Kde narážejí alternativní školy na své meze

V rámci skautského Mikulášského víkendu, debatní akce s mnoha přednáškami, která se koná vždycky na začátku prosince, se diskutovalo na téma rizika alternativního školství. Popravdě jsem si předem úplně nemyslel, že by nějaké takové riziko existovalo. Teď musím uznat, že je. Den má prostě jen dvacet čtyři hodin.

Publikum  – převažovali studenti gymplů a vysokoškoláci. Diskutující – jeden učitel z waldorfského lycea, jeden z klasického gymnázia, dva studenti z Přírodní školy. Což je pražské osmileté gymnázium zaměřené především na přírodní vědy (podívejte se třeba na film ZDE), které se tu učí velmi praktickým způsobem. Každou středu tu mají projektový den, kdy se nesedí v lavicích, ale něco konkrétního se dělá. Měsíc v roce se jezdí na expedici, kdy studenti zkoumají nějaký region a plní tu výzkumné úkoly, jejichž výsledky nakonec shrnou ve stručném sešitku – komplexní „výzkumné zprávě“. Krom toho se tu hraje divadlo, jezdí na vodu…

Zažil jsem její studenty už někdy před půl rokem v rámci prezentací středoškolských projektů a byli opravdu výjimeční.  Prezentovali obsáhlý výzkum, který se týkal „dětského“ časopisu VEDEM vydávaného za války v terezínském ghettu. Kromě toho, že o tom tématu opravdu hodně věděli a natočili třeba propagační klip, zprovoznili obsáhlý web (podívejte se ZDE), který to téma i archivní materiály zpřístupňuje veřejnosti. Neuvěřitelné množství skvěle odvedené práce. „My býváme ve škole často do sedmi do večera, ale my jsme tam rádi,“ komentoval to jeden ze studentů Přírodní školy na debatě. Mimochodem byl namočený i do toho terezínského projektu, pokud si ho pamatuji správně.

Kde je tedy ten problém zmíněný na začátku? Zní to přece jako pedagogův sen. Studenti, které to baví, škola, kde toho hodně zažijete, hodně se toho naučíte a hlavně věci, které v profesním životě opravdu využijete. Jenže v jednom se všichni diskutující shodli. Takhle se učit stojí čas, spoustu času. A stát sice prostřednictvím vzdělávacích programů teoreticky po školách chce, aby dávaly přednost kompetencím (pracovat s informacemi, diskutovat, prezentovat, vést tým atd.) před izolovanými znalostmi, ale v praxi to stejně funguje tak, že se výsledky škol posuzují spíš podle měřitelných výsledků zkoušek a testů typu Scio či státní maturity, protože ty ostatní věci se měří obtížně.

„Pokud jde třeba o matematiku nebo angličtinu, tak toho asi umíme trochu míň než lidi z běžného gymnázia,“ konstatovali studenti. Důvod? Docela jednoduchý. Zrovna tohle jsou předměty, kde je výsledek dost úměrný „odsezenému“ času. A čas se na alternativních školách věnuje i jiným věcem. Pak na to, co si musíte do hlavy víceméně mechanicky nasoukat, schází. A není ho kde brát, protože i tak jsou studenti vytížení na sto dvacet procent.

Vůbec to není banální problém. Ve větší či menší míře se s ním potýkají všechny školy, které se pokoušejí učit kreativněji. Když třeba chcete, aby děti nějakou část historie nejen pochopily, ale třeba i zažily a procítily, potřebujete na to zase čas. A zbytek předepsaného učiva musíte prolétnout o to rychleji. Totéž v biologii, fyzice. Některé školy to zvládnou vyvážit tak, aby vyhověly i měřitelným požadavkům a přitom studenty rozvíjely. Někde se to daří mnohem hůř a nikdo vlastně neví, co s tím.

Ze stejného důvodu studenti na klasických školách „projekty“ a kreativnější způsob učení moc nemilují. Ostatně na debatě to říkala jedna z posluchaček: „Proč bych něco takového měla dělat? Jen mě to zdržuje a dostanu za to stejnou jedničku jako za normální písemku.“

Je zjevné, že tady řeči o tom, že bychom měli učit k zajímavěji, narážejí na reálné možnosti studentů i učitelů. Den prostě není nafukovací a něčemu musíme dát přednost. Kdo rozhodne, co to bude? Není šikovné nechat v tom školy jen tak plavat.  Tohle je jeden z konkrétních důvodů, proč se vyučování na středních školách mění jen minimálně. A učitelům to rozhodně vyčítat nemůžeme.