UPŘÍMNÝ MUŽ NA NESPRÁVNÉM MÍSTĚ

Jakých bylo dvě stě dní s ministrem školství Josefem Dobešem

Josef Dobeš je ministr, kterému lze věřit, že ho jeho resort opravdu zajímá. To není u politika nic samozřejmého. Jeho osobní zásluhou je i zvýšený zájem veřejnosti a médií o vzdělávání. V komunikaci s veřejností je Dobeš obratný a ona ho vnímá jako mimořádně aktivního ministra, který nabízí rychlá a srozumitelná řešení. A přesně totéž je i jeho největší slabinou. Při bližším pohledu jsou jím nabízená řešení spíš uspěchaná než rychlá, a byť jim veřejnost tleská pro „selskou srozumitelnost“, velká část odborníků nad nimi nevěřícně vrtí hlavou.

Pilný, ale nedůsledný

Když Josef Dobeš loni v květnu v rámci předvolební debaty politiků na takzvaném Kulatém stolu SKAV představoval postoje své strany ke vzdělávací politice, působil z tehdejší čtveřice (Zelení, Sociální demokraté, Lidovci a Věci veřejné) jednoznačně jako nejméně erudovaný. To by nebylo u kandidátů na ministerský post nic nového, odbornou nedostatečností příštích ministrů netrpí jen malé strany. Stačí si vzpomenout na Petru Buzkovou z  ČSSD v téže funkci. Ale mnozí se byli schopní rychle zorientovat a převzít iniciativu. Nejvíc to asi platí o Ondřeji Liškovi, ale do značné míry i o Daně Kuchtové (oba SZ).

I Josef Dobeš rychle a razantně převzal iniciativu, ale první měsíce byl úspěšný spíš mediálně než fakticky. Občas to vypadalo, že pan ministr provádí brainstorming místo na poradě vedení ministerstva rovnou v médiích. Tu řekl, že je nutné přidat nastupujícím učitelům, aby nástupní plat byl dvacet tisíc, tu navrhl, aby uchazeči o studium na pedagogické fakultě museli mít roční či dvouletou praxi ve školách, tu vyzval televize, aby nedabovaly filmy a posílily tak jazykovou vzdělanost národa. Občas šlo o podstatné věci. Například když navrhl, aby školy byly placeny i podle jiných parametrů než je počet žáků. Naposledy nabídl v polovině ledna veřejnosti, že přitáhne do škol jako učitele kvalitní vysokoškoláky z nepedagogických oborů. Mnohý ten nápad by stál za pozornost, kdyby se neukázalo, že ministerstvo obvykle nemá promyšlený druhý krok a většinu z nich spláchne čas a nějaká jiná, narychlo vypuštěná mediální bublina. Přitom najít systém, jak platit školy podle kvality odvedené práce, nebo najít cestu umožňující, aby dobří odborníci mohli snadno získat pedagogické minimum a jít učit, to jsou i ve světě osvědčené recepty na zkvalitnění škol a rozhodně by stálo za to, aby nezapadly.

Bohužel, až do konce loňského roku byl Josef Dobeš ministrem mediálních bublin. Snad jen s výjimkou realizované generálky státní maturity, tu však připravovali jiní. On ale krátce po svém nástupu zajistil, že až bizarně vysoké náklady v řádu zhruba 250 miliónů korun na jeden ročník, poklesly díky tlaku na dodavatele o více než třetinu. To je jistě úspěch, ale pořád je třeba připomínat, že na Slovensku stojí, byť jednodušší, ale pravděpodobně stejně nefunkční projekt státní maturity v přepočtu asi deset milionů českých korun. Z tohoto překvapujícího rozdílu ale nelze ministra Dobeše vinit, on jen zdědil projekt, který se rozhodl dokončit.

Odborníci na útěku

Překvapivé je, že Josef Dobeš se příliš neosvědčil jako „personalista“, byť je vystudovaný psycholog a personalistika je jeho původní profese, kterou vykonával jako vrcholný manažer i ve firmě ABL, z níž na ministerstvo přišel. Nemá smysl mu příliš vytýkat, že odstranil z ministerstva velké množství těch, kteří tam přišli v éře Kuchtové a Lišky, takové obměny bývají běžné. Horší bylo, že je rozhodně nenahradil kvalitnějšími lidmi. Náměstek Kryštof Hajn (také ex ABL), odpovědný za vysoké školství, který byl odvolán a přemístěn na jinou funkci po skandálu, kdy vydíral jednu z vysokých škol, je jen jeden z mnoha těch, kteří stejně rychle přišli, jako odešli. Nový ministr fakticky destruoval celý odbor, který se zabýval inkluzivním vzděláváním (zvláště problém s integrací Romů do běžných škol je mezinárodně velmi ožehavý a sledovaný) a také odbor evropských fondů, odkud po dovolání ředitele odešla velká část těžko získaných odborníků.

