Obrana centrálního hodnocení maturitních prací proti zlobivým jeho utrhačům

Publikujeme obsáhlý text z Učitelských novin, v němž jeden z vedoucích hodnotitelského týmu a středoškolský učitel Jiří Kostečka obhajuje kritizovaný způsob centrálního hodnocení maturitních písemných prací. Děkujeme Učitelským novinám za svolení k publikaci.

 

Naše dílo je hotové. Doporučuji na konec naaranžovat na talíř a přítelkyni podávat s džusem. (Téma: Palačinky sladké i slané. Popis pracovního postupu)

Nevelké ruce vždy drží ukazovátko, které občas použijí i jako rákosku. Její laskavá povaha si dokáže podmanit srdce dětí. (Téma: Můj zlatý Ámos. Charakteristika učitele)

Byl jsem překvapený, moc se my tam nechtělo, ale jely jsme. Když jsme přijely kté zátočině a táta vyděl ten strom tak mu ukáply nějaké slzy, otočil se na mně, naokamžik se my podíval do očí a pak my dal obrovskou ránu. A nic jiného my neřekl. V té chvily jsem poznal, že mu nejsem lhostejný ani ve dvaceti letech a že mně má stále rád. Nepoznal jsem to jenom podle těch slz, ale hlavně podle té facky. Jsem velice rád, že mám takovyhle rodiče a nikdy bych je nevimněnil. (Téma: Podle čeho poznáte, že vás rodiče mají rádi? Úvahový text)

při delší disorientaci ohledně výběru témata jsem se rozhod, že budu uvažovat nad tím, jak my lidé poznáme lásku svých rodičů. (Téma: Podle čeho poznáte, že vás rodiče mají rádi? Úvahový text)

aji když to vypadá, že je nejhůř, tak vás rodiče mají rádi… a chcou, aby z vás něco bylo, když už je to tady, tak špatný (Téma: Podle čeho poznáte, že vás rodiče mají rádi? Úvahový text)

Koupil jsem jídlo a pití a odešel zpět k naší skupince. V tom se mi ještě chtělo na WC. A jelikož se mi to nechtělo držet celý poločas, vyrazil jsem. Při vykonávání potřeby se otočím a vedle mne stojí Tomáš „Nazdar“! zvolal jsem. Tomaš samou radostí přestal močit a šel mě obejmout. „Co ty tady říká?“ řekl. (Téma: „Svět je tuze malý a o náhody tu není nouze.“ Vypravování)

Je krásný letní den a já se rozhodla jed na výlet. (Téma je irelevantní.)

Nezačínám svou obhajobu maturitního projektu CeHOPP (centrální hodnocení písemných prací) citacemi vybranými z letošních maturitních slohů náhodou. Možná leckomu otevřou oči hned zpočátku, a lépe než jakékoli argumenty, jež budou následovat. Možná i zpochybní přesvědčení o „nečekané přísnosti“ hodnotitelů, jak ho utvořila mediální masáž nedávných dnů.

Ano: to, co kolem nové maturity rozpoutala letos média, inspirovaná kampaní společnosti EDUin, nelze nazvat jinak než štvanicí. Nenávistné výpady vůči komukoli, kdo koncepci nové maturity podporuje; dehonestování mravní integrity oponentů jen pro pouhý fakt, že externě spolupracují s Cermatem; vědomé manipulování se studenty; bombastické bulvární titulky v údajně seriózním tisku – to jsou smutné atributy letošní státní maturity z českého jazyka. Jakýsi žurnalista ji označil dokonce za strašidelnou. Toto běsnění se nezastavilo ani před základními mechanismy demokratické společnosti: média ovládli kritikové státní maturity, jen oni byli opakovaně tázáni novinami a zváni do všemožných televizních i rozhlasových pořadů; zastánci státní maturity neměli téměř vůbec šanci prezentovat veřejně své názory. Pánové T. Feřtek a O. Botlík si vyčistili svůj mediální prostor vskutku důkladně.

