Tradiční rodina a mentalita klanu

Přemýšlím o tom už delší dobu. Není hlavní překážkou integrace menšin (například u nás romské nebo v Německu turecké) právě to, co považujeme za jejich klad? Když chce nějaký příslušník většinové společnosti říct o Romech něco „skupinově“ pozitivního, často upozorňuje na jejich důraz na rodinné hodnoty, na soudržnost. Jenže při bližším pohledu jde spíš o mentalitu klanu, který se velmi ostře vymezuje proti zbytku světa. Právě to může být jeden z podstatných důvodů, proč jsou integrační programy dlouhodobě tak málo úspěšné.

Minulý týden se v pražské Národní technické knihovně konala v rámci projektu Máte právo vědět Člověka v tísni podvečerní debata o tom, jak je možné, že až sedmdesát procent romských dětí končí ve zvláštních školách (dnes už se ty školy jmenují jinak a komplikovaněji, tak užívám ten starý výraz). Moderovala Hana Čápová, novinářka z Respektu, debata to byla poněkud bloudivá a byť to tak nikdo nahlas a doslova neřekl, základní sdělení znělo, že kdyby stát dělal rozumnější politiku a česká veřejnost nebyla tak xenofobní, bylo by brzy po problému, protože „černé“ děti nejsou o nic hloupější než ty „bílé“.

Že skoro tři čtvrtiny romských dětí končí mimo hlavní vzdělávací proud, je absurdita. A jediná možnost, jak to napravit, je směřovat k inkluzivnímu vzdělávání, které v jedné třídě základní školy vyučuje chytré, hloupé, zdravé i ty s handycapem. Ne že by to bylo snadno dosažitelné, nicméně s tím souhlasím. Jenže jsem celou tu dobu, co se debatovalo, myslel na to, že tak jednoduché to zase nebude, protože podstatná část problému je i na romské straně.

Mimořádně mě totiž v tomhle směru oslovila a poučila komiksová trilogie O přibjehy (autoři Mašek, Hajská, Bořkovcová, vydalo nakladatelství Lipnik 2010). Jsou to životní příběhy tří Romů. Zhruba dvacetileté Kevy, padesátníka Ferka a čtyřicátnice Albíny. Ty tři knížky (recenze na ně vyšla i v Respektu) mají jeden klad. Jsou mimořádně realistické. Podávají tři romské příběhy bez xenofobních předsudků i bez snahy dělat z Romů automaticky oběti zlé společnosti. Výsledek je dost překvapivý. Proč se všechny tři hlavní postavy pohybují spíš na okraji společnosti a na hranici chudoby? Trochu za to může nevstřícnost většinové společnosti, trochu nedostatek vzdělání, ale hlavně způsob, jakým jejich životy ovlivňují rodiny, které myslí vždy jen na vlastní prospěch a jen zcela minimálně sdílejí nějaké „společenské hodnoty“.

Nejvíc je to vidět na příbězích Kevy a Albíny. Normální holky – Keva (narozena 1989) například studovala na střední škole v Praze, Albína (narozena 1965) byla v osmnácti chytrá holka odkudsi od Prešova. Rasismus nebo rasově motivované násilí hrály v jejich životech buď žádnou nebo zcela okrajovou roli. Když už to vypadalo, že oni budou ta generace, která se vymaní z nevzdělanosti a chudoby, rodina rozhodla, že si mají vzít toho a toho, protože se to sluší, protože je to správný chlap, protože si to myslí matka rodu, otec či nějaké sestřenice. Za pár let několik dětí, žádné vzdělání, žádné zaměstnání a cesta do společenského autu. Zajímavé je, že Albína z této cesty odbočila až ve chvíli, kdy se někdy po třicítce seznámila s terénním pracovníkem jedné neziskovky, utekla od manžela a dnes je to běžná intelektuálka věnující se sociální práci. Proč se jí to povedlo? Nejspíš opravdu proto, že se vymanila ze sevření vlastní rodiny.

Rodina, míněn je ale opravdu spíš širší klan strýců, tet, bratranců a všemožných babiček a stařešinů, je v těch knížkách něčím, co zásadním způsobem ovliv

ňuje život svých členů. A přesně opačně, než jak by si „správnou cestu“ představovaly integrační programy placené státem a nadacemi. Klan vnímá svět tak, že existujeme MY – kteří si pomáháme a dodržujeme přísná rodinná pravidla – a ONI, ti ostatní, jiné klany a bílá většinová společnost – a vůči těm je dovoleno prakticky vše, protože to nejsou našinci. Tyhle klany ideově nespojuje se společností prakticky nic a jejich strategie je víceméně kořistnická.

Pozoruhodné je, že velmi podobný obraz nabízejí dokumentární filmy, které popisují tureckou menšinu v Německu. Pamatuji si na jeden, kdy se režisérka vrací po deseti letech za členkami bývalého basketbalového družstva složeného z tureckých holek narozených už v Německu. Na těch starších záběrech normální uvolněné a hovorné holky, cosi studují, mají spoustu plánů, jak chtějí žít v moderní a v zásadě vstřícné společnosti. Po deseti letech jsou bez vzdělání a bez zaměstnání, protože většina z nich školu nedokončila a nikdy nezačala pracovat.Rodina, zvlášť bratři bývají v tureckých rodinách vůči sestrám mimořádně přísní, jim přikázala vzít si nějakého machistického valibuka, před kterým si na kameru netroufnou říct ani slovo, pokud on blahosklonně nesvolí. Rodinný klan jim včas přistřihnul křídla.

Tohle zjevně není problémy rasy nebo inteligence, problém jen romský či turecký. Dokonce ani konflikt mezi „křesťanskými“ a „islámskými“ hodnotami. Zdá se totiž, že rozpad tradiční velké rodiny, a takové jistě bývaly běžné i v našem středoevropském prostoru, na nukleární jednotky – otec, matka, dvě tři děti – je základem modernosti a vůbec možnosti sdílet hodnoty demokratické společnosti.

Nepřipadám si v tomhle směru rozhodně jako expert a tenhle blog je míněn spíš jako dotaz těm, kteří tu věc prozkoumali lépe a kvalifikovaněji. Ale dneska bych asi neoperoval s tím, jak pozitivní jsou pro české Romy rodinné hodnoty. Možná to je právě jeden z důvodů, proč se problém jejich chudoby, nevzdělanosti a nezaměstnatelnosti až na individuální výjimky, které jistě existují, ale jaksi jich není dost, pořád nedaří vyřešit.

foto: Petr Jedinák