např. ve Velké Británii: slohové práce hodnotí skupina zcela nezávislých, speciálně vyškolených pedagogů z oboru, kteří dostanou na stůl anonymní balík prací a ty podle daných kritérií obodují. Že by to bylo drahé? Podstatně dráž nás v dlouhodobém horizontu přijde stávající švejkovina, kdy maturitní slohovky opravuje v „novém modelu“ vesele postaru vyučující dané maturitní třídy.[4]

Podobný zádrhel nastává u ústní zkoušky společné části: maturanty zkouší jejich učitel a přísedí další češtinář téže školy. Tedy „starý dobrý“ systém již ze šedesátých let… Těžko radit, co s tím, alespoň jedno opatření by však zde legislativa přijmout mohla a měla: totiž zakázat vzájemné výměny předsedů maturitních komisí mezi „spřátelenými školami“. Každému učiteli z praxe je tento systém dobře znám: my dodáme někoho „rozumného“ vám, vy nám; předpis se neporuší, jánabráchismus nikdo nedokáže… Navrhuji tedy zavést – a to vyhláškou – tři nepřekročitelné zásady: předsedové/předsedkyně maturitní komise a) nebudou jmenováni/-ny ze škol na základě jejich reciproční výměny; b) běžně působí v jiném okresu, než ve kterém je cílová škola; na danou škole nebudou jmenováni/-ny ve dvou a více letech za sebou.

Dalším neuralgickým bodem hodnocení je stanovování hranice úspěšnosti v jednotlivých částech nové maturitní zkoušky. Dlouho jsem pokládal za projev české politické zbabělosti, že u slohové práce a didaktického testu jde pod 50%. Je ovšem pravda, že tak tomu je i v některých jiných zemích euroatlantického okruhu, např. ve Velké Británii.[5] Přesto doporučuji postupně přitvrzovat a onu padesátiprocentní hranici nastavit – nebo opravdu viditelně zvýšit obtížnost úrovně Z (hovořím o češtině). Zvykněme si, že maturita není jen cár papíru, který – s prominutím – může získat každý blbec. Nechť jde o zkoušku výběrovou, nikoli masovou. Nechť je vstupenkou na vysoké školy nebo na vyšší odborné školy, popř. do slušně placeného a prestižně vnímaného povolání, nikoli reziduem komunistické snahy „zrovnoprávnit“ dělnická povolání s intelektuálními obory – a probůh nic proti dělnickým povoláním! Tím naprosto nevylučuji střední odborná učiliště z maturitního procesu. Navrhuji jen, aby jejich absolventům stačil k plnohodnotnému pracovnímu zařazení výuční list; kdo z nich se bude chtít navíc pokusit o maturitu, nechť tak učiní, ovšem na řádně nastavené úrovni, která se nebude přizpůsobovat obtížností ani způsobem hodnocení očekávaným menším znalostem kandidátů z učilišť.

6. Nahrazení přijímacích zkoušek maturitou

Po mnoha úvahách dnes nevěřím, že je to plošně možné. Maturita je zkouškou středoškolskou a nechť jí i zůstane. Vysoké školy jsou autonomní vzdělávací instituce a jen ony mohou rozhodovat o kritériích přijetí ke studiu. Některé fakulty možná půjdou prvorepublikovou cestou „náboru“ právě na základě maturitní zkoušky s následným „prosetím“ přijatých v prvních dvou letech studia, jiné si však jistě nenechají vlastní přijímací zkoušky (pohovory) vzít. A je to tak správně. Maturita nemusí přece fungovat jako automatický glejt pro vstup na univerzity – nechť je pouze podmínkou nutnou, nikoli vždy podmínkou dostatečnou.