Příčinou stále se zhoršující personální situace na ministerstvu je pravděpodobně kombinace ministrovy razance, sebevědomí a jen velmi omezené orientace v problémech. Ministr chce rychlá řešení s rychlými výsledky. Když mu jeho vzdělanější spolupracovníci vysvětlí, že některé věci takhle rychle nejdou a vydají mu k tomu často i písemné odborné stanovisko, prostě ho nepoužije a navrhne vlastní rychlé řešení. Následkem často je odchod další vlny lidí, kteří se na něčem, co téměř jistě povede k průšvihu, nechtějí podílet.

Testování, jednoduchý lék

Typickým příkladem je ministrovo rozhodnutí zavést plošné testy žákovské populace po páté a deváté třídě. S tímto záměrem Josef Dobeš na ministerstvo už přišel. Reformě, jak ji rozběhli jeho předchůdci, nerozuměl, nepovažuje ji za účelnou – fakt je, že její výsledky se projevují velmi pomalu – proto se rozhodl napravit naše školství jinou cestou, právě zavedením testů.

V první fázi se mu snažili jeho podřízení vysvětlit rozdíl mezi plošným testováním (ověřujeme znalosti u všech děti v příslušném ročníku) a výběrovým šetřením (detailněji zkoumáme úroveň znalostí a dovedností na vybraném vzorku). Zpětná vazba zprostředkovaná výběrovými šetřeními našemu školství zatím úplně chybí a potřebovali bychom ji. Jediný zdroj informací o tom, jak se vyvíjí funkční gramotnost našich žáků, jsou pro nás mezinárodní šetření typu PISA nebo TIMSS. Ministra ale v potřebě plošných testů utvrdily výsledky maturitní generálky i propad českých žáků ve čtenářské gramotnosti v šetření PISA zveřejněném v prosinci minulého roku.

Odborná veřejnost mu opět oponovala s tím, že nemá smysl zavádět plošné testy, když nevíme přesně, co testovat. V našem vzdělávacím systému totiž chybí jasně pojmenované standardy vzdělávání. Ministr oznámil, že byť se takové standardy obvykle připravují v řádu let, jeho úřadu stačí několik měsíců. Proti testování se ozval i otevřený dopis premiéru Nečasovi s názvem Plošné testování znemožní zkvalitnění výuky (který spoluorganizoval EDUin), k němuž se připojilo dvanáct set signatářů, převážně učitelů, ředitelů škol a odborníků z oblasti vzdělávání. Ti chtěli po vládě, aby převzala zodpovědnost za Dobešovy experimenty, a upozorňují mimo jiné na to, že narychlo může vzniknout jen paskvil.

V lednu zveřejněné ukázky standardů a testových úloh a hlavně následná tisková konference ministra tyto obavy potvrdily. Míra razantní nekompetentnosti je až překvapivá. Josef Dobeš například předpokládá, že plošné testy vzniknou tak, že úlohy do nich budou za úplatu posílat sami učitelé, bude jich obrovské množství a komise na ministerstvu z nich sestaví test. Pro každého odborníka, který ví, jak komplikovaná záležitost je udělat testovou úlohu tak, aby byla srozumitelná, vypovídající a v kombinaci s ostatními úlohami opravdu ověřovala přesně to, co chceme, je tenhle ministrův návrh těžko uvěřitelný.

Technokrat z podstaty

Hlavním problémem Josefa Dobeše je kombinace napoleonského sebevědomí a ryzího technokratismu. Je upřímně přesvědčen, že náš vzdělávací systém napraví čímsi na způsob výstupní kontroly v továrně. Svítí světla? Fungují brzdy? Jde otáčet volantem? Vzhůru na silnice! Jestli je to „auto“ nepohodlné, nevybavené a zoufale nemoderní, to ministr nerozliší a ani ho to moc nezajímá. Respektive na připomínky kritiků odpovídá, že „tohle všechno“ také budeme zjišťovat. Jak ale chce v trámci plošného testování ověřovat například motivace a postoje dětí, které rozhodují o jejich úspěchu v příští vzdělávací dráze, to jasné není. Žádné takové nástroje ministerstvo momentálně k dispozici nemá. Jde velmi pravděpodobně jen o pokus uchlácholit kritiky a stejně si výstupní testovou kontrolu udělat po svém.

Vzhledem k tomu, že valná část veřejnosti má o vzdělávacím systému podobně povšechné představy jako sám ministr, je možné, že uspěje. Totální chaos na úřadě se mu daří skrýt za oponu, na níž je namalován usměvavý a rozhodný Josef Dobeš. Podobně ho podporuje velká část učitelské veřejnosti, pro kterou je nepohodlné a zneklidňující přenesení zodpovědnosti na učitele, s níž počítala původní varianta reformy vzdělávání. Centrální testy a návrat k jednotným osnovám (i ty ministr pod názvem modelový vzdělávací program připravuje) znamená návrat do klidných dob, kdy příkazy i odpovědnost jsou věcí „těch nahoře“.