Útok se soustředil zejména na to, že hodnocení maturitních slohových prací bylo prováděno mimo školy. Důvod je nasnadě: taková koncepce ještě více objektivizuje maturitní evaluaci a to se leckomu velice nehodí do krámu. Jedním z hmatatelných výsledků této objektivizace je totiž fakt, že viditelně stoupne neúspěšnost maturantů ve srovnání s tím, když si „své“ studenty známkuje sama škola. Dovolím si poznamenat, že světový trend jasně spěje k modelu prvnímu, tedy k hodnocení z centra (viz např. vysoce renomovanou mezinárodní maturitu International Baccalaureate, IB).

Uvedu nejprve základní informace o projektu centrálního hodnocení maturitních písemných prací (dále CeHOPP); média o něm totiž informovala vesměs zkresleně.

Při loňském hodnocení maturitních slohů samotnými školami zjevně nefungovala jeho objektivita. Ačkoli hodnotitelé měli postupovat podle přesně stanovených kritérií, praxe vyjevila, že v plošném měřítku není patrně možné udržet si žádoucí odstup od osobního vztahu k hodnocenému ani čelit vnějším tlakům na hodnotitele ze strany některých ředitelů škol. A právě v této souvislosti vznikla vloni tolik diskutovaná lapálie s Gaussovou křivkou: v úzkém přechodovém pásmu „prospěl/neprospěl“ bylo mnoha hodnotiteli zjevně přidáváno na bodech více pracím, než by Gaussově křivce odpovídalo (viz i níže). S ohledem na tuto skutečnost a s intencí dodržovat přísnou anonymitu ve vztahu hodnocený – hodnotitel bylo rozhodnuto přesunout hodnocení a klasifikaci maturitní slohové práce ze škol do státem zřízeného evaluačního centra.¹ Následovalo několikaměsíční prezenční i e-learningové školení potenciálních vedoucích hodnotitelských týmů, kteří se rekrutovali ze zkušených aprobovaných češtinářů. Z celkového počtu 31 jich prošlo náročnou certifikací 24 a ti se pak stali školiteli svých týmů. Všichni hodnotitelé byli tak vyškoleni stejně jako předtím jejich vedoucí – tedy s cílem maximálně se „zkalibrovat“, tj. naladit na stejnou hodnotitelskou vlnu, na co nejjednotnější interpretaci deskriptorů v hodnotitelské tabulce. Ta nijak dramaticky neměnila kritéria předešlého roku, jen je zjemnila a zpřesnila; např. bodová škála byla stanovena v rozmezí nikoli 0–15 b., ale 0–30b. Poté následovala kalibrační zkouška hodnotitelů. Vznikl kolektiv cca 400 certifikovaných hodnotitelů ve 24 hodnotitelských týmech, koordinovaných týmž počtem vedoucích a zastřešených jednou vedoucí hodnocení předmětu. V případě češtiny (obdobným procesem prošly i cizí jazyky) jí byla bohemistka Gabriela Baumgartnerová, středoškolská učitelka s 16letou praxí na třech typech škol, erudovaná a nesmírně výkonná. Píši o tom proto, že se tato vedoucí hodnocení předmětu stala terčem neurvalého útoku ředitelky čakovického gymnázia D. Hochmannové, jinak neúspěšné kandidátky na post vedoucí hodnotitelského týmu (že by pravý důvod tohoto výpadu?). Její lži o pedagogických zkušenostech a věku G. Baumgartnerové publikovala ochotně a bez prověření faktů společnost EDUin.

400 hodnotitelů pak v průběhu pěti týdnů opravovalo cca 86 800 písemných prací. Za značně nadsazený lze tak označit výrok ředitele známé vzdělávací instituce z televizního interview 8. 6. na ČT 24, že hodnotitel dostal na stůl čtyři sta slohových prací na večer a sekal to jako Baťa cvičky. Nikoli: na 1 hodnotitele připadalo v průměru celkem 180–300 prací a za večer hodnotil 10–15 prací.

