Lék pro české školství

Ministerstvo školství má plán, jak zvednout kvalitu českých škol, a dokonce už na jeho podporu spustilo reklamní kampaň. Podstatou je pravidelné testování vědomostí dětí v pátých a devátých třídách, a nutno dodat, že naděje politiků jsou velké.

Testy mají rozlišit mezi dobrými a špatnými školami: dobré bude možno odměnit, špatné zrušit. Zveřejnění výsledků bude sloužit jako vodítko pro rodiče, kteří si budou moci vybrat tu nejlepší školu pro své dítě, špatné školy, které nebudou zrušeny, tak samy zaniknou kvůli nedostatku žáků. Testy rozliší také mezi dobrými a špatnými žáky a zajistí, že jen ti dobří budou pokračovat v dalším studiu. Žáci dostanou jasnou informaci, „jak na tom jsou“, což jim umožní realisticky plánovat další vzdělávací dráhu a neaspirovat na studia, „na která nemají“. Hrozba testů bude motivovat učitele i žáky k vyšším výkonům, zajistí, že se všichni budou snažit obstát, a budou proto lépe pracovat. Z toho důvodu také ubude kázeňských problémů.

Tak zní teorie, praxe ovšem bude vypadat podstatně méně přitažlivě.

Negativní zkušenosti

Mnohá z výše uvedených očekávání nejsou ve světě ojedinělá. Ve druhé polovině minulého století řada zemí zavedla plošné testování se stejným záměrem. Zkušenosti (například ve Velké Británii a ve Spojených státech) však ukázaly, že založit vzdělávací systém na soutěži mezi školami, na externí kontrole a odměňování „úspěšných škol“ má řadu nepříznivých dopadů. Mezi nejzávažnější patří například podvádění nebo tendence škol zbavovat se špatných žáků, aby jim nekazili výsledky v testech. Tento jev vede k rozdělování škol na ty, které vzdělávají žáky ze vzdělaných a dobře situovaných rodin a vykazují dobré výsledky, a na ty, které vzdělávají žáky se špatným rodinným zázemím a vykazují špatné výsledky. Rozdíly mezi školami se zvyšují, „špatné“ školy se stávají ještě horšími. Výběr školy se stává zcela zásadní životní volbou. Posiluje se vliv rodinného zázemí na výsledky vzdělávání.

I když se v systémech, které staví na plošném testování, průměrné výsledky žáků v testech zlepšují, neděje se tak u všech žáků. V Británii například zjistili, že u 10 % nejhorších žáků žádné zlepšení nenastává. Pro školy totiž není zajímavé se těmto dětem věnovat, neboť nemají šanci, že dosáhnou minimální hranice výkonu, a tedy nemohou pozitivně přispět k celkovému výsledku školy. I to, že dochází ke zlepšování průměrných výsledků v testech, nutně neznamená, že se zlepšují vědomosti a dovednosti žáků v dané oblasti. Testy mohou poskytnout o kvalitě výsledků vzdělávání jen velmi dílčí informaci.

Dalším důležitým negativním dopadem je zúžení cílů a obsahu vzdělávání. Školy věnují mnoho energie na přípravu žáků k testování a zaměřují se na ty okruhy učiva, které jsou v testech obsaženy. Cíle vzdělávání tak nejsou určovány kurikulárními dokumenty, ale obsahem testů. I když jsou testy postaveny kvalitně ve shodě s cíli vzdělávání (což zdaleka není samozřejmostí), řadu důležitých vzdělávacích a výchovných cílů nemohou zahrnout. Mezi takové cíle patří například ústní vyjadřování, osobnostní a sociální kompetence, řešení nestandardních úkolů, experimentální dovednosti. Ty jsou pak ve výuce upozaděny.

Místo trestu podpora

Všechny výše uvedené důvody vedly k tomu, že se ve většině vyspělých zemí v poslední době posunuje důraz od kontrolní funkce hodnocení k funkci informační. Velká péče se věnuje vytvoření standardů, tedy popisů toho, co by se žáci v daném ročníku, respektive na daném stupni školy měli naučit. Tyto standardy poskytují učitelům informaci, k čemu mají ve výuce směřovat, a zajišťují, že učitelé budou klást na žáky dostatečně vysoké nároky. Učitelé mají k dispozici řadu nástrojů, které jim umožňují porovnat výkony jejich žáků se standardem a rozhodnout, kteří žáci potřebují specifickou podporu, ať už proto, že zaostávají, nebo naopak proto, že jsou příliš napřed a potřebují náročnější úkoly. Podpora je k dispozici, tedy nezůstává u konstatování, že tito žáci jsou na tom dobře a tito špatně, ale je zřejmé, jaká pomoc bude poskytnuta těm, kterým se nedaří.

Stejný princip je uplatňován v případě hodnocení škol. Více než soutěž mezi školami je akcentována spolupráce. Výsledky škol v testech proto v řadě systémů nejsou zveřejňovány, slouží jen jako informace pro školy, případně pro zřizovatele, nikoli jako bič na školy či podklad pro výběr školy a soutěž škol o přízeň rodičů, a tedy i peníze od státu. Školám, které vykazují problémy, se dostává podpory, nikoli trestu v podobě snížení finančních prostředků. Stejně tak v případě žáků není hlavním cílem rozlišit mezi „dobrými“ a „špatnými“, ale pomoci každému, aby pracoval co nejlépe. Veškeré evaluační aktivity směřují k tomu, aby všichni aktéři na úrovni vzdělávacího systému, školy i žáka průběžně získávali platné informace o své práci a aby jim byly vytvořeny podmínky k jejímu zlepšování.

Zahraniční zkušenosti ukazují zcela jednoznačně, že má-li hodnocení opravdu přispívat ke zlepšování žáků, není možno začít tím, že zavedeme (nějaké) testy na konci studia a budeme z jejich výsledků vyvozovat závažné důsledky pro žáky (rozhodnutí o přijetí na střední školy) a pro školy (např. finanční odměny pro úspěšné či rušení škol zdánlivě neúspěšných). Je třeba dobře definovat očekávání, průběžně klást na žáky vysoké nároky a pomáhat jim těmto nárokům co nejlépe dostát. To je ovšem neskonale těžší a kvalifikovanější práce.

Ve vzdělané společnosti se lépe žije. Cílem jakýchkoli opatření ve vzdělávací politice musí být proto zajistit všem občanům co nejkvalitnější vzdělání. Hodnocení nemůže sloužit jako kázeňský prostředek ani jako nástroj k omezování přístupu ke vzdělávání. Stejně tak nemůže sloužit jako nástroj pro oddělení „dobrých“ a „špatných“ s tím, že „dobré“ odměníme a nad „špatnými“ zlomíme hůl.

Autorka pracuje v Institutu pro sociální

a ekonomické analýzy.