Padej na učňák, smrade!

foto: Petr Jedinák

Autor: Tomáš Feřtek

Uznávám, ten titulek je až příliš expresivní. Ale inspiroval mě k němu výrok radního v Karlovarském kraji Vratislava Emlera, který pro Český rozhlas pravil, že by rád snížil počet míst na gymnáziích a zvýšil počet míst na učilištích, protože v kraji chybějí dělnické profese, například malíři pokojů. Představa, jak potenciální gymnazista uzná, že všeobecného vzdělání je až příliš a půjde se vyučit malířem, mi přijde natolik bizarní, že se za to sprosté slovo v titulku ani nestydím.

Pro jistotu jsem ale panu radnímu Emlerovi zavolal, abych nekritizoval bez znalosti věci. Byl nadprůměrně vstřícný a vysvětlil mi, že jak je stále méně absolventů základních škol a počet míst na středních školách se nemění, na průmyslovky a gymnázia jdou i ti, kteří na ně nemají. Buď vypadnou během studia, nebo jejich vzdělání nakonec stejně nestojí za nic. A učňáky přitom zejí prázdnotou.

V tom má pan Emler jistě pravdu a podobná situace je v celé republice. Například v Praze je letos o 1600 potenciálních středoškoláků méně, což jsou víc než tři opravdu velké střední školy. Jenže si nemyslím, že by stačilo poškrtat nějaká místa na gymplech a hned budeme mít víc řemeslníků.

Moderoval jsem na konci června debatu odborníků, která se věnovala učňovskému školství (její zvukový záznam najdete ZDE a tiskovou zprávu ZDE). Kromě nedostatku studentů se tam mluvilo o mizerných platech pro učitele odborné výchovy (ty jsou výrazně nižší než platy jiných středoškolských učitelů), o přílišné specializaci učňovských oborů, která vede k vysoké nezaměstnanosti absolventů učilišť, a hlavně o tom, že rodiče odmítají dávat své děti na učňák prostě proto, že si myslí – a často oprávněně, že tam skončí ve špatné společnosti.

Nahánět děti, které chtějí jít jinam, do stávajících učňáků, nemá valný smysl. Jejich rodiče udělají všechno pro to, aby tam jít nemusely. Navíc problém není v malém počtu učňů. Na učiliště dnes chodí 32 procent populačního ročníku, to je i v evropském srovnání až až. Poučen debatou, měl bych pro pana Emlera a karlovarské krajské zastupitele jiné řešení. Cesta k dělnické nebo řemeslnické profesi prostě nesmí vést jen přes učiliště. Není to složitý model. Všeobecné vzdělání se zaměřením na elektrotechniku, stavební nebo strojní obory získáte buď na průmyslovce (tedy máte maturitu), nebo na střední odborné škole (bez maturity). A když skončíte, tak se v osmnácti devatenácti začnete rozhlížet po práci. A  podle toho, jaké profese se právě nabízejí, absolvujete několikaměsíční specializační kurz. Ty mohou dělat klidně současná učiliště a mnohem snadněji je přizpůsobí aktuálním požadavkům pracovního trhu.

Jistě se najdou profese, kde to takhle jednoduše nepůjde, ale nejspíš jich bude menšina. U vzpomínaného malíře pokojů by měsíční kurz stačil určitě. Kdežto když se vyučíte jen tím malířem pokojů a trefíte se do doby, kdy je jich zrovna moc, máte smůlu. Pokud vám totiž chybí ono všeobecné vzdělání, je to přizpůsobení se požadavkům pracovního trhu mnohem těžší. To potvrzují personální ředitelé firem, kterým u absolventů učilišť chybí právě schopnost adaptability.

Prostě nejdřív obecné vzdělání, širší než dnes, a pak rychlá specializace. Vypadá to tak jednoduše, že vlastně nevím, proč to dodnes nefunguje a jen si pořád stěžujeme, že na učnáky nechce nikdo chodit. A přidám jeden osobní argument. Fakt by mi nevadilo, kdyby se kterékoli z mých dětí „živilo rukama“, ale na učňák bych ho zcela jistě neposlal. Kromě jiného proto, že jsem jeden takový kdysi absolvoval.