Přecházím k jádru svého textu. Proberu postupně nejčastěji uváděné námitky vůči projektu CeHOPP a budu je uvádět na pravou míru.

Námitka 1: Hodnocení slohových prací je z podstaty věci subjektivní, kritéria hodnotící tabulky jsou měkká, k žádné jednotě hodnotitelů nelze dospět.

Komentář: Tato donekonečna omílaná teze je v lepším případě odborný omyl, v horším matení veřejnosti. Že se ho bez příslušných dodatků dopouštějí i někteří aprobovaní češtináři, je skutečně smutné. Podruhé se v tomto článku odvolám na mezinárodní maturitu IB: tam se centrálně hodnotí hned tři náročné literárněinterpretační eseje (jedna o 1200–1500 slovech, dvě zhruba o 500–850 slovech), též podle bodové škály a s přesnými deskriptory; funguje to naprosto uspokojivě. Osměluji se po havlíčkovsku vyjádřit přesvědčení, že se máme ve světě nejprve mnohému naučiti, a teprve potom se k problému vyjadřovati. Samozřejmě že hodnocení slohů bylo, je a vždy bude z podstaty věci do jisté míry subjektivní. A to má znamenat, že rezignujeme na snahu o jeho objektivizaci? Nebo že vrátíme hodnocení na školy, ačkoli tam se k subjektivitě přidává ještě emocionální prvek a je znemožněno porovnání úrovně maturantů? Právě systém bodování speciálně vyškolenými hodnotiteli, nezatíženými osobními učitelskými vazbami na hodnoceného, a to podle přesně stanovených kritérií, tuto subjektivitu minimalizuje na přijatelnou míru a umožňuje slušnou porovnatelnost výkonů pisatelů.

Není pravda, že nelze posoudit únik od tématu a od útvaru; zkušený češtinář to i ono naopak postihne velmi přesně. Jestliže se ovšem některý maturant rozčiluje nad nedostatečnou jen proto, že si spletl referát s vyprávěním či nabytí pověrčivosti s její ztrátou, pak lze připomenout, že škola má připravovat pro život: jak by se asi jednou zatvářil šéf dotyčného, kdyby ten mu místo požadované zprávy o finančních tocích firmy přinesl pozvánku na golfový turnaj? Nebo kdyby při testu z matematiky řešitel slovní úlohy zaměnil vlaky jedoucí proti sobě za vlaky jedoucí od sebe a novou úlohu pak „vysoce kreativně“ vyřešil, dostal by snad něco jiného než nedostatečnou?

EDUin navrhuje test reliability centrálního hodnocení, cituji: „Reprezentativní náhodný vzorek hodnotitelů by znovu zhodnotil tisíc náhodně vybraných studentských písemných prací tak, aby žádný z nich nehodnotil znovu práci, kterou už jednou četl. Výsledek by se srovnal s předešlým hodnocením, které by hodnotitelé neznali.“ – Nebráním se takové zkoušce. Zároveň ale navrhuji dvě jiné: 1. Nechť se rozešle tisíci necertifikovaných češtinářů několik desítek reálných slohových prací s žádostí o co nejkorektnější hodnocení podle staré známé škály 1–5. Ručím za to, že v mnoha případech se bude známka za týž sloh lišit až o tři stupně. Ručím za to proto, že jsem v minulosti tento experiment (byť v menším měřítku) provedl právě s tímto výsledkem a následně jej i popsal v odborné literatuře. 2. Nechť se rozešle dvaceti necertifikovaným češtinářům a dvaceti certifikovaným vedoucím hodnotitelských týmů několik desítek reálných slohových prací s žádostí o hodnocení na maturitní škále 0–30 bodů. Jsem si jist, že shoda druhé skupiny bude natolik vyšší – dramaticky vyšší – že umlčí každého pochybovače.

Námitka 2: V hodnoticím formuláři chybí slovní komentář u prací nad 11 bodů a nejsou k dispozici papírové podoby prací s opravami a komentáři hodnotitelů, takže maturant při případném odvolání neví, co hodnotitele k danému obodování (resp. k bodovým srážkám) vedlo. Hodnocení maturitních slohů je nepřezkoumatelné, a tudíž protiústavní.

