Máme rychle rušit zvláštní školy?

Publikujeme dva texty z MF Dnes, kde v rubrice ANOxNE polemizovali ředitel Základní školy Lidická v Brně Gordon Brei a Pavla Baxová z občanského sdružení Rytmus o možnosti začleňování postižených dětí do běžných tříd. Stát chce praktické školy omezit během dvou let. Ředitelé základních škol z různých částí Česka před tímto krokem vládu varovali.

NE – Překotné začlenění uškodí všem

Nelze přistupovat k začleňování postižených dětí chaoticky a cestou striktních nařízení, tak jak se to dle návrhů obsažených ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení a pod tlakem nevládních neziskových organizací chystá realizovat ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Pokud chceme, aby integrace a inkluze všech žáků byla úspěšná, musí mít ministerstvo vytvořenou jasnou koncepci vzdělávání od rané péče až po terciární vzdělávání. Ta však ministerstvu vzhledem k častým personálním změnám zcela chybí.

Je třeba jasně vymezit míru potřebných podpůrných opatření. Na jejich základě pak doporučí školská poradenská pracoviště školám možnosti vzdělávání dítěte. Na realizaci tohoto doporučení musí mít každá škola možnost získat finanční prostředky dle jasně stanoveného normativu pro jakékoliv postižení.

Jedná se přitom o dlouhodobý proces, který rozhodně nejde zvládnout během pěti let. Bez jasně stanovených pravidel nutí současný systém financování školy k honbě za co nejvyšším počtem žáků ve třídách, často bez ohledu na kvalitu a efektivitu výuky, což odnášejí hlavně děti a žáci. Finanční prostředky musí být přerozdělovány dle individuálních a skutečných potřeb jednotlivých škol a jejich oprávněných požadavků. Ve třídě s integrovanými dětmi musí pracovat učitelé, kteří musí být proškoleni pro práci s těmito žáky, speciální pedagogové, kteří vědí, jak s žáky i jejich rodiči jednat, jak je vzdělávat. Pedagog bude muset mít k ruce také daleko více asistentů.

Rozhodně nelze začínat transformaci školství od prostředka. Je třeba začít od rané péče. Všechny děti musí být na zahájení povinné školní docházky dostatečně připraveny. Tomu brání kapacitní možnosti mateřských škol. Proto je důležité zachovat při všech základních školách přípravné třídy, které chystají děti, jejichž rodiče nemají finanční prostředky na placení školného a stravného v mateřských školách.

Praktické školy nesmějí skončit

Do doby, než budou všechny základní školy připraveny jak personálně, tak materiálně na vzdělávání jakkoliv handicapovaných dětí, je jedním z řešení zachovat možnost postupovat při zařazování handicapovaného žáka (včetně středně těžkých a těžkých specifických poruch učení nebo chování a dětí v hraničním pásmu) podle německého modelu Schule fűr Lernbehinderte – škola pro žáky opožděné v učení. Ten umožňuje umisťování do základních škol praktických, kde je nižší počet žáků ve třídě upraven vyhláškou. V těchto školách je možno vzdělávat děti podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání i podle jeho přílohy pro vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací. Tuto přílohu mohou využívat všechny základní školy pro vypracování individuálních vzdělávacích plánů pro žáky s poruchami učení, chování i pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí. Proto považuji za naprosto nesmyslné snahy rušit tuto přílohu, na jejímž vypracování se podílela řada odborníků a praktiků. Bezhlavé a překotné rušení základních škol praktických a inkluze všech jejich žáků do základních škol sníží kvalitu vzdělávání pro všechny děti a omezí práva rodičů pro výběr školy.

Ve všech základních školách a třídách s individuálně nebo skupinově integrovanými handicapovanými dětmi musí působit vyškolení učitelé, mnohem více asistentů pedagoga než dnes a speciální pedagogové (psychoped, etoped, logoped, případně psycholog či jiný odborník dle potřeby školy). To samozřejmě není možné bez zásadního a jasně stanoveného normativu na jakkoliv postiženého žáka.

Pokud speciální školství v České republice zanikne nekoncepčně a uspěchaně, dostaneme se na kvalitativní úroveň školství v Itálii, kde jsou všechny děti integrovány, ale dle mých zkušeností se zde v převážné většině případů nejedná o integraci, nýbrž o pouhou socializaci. Proto nechci, aby se tyto pojmy zaměňovaly a abychom nynější násilnou reformu českého školství nazývali správně – ve skutečnosti je to snaha o socializaci všech handicapovaných dětí. Není správné skrývat se za nesprávná slova integrace a inkluze.

Kvalitní reforma znamená pro ministerstvo školství náklady minimálně deset miliard ročně, pokud sem započítáme i částku potřebnou na ranou péči a na studium žáků po úspěšném absolvování základní školy, dostaneme se na částku až 15 miliard ročně. Tvrdit, že miliardy získáme zrušením některých středních škol, je naprosto scestné, protože střední školy jsou financovány kraji, ale základní školy financuje obec.

Samozřejmostí by mělo být zvýšení procenta HDP, které je vyčleněno ze státního rozpočtu na financování školství.

Konkrétně v České republice je jedno z nejnižších ze všech zemí OECD (tři procenta), oproti průměru v jiných zemích OECD (šest procent).

Za těchto předpokladů můžeme dosáhnout úrovně vzdělávání například ve skandinávských zemích. Bez radikálního navýšení finančních prostředků určených na vzdělávání však bude tato rychlá transformace pouze experimentem na dětech, rodičích a učitelích, a troufám si říct, že na celém národě.