II. K cizím jazykům

Jestliže je skutečně záměrem našeho státu (a bylo by to chvályhodné) maturitní zkouškou „reflektovat mezinárodní standardy jazykových dovedností“ (www.novamaturita.cz), pak se vnucuje otázka, proč jsme za miliony korun vytvářeli českou normovanou zkoušku z cizích jazyků. Vždyť tuto práci již dávno udělali za nás odborníci z jiných zemí. Vezmeme-li přitom v úvahu, že navzdory reglementům zapůsobí na vyhlédnutou zahraniční univerzitu či potenciálního euro/amerozaměstnavatele vždy spíše mezinárodně uznávaný certifikát než národní maturita, proč neuznáme v rámci české maturity z cizích jazyků složení některé z těchto zkoušek? Uvedu příklad pro angličtinu, kde jsem nejvíc doma: pro úroveň Z by mohla postačit cambridžská zkouška PET (Preliminary English Test) či TOEFL na určené minimum bodů, pro úroveň V kterákoli z obtížnějších „cambridgí“ (FCE, CAE, CPE) nebo opět TOEFL na určené vyšší minimum bodů. Výhody jsou očividné: 1. maturant získá certifikát uznávaný po celém světě; 2. zkoušku lze složit kdykoli během středoškolského studia a v případě neúspěchu i několikrát opakovat; 3. prudce vzrůstá motivace středoškoláka ke studiu; 4. náš stát ušetří značné sumy peněz na další vývoj a realizaci vlastní maturity z cizího jazyka. Finanční otázka z hlediska maturanta je pak více než přehledná: ano, taková zkouška něco stojí, ale investované peníze se člověku ve finále mnohonásobně vrátí. A skutečně prokazatelné sociální případy by snad dokázal náš stát ošetřit, tj. potřebnému maturantovi náklady na první pokus uhradit.

Pokud jsem se informoval, podobné mezinárodně uznávané zkoušky existují i pro němčinu, španělštinu, francouzštinu, italštinu.

Shrnutí

Jsem hluboce přesvědčen, že zavedení státem nastavené maturitní zkoušky, která dokáže garantovat validitu, reliabilitu a objektivnost hodnocení, je oprávněné a správné. Jejím odpůrcům bych rád připomněl, že i ve vyspělých evropských zemích trvalo mnoho let, než se státní maturity „usadily“, ale nyní že v nich uspokojivě fungují. Ale hlavně: náš předešlý model byl neobjektivní, nespravedlivý, nejednotný – jedním slovem neudržitelný.

Bylo by vhodné zahájit o maturitě ještě jednu větší diskusi, tentokrát už s vědomím toho, jak proběhla (a brzy i jak dopadla) první ostrá verze. Pokud tento článek přispěje k jejímu otevření a pokud se přidají i kolegové matematici, historici a další, pak splnil svůj hlavní účel.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.

Gymnázium Open Gate

[1] Důvodem je skutečnost, že nemám jistotu, zda na internet uniklá znění jsou autentická. I proto, aby testy a zadání maturitních slohových prací mohly být podrobeny kvalifikované oponentuře (s cílem vyhnout se sporným jevům v příštích letech), se velmi přimlouvám za jejich oficiální zveřejňování.

[2] U celosvětově rozšířené a uznávané mezinárodní maturity International Baccalaureate se předpokládá, že na vyšší úrovni napíše kandidát za 2 hodiny esej o zhruba 700 slovech, 750–800 slov je běžná praxe (a řada maturantů tento průměr značně přesáhne); nižší úroveň se píše 1,5 hodiny a od kandidáta se očekává asi 550–600 slov.

[3] Byl bych velmi nerad, kdyby vznikl dojem, že zde navrhuji návrat k rigidním a direktivním osnovám. Jsem upřímný zastánce RVP a velmi volné volby češtinářů, v jakém rozsahu učit literární historii v průběhu čtyř let, ale maturitní zkouška musí být co nejobjektivnější a porovnatelná napříč školami. Stanovení minimálního učiva v Katalogu požadavků kánonem autorů by svobodu učitele nijak nesvazovalo – cokoli nadto by přece bylo plně v jeho rukách. Onen zmiňovaný, prodiskutovaný a češtinářskou komunitou přijatý kánon českých spisovatelů obsahoval pouhých 80 jmen, respektujících literární vývoj od Konstantina a Metoděje po Kohouta, Havla, J. Topola.

[4] V nejlepším případě, jako na gymnáziu, kde učím, jiný češtinář téže školy. Ani to ovšem není ideální.

[5] Na druhou stranu u již uvedené mezinárodní maturity IB je maximum dosažitelných bodů za předmět 7; pokud kandidát po převodech percentuálních výsledků dílčích částí zkoušky nedosáhne v každém maturitním předmětu alespoň 4 bodů, propadá z celé zkoušky. Dostane pak sice certifikáty k jednotlivým předmětům, v nichž uspěl, nikoli však maturitní vysvědčení jako celek.