Komentář: K tomuto závěru došla známá česká právnička, oslovená EDUinem, cit. z tohoto webu:

Pro správní řízení a správní rozhodování platí totéž, co platí pro všechna rozhodnutí, aby byla zákonná ve smyslu dodržení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a svobodách, tedy dodržení práva na spravedlivý proces. Totiž že každé rozhodnutí musí být PŘEZKOUMATELNÉ. Pokud přezkoumatelné není, je PROTIÚSTAVNÍ. To tedy znamená, že nejen to rozhodnutí, se kterým maturant nesouhlasí, ale KAŽDÉ rozhodnutí, které bylo učiněno tímto způsobem, je protiústavní. Podle mého názoru je zřejmé, že opravená písemná práce musí být PŘÍLOHOU protokolu.

Právnička zřejmě vycházela z nepochopitelného výroku P. Zeleného, že opravené slohové práce nejsou k dispozici v papírové podobě. Jsou. Hodnotitelé je posílali Cermatu zpět Českou poštou; před hodnocením dostali jasný pokyn, že mají během oprav perem označit textové pozice, v nichž vidí problém, tak aby mohli při eventuálním odvolání strhnuté body zdůvodnit. Nebyla předepsána přesná forma „červených škrtů“, ale to není nutné: podtrhnutá slova ve větě Vrah oběšoval svou oběť, která vydávala smrtelný chrapot spolu se značkou „2B“ (kritérium lexikální úrovně) dávají jasný signál, že hodnotitel vytýká pisateli chybu ve slovesném vidu a záměnu slova chrapot za náležité chropot.

Nemohu – možná trochu škodolibě – nepoznamenat, že podle dedukcí oné právničky není přezkoumatelné rozhodnutí maturitní komise v případě ústní zkoušky, neboť při její současné podobě nikdo na světě neprokáže, jak přesně probíhala a co zkoušený a examinátoři řekli či neřekli. Že si této protiústavnosti dosud nikdo nevšiml…²

Pokud jde o slovní komentář: Je pravda, že se přičiňoval pouze k pracím, které byly ohodnoceny jako nedostatečné (0–11 b.). Není to ideální, ale při počtu hodnotitelů by komentář ke každé práci byl nad jejich časové možnosti; ostatně do značné míry jej suplují udělené body v jednotlivých kritériích, neboť slovní popis k nim uvádí hodnoticí tabulka. Jiná věc je kvalita některých komentářů. Musím souhlasit, že tu a tam formulace hodnotitelů skutečně nebyly nejpovedenější, ale i zde šlo o selhání jednotlivců, nikoli systému: smysluplná pravidla tu byla stanovena v metodickém materiálu, navíc vedoucí hodnotitelského týmu opakovaně na nutnost precizního zdůvodnění nedostatečné v mailech upozorňovala. Pokud je tedy pravda, jak tvrdí média, že jistý hodnotitel napsal, že v recenzi je „poze převiprávěn děj knihy“, je to na vrácení diplomu češtináře. Takové „experty“ opravdu hájit nehodlám.

Námitka 3: Hodnotitelé byli nuceni proti své vůli přehodnocovat „kritické“ práce v rozmezí 11–12 bodů a bylo jim vyhrožováno finanční sankcí, pokud nepůjdou u dvanáctibodových dolů, aby vyhověli „předem naplánovanému“ scénáři Cermatu.

Komentář: Tímto tvrzením se vedoucí hodnotitelských týmů cítí natolik poškozeni na své osobní i profesní integritě, že nejeden z nich zvažuje právní kroky vůči autorům této nehoráznosti.