Gordon Brei

ředitel Základní školy Lidická v Brně

ANO – Nemá smysl platit za dva systémy.

Je třeba co nejrychleji změnit nynější stav. My podporujeme začleňování dětí s postižením do běžných základních škol od roku 1995 a pořád nám někdo říká, že to není nachystané a jedni neumějí tohle a druzí támhleto. Kdybychom čekali, až se všichni všechno naučí, tak se nedočkáme nikdy. Rodiče, kteří chtějí mít své děti v normálních školách, nemají čas čekat. Proto jsem vděčná za to, že ministerstvo školství stanovilo přesný termín a pod jeho tlakem se bude dál připravovat začlenění dětí. Kdyby to bylo bez termínu, tak budeme čekat ještě dalších dvacet let a pořád si budeme říkat, že ještě něco neumíme. Z mého pohledu je tedy jenom dobře, že je stanoven jasný termín.

Co se týče petice ředitelů proti rušení praktických škol, je třeba připomenout, že odborná veřejnost se dělí v postoji k inkluzi a integraci na dva tábory už od začátku 90. let minulého století. Nynější spor tudíž není ničím novým a módním. Důležitý je ale hlavně postoj rodičů.

Problém vidím i v tom, že laická veřejnost není k myšlence začleňování dětí s postižením nijak vychovávána a vedena. Nemluví se o tom, tento trend není u nás nijak posilován, a to přesto, že v zahraničí tento model dávno funguje. Rodiče tam považují za výhodu, že se jejich děti budou vzdělávat s někým, kdo potřebuje pomoc, protože to podporuje respekt a soudržnost. Integrační duch se tudíž nevytváří ani na makroúrovni. Nálada dnešní české společnosti není prointegrační.

Dvojí vzdělávání učitelů

Problém je i v tom, že budoucí učitelé základních škol se vzdělávají odděleně od speciálních pedagogů, kteří mají učit děti s postižením. Pedagogové se tak vůbec neučí spolupracovat, a existuje mezi nimi jen mizivá propojenost a schopnost učit děti, které jsou různé. Vysoké školy jsou nadále segregační – jeden typ vzdělání je pro „normální“ děti, druhý pro děti se speciálními potřebami.

V praxi pak učitelé kladou odpor a nesnaží se vést výuku tak, aby každé dítě mohlo využít něco ze svých dovedností. Běžnou lidskou vlastností totiž je, že se člověk vyhýbá tomu, co je namáhavé – a začleňování dětí s postižením je namáhavé. Nikdo z odborníků nikdy netvrdil, že inkluzivní vzdělávání je jednoduchá záležitost. Jenomže praxi pedagogických pracovníků nevidím většinou ochotu dělat něco navíc.

Jinak se příliš nedivím, že se bouří speciální pedagogové, protože dokud bude u nás existovat speciální školství jako jeden z jasně podporovaných směrů, pak je jasné, že se oni nepostaví za to, že se budou rušit a řezat si pod sebou větev.

Učitelé spoléhají na asistenty

Nechuť učit děti se speciálními vzdělávacími potřebami souvisí mimo jiné s tím, že u nás v České republice učitelé s velkou oblibou delegují své pedagogické povinnosti na asistenty. Ohromným způsobem tak bobtná využívání tzv.

osobních a pedagogických asistentů. Nikomu dnes není divné, že si ředitel základní školy dovolí říci rodičům, že jim vezme dítě pouze pod podmínkou, že si přivede svého vlastního asistenta. To je nový fenomén, který svědčí o tom, že učitelé v běžných školách raději předají svou kompetenci prostředníkovi.

A co se týče veřejnosti, ta se brání inkluzivnímu vzdělávání mimo jiné proto, že je masírována spoustou petic. Dopis, jemuž je věnována tato debata, není v žádném případě první – už jsem jich četla víc a vždycky využívají strachu rodičů, že jejich dítě bude zanedbáváno ve škole, protože tam na ně nebudou mít kvůli postiženým čas. Odporu veřejnosti pak nahrávají obavy o propad kvality vzdělávání – i v poslední petici se píše, že na tom budeme hůř a kvůli společnému vzdělávání různých dětí se prudce zhorší konkurenceschopnost České republiky.

Z čeho vyčíslili náklady?

Naše organizace Rytmus provádí výzkum, který sleduje přesnou statistiku žáků a asistentů v jednom malém městě. Děláme to proto, že katastrofálně chybějí statistiky a výzkumy. V petici se píše, že náklady na začlenění se vyšplhají na 15 miliard. S tím jednoznačně nemohu souhlasit. Nikdo neví, z čeho tato čísla pocházejí. V Česku se ročně věnuje na všechny sociální služby – domovy důchodců, ústavy sociální péče, osobní asistence, tlumočnické služby – na 6,5 miliardy korun. Jen z tohoto srovnání je zřejmé, že 15 miliard je nesmyslné číslo.

Navíc dnes stát financuje dvojí systém – speciální a běžný. Takže ty peníze v systému dost možná jsou. Zastrašování vysokými náklady vůbec nepočítá s tím, že posílení v běžných školách bude doprovázet ušetření ve speciálním školství.

Každopádně není udržitelné do budoucna financovat dva systémy. Z našeho výzkumu například vyplývá, že když je ve zvláštní škole dítě se stejným typem postižení – například jde o střední mentální postižení – tak za ním jde dvakrát tolik peněz, než by za ním šlo do normální školy.

Pavla Baxová

ředitelka občanského sdružení Rytmus, zabývá se podporou inkluzivních škol