Podporuj, ale prověřuj

Starším článkem speciálního pedagoga Jiřího Pilaře otevíráme diskusi o nově předložené Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na léta 2011 – 2015 (ke stažení ZDE). Proti ní se ohradila Asociace speciálních pedagogů veřejným prohlášením z 21. října a vyhlásila podpisovou akci mezi odbornou veřejností (k nahlédnutí ZDE). Vzhledem k tomu, že jde o nejednoznačné a komplikované téma, nabízíme samozřejmě prostor k publikaci i oponentním názorům a textům.

Periodicky se v médiích dočítáme o kritice existence speciálních škol, kojeneckých ústavů, či dětských domovů. Stále stejné tváře se předhánějí v předkládání důkazů o potřebě rušit tato zařízení, aby se tak odstranily potíže s nimi související. V prvním případě to jsou problémy se vzděláváním romských dětí, které jsou společně se svými rodiči a mnohdy i prarodiči obětmi tohoto diskriminačního systému vzdělávání. Ve druhém případě to jsou kojenecké ústavy a dětské domovy, které jsou svojí existencí na vině, že přibližně deset tisíc dětí vyrůstá mimo rodinu v podmínkách předurčujících k dráze v životě neúspěšných deprivantů.

Tento způsob myšlení a simplifikace problému stylem: „aby mne nebolely zuby, je třeba zrušit zubaře“ u těchto, jinak jistě vzdělaných lidí již ani nepřekvapuje. Pouze je tím dokládán fakt, že salónní teoretici, převážně bez potřebné erudice a nekontaminováni praxí vědí vždy ze všech nejlépe, jak problémy řešit. Samé řeči a úspěšný výsledek je v nedohlednu.

Dokonce jeden z nich, bývalý vrcholný politik, přispěchal s tvrzením, že za problémy napětí mezi obyvateli severu Čech a jiných exponovaných lokalit je segregace romských dětí ve školách a jejich vymísťování do zvláštních škol (nyní základních škol praktických), čímž je jim bráněno ve vzdělávání. Stále stejná píseň, kterou zainteresované neziskové organizace, ale také někteří oficiální předáci Úřadu vlády pějí pod okny různých mezinárodních soudů či výborů na ochranu kohokoliv a prachobyčejně pomlouvají svého chlebodárce – Český stát. Myslím, že v tomto jsme skutečně na mezinárodní scéně raritou. Ale pro naši mentalitu to je vlastně typické.

Různými blouznivci a vizionáři nám jsou dávány za vzor vybrané evropské státy, které se dokáží s problematikou minorit a dětí v ústavní péči vypořádat lépe než my. Je zvláštní, když se jedná o země, v nichž jsou časté pouliční nepokoje a mladí lidé na okraji zájmu státu z absence pozitivní perspektivy destruují vše kolem, včetně sebe. Je skutečně zvláštní, že to jsou země, kde je procento jak negramotných, tak po okrajích měst se potulujících nebezpečných dětských gangů výrazně vyšší než u nás. Vesměs jde o mladé lidi, kteří nemají díky nezájmu státu o jejich uplatnění nějakou perspektivu a díky tomu rezignují na jakékoliv společenské hodnoty. Je snadno zodpověditelnou otázkou, co je lepší. Zda několik tisíc dětí v dětských výchovných institucích kde se jim alespoň dostane stravy, spánku a výchovy (byť kolektivní se všemi svými nedostačivostmi), nebo desítky tisíc dětí bez domova, byť „státního“, které se nekontrolovaně pohybují ulicemi měst a jejichž jedinou životní filosofií je škodit těm, kteří s nimi nesdílí stejný osud.

Je jisté, že náš stát v řešení problematiky rodin s nízkým socioekonomickým statusem doposavad nepostupoval vždy správně. Ale není pravdou, že se nesnažil. To by nevynaložil až stovky miliónů korun na zlepšení stavu, jenž má kořeny již v reálném socialismu, který začal s výchovou k pasivitě a indolenci. Asi by nevynaložil takové množství financí na podporu neziskových organizací, jejichž místo by mělo být především v přímé práci s rodinami, tedy tam, kam státní úředník nedosáhne. Ovšem různé výzkumy na malých vzorcích za hodně peněz s absolutními soudy pomohou jenom jejich řešitelům. Začněme konečně diskutovat o potřebných inovacích našeho základního školství ve smyslu větší prostupnosti, flexibilnosti a připravenosti učitelů základních škol pracovat i s těmi zranitelnějšími žáky. Ale s vyloučením demagogie a živelnosti.

Systém poskytování finančních podpor potřebným bez podmínky odvedení jakékoliv práce pro místní komunitu, nepodmíněnost finanční podpory předkládáním účtů za utracené peníze z těchto dávek a bez vyžadování dodržovat povinnost školní docházky prostě nemůže fungovat. Naopak vede jednoznačně k upozadění motivační složky osobnosti a rezignaci na vše, co vyžaduje trochu úsilí. Některá šetření dospěla k poznání, že již třetí generace sociálně potřebných rodin nepoznala pravidelnou docházku do práce. Zároveň je zřejmé, že musíme dostat děti těchto osob do školy, chceme-li je odklonit od negativního standardu výchovy v těchto rodinách. Ale bez práce s dospělými to nepůjde, byť to bude doprovázeno tlakem na represi.

Docházku do školy a kritické sociální klima nezlepší příspěvky vybraným sociálně znevýhodněným dětem na svačiny, cestu do školy, nebo na školní pomůcky, či další drobnosti, které o školní docházce skutečně nerozhodují. Nebude-li kontrolováno jejich skutečné využití, budou mít tyto děti stále hlad, jezdit načerno a školní pomůcky jen ty darované školou. A o hygieně ani nemluvě. K dětem se nekontrolovaně vynakládané dávky obvykle nedostanou. Většinou obohatí zisky majitelů hospod a heren. Tento stav také výrazně polarizuje napětí ve společnosti, když všichni podobně potřební na tuto podporu nedosáhnou. Je dobrým signálem, že vláda přistoupila na podmiňování finanční podpory prací pro obce. Nabízí se ale další kritérium a to průběžné skládání účtů za utracenou státní podporu a trestání při jejím zneužití. Ono totiž nic smysluplnějšího než důsledná kontrola míry uznatelnosti výdajů ze státních dávek a tím nezbavování odpovědnosti jejich příjemců za své osudy prostě neexistuje. Dala by se zde uplatnit parafráze známého rčení: „Podporuj, ale prověřuj.“

Jiří Pilař,
předseda asociace speciálních pedagogů