Jaká je skutečnost? V loňském hodnocení na školách ukázala již zmíněná Gaussova křivka viditelný „zub“ mezi nejvyšším počtem bodů pásma „neprošel“ a nejmenším počtem bodů pásma „prošel“. Přitom výroků „prošel“ bylo výrazně více, než by to odpovídalo normálnímu průběhu křivky. Nejpravděpodobnějším, s jistotou hraničícím vysvětlením je, že hodnotitelé kýžený jeden bod k udělení dostatečné někde „vyškrábali“, lhostejno zda to bodové škále odpovídalo, či nikoli. Je snad pochopitelné, že si Cermat hlídal, aby se něco podobného nestalo znovu. Jistě, letošní hodnotitelé absolutně neznali jméno, pohlaví ani jméno školy pisatele, ale určitá, lidsky pochopitelná účast s osudem maturanta, byť anonymního, se může projevit i při centrálním hodnocení. Mohu osvědčit, že se vedoucím hodnotitelských týmů dostalo od vedoucí hodnocení předmětu pouze a jedině informace v tomto smyslu. Žádné vyhrožování finanční sankcí v souvislosti s přehodnocováním prací kolem 11 bodů nepadlo. Smluvní hrozba tohoto druhu se vznášela nad hodnotiteli jedině v případě, že neohodnotí práce ve stanoveném termínu nebo budou hodnotit celkově tak nekvalitně, že počet nařízených korekcí – lhostejno v kterém bodovém pásmu!! – přesáhne únosnou mez.

Manipulace T. Feřteka v této oblasti dosáhla bez nadsázky obludných rozměrů, když na svém blogu³ uvedl z kontextu vytržené části velmi dlouhého mailu zaslaného vedoucí hodnocení předmětu vedoucím týmů a pak je interpretoval málem jako zločinné konání. Teprve rozhořčené ohlasy z diskuse pod tímto textem a upozornění (patrně od některého z vedoucích týmů), že Feřtek inkriminovaný mail nepřípustně krátil a jeho smysl tak vědomě pokřivil k nepoznání, přinutily autora blogu zveřejnit jej celý. A ejhle, co se neukázalo: ani slovo o vyhrožování finanční sankcí ohledně pásma 11–12 b.; naopak jasný pokyn držet se přesně stanovené bodové škály a hodnotit co nejpečlivěji; explicitní vysvětlení, že eventuální uplatnění smluvní sankce se týká kvality hodnocení všech prací, bez ohledu na bodové pásmo – srovnejte:

Rozhodně nechci říkat, abychom kosili bez rozmyslu vše, co nám padne do ruky. ALE – opírejme se skutečně o škálu, jestli je PP skutečně slabá a hodnocení máme opřené o škálu, nehledejme mermomocí bod navíc! Tyto hraniční PP raději konzultujme – mezi sebou, s námi.

[…] Kvůli výše uvedenému problému jsem zvolila nový postup kontroly: stále kontrolujeme všechny PP na nulu i pod cut off, dále si vyfiltruji pásmo 12-14 a kontroluji, zda hodnocení odpovídá – vždy několik PP od každého. Pokračuji v dalších pásmech a namátkou zde sporadicky vybírám PP, které si oboduji.

[…] PP, které musí být přehodnoceny, odeberu a přiřadím je sobě. Tím se automaticky přiřadí můj počet bodů a komentář ke konkrétní PP. HODNOTITELÉ O SVÉ PP NEPŘIJDOU, BUDOU JE TEDY MÍT ZAPLACENÉ, PLATBA TĚCHTO PP NEJDE ZA MNOU!!!

[…] Pokud se přehodnocení bude týkat u určitého hodnotitele několika PP, nevidím v tom problém. Ale pokud nastanou případy, kdy budu muset opravovat x PP u někoho konkrétního, pak PP odeberu bez náhrady, bez ohledu na to, zda mají vše ohodnocené. Pokud někdo hodnotí tak, že za něj většinu PP musím znovu přehodnotit, pak nebude placen za nekvalitně odvedenou práci – to je zřejmé zde jako kdekoli jinde, i v jiném oboru. Věřím ale, že k těmto případům docházet nebude, většina lidí hodnotí velmi zodpovědně.

