Kdo ohlídá maturitní hlídače? Zase sami sebe?

V pátek prezident podepsal novelu, která okrájela státní maturitu na minimum. Je tedy všechno v pořádku? Ne. Přinejmenším tři vážné problémy zůstávají.

Lehkost, s níž prošla novela Sněmovnou a Senátem, naznačuje, jak zásadně změnila politická reprezentace názor na státem dirigovanou zkoušku, od níž si ještě před dvěma lety leckdo sliboval zvýšení kvality středních škol. Teď čekají maturitu dva ročníky, kdy by měla veřejnost přesvědčit, že dokáže fungovat, aniž by studenty faulovala či uváděla v omyl. Ministerstvo školství mezitím už odstartovalo práci na novém modelu 2015+, který by ukončení středoškolského studia dodal i nějaký kredit. Avšak na některé otázky je třeba znát odpověď dřív, nejpozději do příštího května.

Potřeba nastavit laťku

Ta první zní: Kdo a podle čeho bude stanovovat obtížnost maturitních testů? To není tak snadné a samozřejmé, jak se na první pohled zdá. Ano, dnes platí, že student uspěje, pokud z testu získá dejme tomu 33 procent z celkového počtu bodů. To však ještě neříká nic o tom, jak náročný ten test je. A v loňské i letošní maturitě platilo, že testy z různých předmětů byly různě obtížné, i když byly oba základní úrovně. Stejně tak se lišila náročnost testů vloni a letos ve stejném předmětu. Zcela jistě to tak bylo v těžší matematice, ale pravděpodobně nejen v ní. Problém není jen v tom, jak udržet stejnou laťku náročnosti napříč léty a předměty. Někdo musí rozhodnout, jak vysoko ji nastavíme.

Jak se to dělalo dosud? Ministr Dobeš velmi pravděpodobně „politicky“ rozhodl, že neúspěšných bude „asi tak“ 20 procent, a od toho se odvíjely další kroky jeho podřízených. Nad tím nevěřícně kroutí hlavou i současné vedení ministerstva, ale zatím nám dluží vysvětlení, jak se bude obtížnost testů stanovovat příště. Maturitní katalogy ani žádné jiné existující dokumenty k tomu podklady či návod neposkytují.

Jedna otázka, více řešení

Stejně tak je třeba co nejdříve vědět, kdo bude rozhodovat o tom, zda otázky v testu jsou, či nejsou korektní. Tedy jestli mají opravdu jen jednu správnou odpověď, nejsou matoucí atd. Ve dvou dosavadních ročnících maturity o tom rozhodovala takzvaná validační komise, což je anonymní orgán Cermatu, jehož složení neznáme. Nevydává žádná oficiální stanoviska a nelze s ním polemizovat. Přesto se na jeho mínění při žádostech o přezkum výsledků maturity bez dalšího zdůvodnění odkazoval jak Cermat, tak ministerstvo a krajské úřady.

Soud na základě několika studentských žalob rozhodl, že takový způsob vypořádání odvolání je nepřípustný. Ministerstvo proti tomuto rozhodnutí podalo kasační stížnost. Ať už o ní Nejvyšší správní soud rozhodne jakkoli, stejně by maturanti měli vědět, ke komu se budou odvolávat a na základě čeho se bude rozhodovat. Dosavadní systém je zjevně nevyhovující z praktického i právního hlediska.

A konečně doposud nikdo neřešil, kdo bude hlídat hlídače. Tedy kdo ověří, jestli data publikovaná Cermatem byla spočtena správně. Jestli jím vypracované testy měří přesně a opravdu to, co deklarují. Zase Cermat sám? I kdyby byla jeho ředitelem jakkoli důvěryhodná osobnost, není to přijatelné.

Taková nezávislá „kalibrace měřidel“ je samozřejmá nejen v jakémkoli technickém oboru, ale například i v mezinárodních výzkumech PISA. Je nepřijatelné, abychom nic podobného neměli u testů, které každoročně ovlivňují budoucnost sto tisíc maturantů.

Za maturitní novelu buďme vděční, ale to neznamená rezignovat na tyto tři požadavky, bez nichž státní maturita lepší kredit nezíská.