Námitka 4: Opravování trvalo neúnosně dlouho.

Komentář: Naprosto ne. Podle maturitní vyhlášky bylo třeba dodat školám výsledky hodnocení maturitních slohů do 3 pracovních dnů ode dne skončení ústních maturit na škole. Bezpečně se to zvládlo. Naposled zde odkáži na mezinárodní maturitu IB: Závěrečné eseje se tam píší zhruba v polovině května, vyhodnocení přichází na školy kolem 10. července. Zahraniční univerzity o tom vědí, udělují tzv. podmínečné přijetí a po otevření obálek ho podle výsledku kandidáta buď potvrdí, nebo zruší. Jak prosté. Jen v Česku se musí z každého komára vyrobit dromedár. Bez kritizování čehokoli a nadávání na cokoli by náš národ zřejmě ztratil smysl své existence.

Námitka 5: Cermat měnil, a to i zpětně, kritéria hodnocení již během rozběhnuté akce.

Komentář: Ano, stalo se, ovšem s cílem maturantům prospět: Vedoucí hodnotitelských týmů začínali posílat signály, že hodnotitelé dávají nuly v kritériu 1B (naplnění předepsaného slohového útvaru) všem pracím, jejichž autoři zpracovali téma č. 6 základní úrovně, kde zadaným útvarem byla zpráva o festivalu fotografie, celé v budoucím čase, tj. jako oznámení. I když je smutné, že někteří češtináři tyto v praxi silně frekventované útvary řádně neprobrali, bylo rozhodnuto vydat pokyn hodnotitelům, aby takové slohové práce sice v kritériu 1B penalizovali, ale pouštěli dále, pokud vykazují alespoň náznak rysů zprávy. Na místě by totiž bylo skutečně udělení 0 bodů, což u kritéria 1B (a též 1A – nedodržení tématu) znamená nedostatečnou. Důvodem této tolerance byla zejména skutečnost, že jde o první rok centrálního hodnocení a že tu v nejednom případě nemusel být na vině pisatel. Pak ovšem logicky bylo nutno zpětně prověřit všechny tyto práce.

To už zní podstatně jinak než hysterický křik, který kolem této záležitosti někteří kritikové spustili, není-liž pravda?

Blížím se k závěru. Ještě předtím však dovolte malý myšlenkový konstrukt o tom, proč se letos kolem státní maturity spustilo šílenství ještě mnohokrát intenzivnější než vloni. Bude to variace na téma cui bono. Samozřejmě – ryze hypotetická:

Je jasné, že státní organizace organizující a řídící maturitní zkoušku ujídá na trhu testování značnou část koláče. Ti, kdo ji chtějí vytlačit a dostat se na její místo, tedy nejprve zaútočí na didaktický test (stalo se vloni), aby dokázali, že státní organizace jej není schopna připravit. V té době jim naprosto nevadí hodnocení maturitních slohů na školách, protože na to nemělo centrum téměř žádný vliv. Situace se ovšem podstatně mění ve chvíli, kdy stát bere do své gesce i tuto oblast. Vzniká nebezpečí, že jím pověřená organizace se udrží a koláč nevydá. Je tedy třeba tvrdě nabrat na rohy tuto oblast, a to jakýmikoli prostředky (stalo se letos). Přitom se za pomoci osobních vazeb a kontaktů obsadí všechny myslitelné sdělovací prostředky, aby ti, kdo státní projekt hájí, neměli šanci veřejně vystoupit. Využije se i skutečnosti, že proti projektu centrálního hodnocení maturitních slohů budou jistě protestovat nejen neúspěšní studenti, ale i ti češtináři a češtinářky, kteří navzdory schváleným pedagogickým dokumentům učí stále postaru a nehodlají na tom nic měnit. Spojenci kritiků státní maturity se stanou v diskusích i takoví učitelé – a těch bude velmi mnoho –, kteří jsou absolutně poctiví a nanejvýš erudovaní, avšak žijí v zajetí představ o „kreativních, originálních, tvůrčích“ slozích, jejichž mladé tvůrce nová koncepce „svazuje v rozletu“; bohužel zapomínají, že střední škola připravuje své absolventy pro další studia či přímou profesní praxi – a že tam budou v 99 % případů muset tvořit texty možná méně vznešené, zato věcně příslušné, myšlenkově konzistentní, jazykově správné a stylově funkční. (I tak: kreativním pisatelům nabízí nová maturita nejméně dva útvary na základní úrovni, totiž vyprávění a úvahu, a řadu dalších na úrovni vyšší.)

Následuje kampaň jmenovitě dehonestující obhájce nové maturity.

Dílo se daří. Cesta k privatizaci státní maturity je volná.

Okamžitě po odeslání prvních výsledků hodnocení maturitních slohů zněly republikou pečlivě naaranžované, demagogické výzvy studentům: „poškodili vás, jsou neobjektivní, jedničkář přece nemůže dostat ze slohu čtyřku!, stěžujte si.“ Ani jednou podstatně realističtější „řada z vás neumí v devatenácti letech dát dohromady pořádnou českou větu, nemáte ponětí, co je funkční styl a slohový útvar, pletete si vyprávění s primitivním sledem banalit typu nasedl jsem opilý na motorku, naboural jsem a (podle míry krvelačnosti pisatele) zmrzačil jsem / navždy upoutal na vozýk / zabyl krásnou spolujeskyni.“

Jistě, chápu rozčarování maturantů i jejich rodičů z neúspěchu – viz příspěvek jedné matky na webu EDUin:

„Jediná zkouška v podobě slohu z ČJ chyběla dceři k úspěšnému zakončení/ ovšem nějaký profesionální magor se rozhodl, že se mu práce prostě nelíbí ani na dostatečnou tedy za 4 / – zítra měl být den D – předávání maturitního vysvědčení, prázdniny, nástup na školu a další plány – nic z toho není … vše je pryč … nikomu nepřeji něco takového zažít a snažit se alespoň částečně zachránit – bohužel to není možné. ŠOK , který tyto děti zažijí nikdo nemůže smazat . Těmto lidem je to úplně jedno – splnili to co se po nich chtělo, dostali za to někdo více někdo méně a to je celé – morálka a lidství – to už tyto in vyvolené fakt nezajímá.).

Ten „magor“, vážená paní, svým hodnocením hlídal gramotnost národa. Citovaný příspěvek je bohužel příznačný pro celou naši společnost: vlastní neúspěch se svaluje na kdekoho a kdeco jiného. A pozor – maturita je tu přece od toho, aby se žákovi dala! A bez ohledu na jeho výkon, jinak se examinátor či hodnotitel proviňuje proti samému lidství!⁴

Ano, nebyli jsme v posledních padesáti letech zvyklí na to, že by u maturity mohla propadnout až šestina celého maturitního ročníku. Pokud přehodnocení písemné práce dcery zmíněné stěžovatelky nedostatečnou potvrdí, nelze než oběma vzkázat, že se dívka měla lépe učit a na maturitní sloh pořádně trénovat. Napsat slohovou práci v základní úrovni alespoň na 12 bodů by mělo být v silách i hodně podprůměrného středoškoláka, byl-li náležitě poučen a vzdělán (a ovšem se i sám poctivě připravoval). Mimochodem – i 15bodová práce je ještě hodně slabým textem…

Samozřejmě nelze vyloučit, jako v žádné lidské činnosti, omyl, byť kromě hodnotitele viděl zejména kritické práce i vedoucí hodnotitelského týmu a vedoucí hodnocení předmětu; nicméně pro případ i trojnásobného selhání lidského faktoru je tu ještě institut odvolání. Ať někdo tvrdí, že tohle tu bylo v minulém maturitním modelu. Ani náhodou!

Jak ovšem dopadnou odvolání, bude-li o nich rozhodováno lidmi, kteří školením CeHOPP vůbec neprošli, metodiku hodnocení neznají a v současné napjaté atmosféře nenajdou odvahu pojmenovat neakceptovatelný maturitní text pravým jménem, to si lze dobře představit. A tak samozřejmě přibude další „argument“, jak špatně se v Cermatu hodnotilo.

Všechno zlé je ale pro něco dobré. Já využiji této kauzy k tomu, abych své studenty poučil o nezměřitelné moci dnešních médií, která mohou skutečně stvořit virtuální paralelní realitu, beztrestně lhát, přimět ústavního činitele k odvolání toho či onoho vedoucího pracovníka, zpovykat neinformovanou veřejnost, zmanipulovat mladé lidi, nedovolit oponentům, aby se vyjádřili.

Výňatky z podivných slohových kreací některých letošních maturantů jsem svůj článek začal, podobnými ukázkami jej i skončím. Až na tu poslední to věru není veselé čtení:

Vstala jsem ráno z postele a vyšlápla jsem levou nohou z postele a pak jsem se zvedla z postele, ale to jsem neměla dělat.

co je Rodičovská láska? To je první otázka, kterou si musíme položit a odpovědět na ni. Rodičovská láska je vztah mezi dvěmy lidmy. Teďkom mám na mysli vztah mezi otcem a synem nebo matkou a dcerou. Vzniká už při prvním pohledu matky na dítě. Každý rodič si své dítě zamiluje a nebere ohled na to jestli je slepé nebo hluché, bohužel i to se v dnešní době stává.

Když jsem jel v pátek do Prahy se podívat za svím bratrancem, abych se podíval jak si zařídil nový dům.

Taťka se bojí, jak každý otec o svou dceru. A to hlavně, aby se mi jiný kluk, nebo mně fyzicky tak psychicky neublížil.

Paní učitelka má zdánlivě malá ústa, ale má ji dost velkou na to, aby na nás mohla křičet.

Opět nevěříte svým očím, kolegové a kolegyně vyučující? Tak prosím prozřete.

Strašidelná není koncepce centrálního hodnocení maturitních slohů.

Strašidelná, ba příšerná je úroveň jazykových znalostí a stylistických dovedností dvou třetin naší středoškolské populace. To mohu osvědčit jako člověk, který prostudoval nejméně 600 letošních maturitních prací.

Odpůrci centrálního hodnocení maturitních slohů si mohou poblahopřát k tomu, že zlikvidovali jediný účinný faktor, který tuto situaci mohl postupně, ale viditelně měnit k lepšímu. Tak, jak se to už dlouho děje v civilizovaném světě.⁵ Do něj ovšem máme ještě hodně, hodně daleko…

Autor PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D. je vedoucím jednoho z 24 hodnotitelských týmů projektu CeHOPP

 

---

 

1) Hlásím se k tomu, že jsem tento krok spoluinicioval svými odbornými články. Vycházel jsem přitom i ze zkušeností s mezinárodní maturitou International Baccalaureate, k níž v tomto příspěvku vícekrát odkazuji.

 

2) Znovu a znovu navrhuji posílení objektivity a přezkoumatelnosti ústní zkoušky nahráváním každého výstupu na audiomédium a uchováváním nahrávky ve školním archivu až do promlčení zákonné lhůty k odvolání.

 

3) Viz http://fertek.blog.respekt.ihned.cz/c1-56086630, 9. 6. 2012)

 

4) Naštěstí ne všichni ztratili soudnost – srov. i další příspěvek v téže diskusi: „Chápu rozhořčení matky – ale jak ví, že práce její dcery na tu pětku nebyla – telepatie, nebo si ji byla ve škole přečíst a sama ji zhodnotila? Pokud ne – tak její reakce znamená jediné – nikomu nelze dát pětku, protože mu to komplikuje život…“

 

5) V okamžiku, kdy jde tento text do tisku, se vysoce postavení politikové vyjadřují pro radikální změnu maturitního modelu. V cizině velmi obdobné fungují zcela uspokojivě – mimo jiné i proto, že dostaly 10 let na to, aby se usadily.