Uzávěry škol přijdou pravděpodobně znovu, Evropu čekají další krize, musíme školství připravit, říká ekonom Světové banky

Uzavření škol během covidu způsobilo žákům velké problémy a ukázalo odborníkům na vzdělání, že staré způsoby výuky už nestačí, říká Harry A. Patrinos, poradce hlavního ekonoma Světové banky pro region Evropy a Střední Asie. Podle něj musíme myslet „out of the box“ a zavést více hybridní výuky, abychom žákům a studentům umožnili individualizovat jejich učení a být připraveni, pokud mají být správně připraveni na život. „Uzávěry přijdou pravděpodobně znovu, ať už z důvodu pandemie, veder nebo mrazů. V příštích měsících nás v Evropě čekají další krize,“ varuje Patrinos.

autorka: Kateřina Lánská
foto: 24.kg news agency

Jak změnila pandemie covidu-19 váš pohled na priority a trendy ve vzdělávání?

Nemyslím, že ho úplně změnila, ale rozhodně se otázka samotného učení stala důležitější než rozdíly mezi jednotlivými skupinami, pokud jde o výsledky učení. Myslím, že to zdůraznilo potřebu monitorovat a měřit učení. Také mě to utvrdilo v názoru, že výuka je velmi důležitá a nemožnost účastnit se vyučování ve třídě znamená pro mnoho dětí velkou ztrátu. O to více si vážím učitelů, protože je nelze ničím nahradit. Zároveň si ale myslím, že tu krize byla už před pandemií, výsledky učení zjišťované testy se v celé Evropě zhoršovaly. Což se teď ještě prohloubilo a zvýšila se nerovnost mezi znevýhodněnými a chudými domácnostmi.

Mluvíte o dlouhotrvající krizi, čím se projevovala?

Ano, myslím už dobu před covidovou pandemií. Do školy dnes řádově chodí mnohem více dětí, ale ne všechny dostávají takovou podporu, jakou potřebují, aby mohly být ve školách úspěšné. Takže, ať už je to absencí včasných intervencí nebo nedostatkem kompenzačních programů, myslím, že výsledky klesaly, nebo přinejmenším zůstávaly dlouho na stejné úrovni, protože chudí žáci nedostávali potřebnou podporu. Což znamená, že se zvyšovala nerovnost. Dalším důvodem je, že se s výjimkou západní Evropy v mnoha částech Evropy a Střední Asie měření úrovně vzdělávání neprovádí pravidelně. Tudíž se ani nedozvíme, že nastal problém, dokud se neobjeví mezinárodní hodnocení nebo se neprovede speciální studie. Proto se tomu nevěnovala žádná pozornost. Myslím, že země, které měří výsledky učení a pravidelně o tom informují, mohou pro žáky udělat mnohem více.

Jaká data potřebujeme, abychom mohli dělat rozhodnutí na základě „evidence-based policy“? Stačí na to data z šetření, jako je PISA, nebo na co bychom se měli zaměřit?

PISA, TIMSS a další šetření jsou užitečná, ale jsou prováděna za účelem porovnávání na celosvětové úrovni. Navíc pouze jednou za tři čtyři roky. Myslím, že jednotlivé země potřebují hodnocení, která pomáhají učitelům, úředníkům a tvůrcům politik při jejich rozhodování. Ať už ve třídách o podpoře jednotlivých žáků, nebo o změně národních či regionálních politik. Nemohou být vázána na zkoušky nebo selekci; testy jsou potřebné kvůli sledování pokroku ve výuce. Tak se stanou nástrojem pro učitele a tvůrce politik a umožní jim dělat správná rozhodnutí. Musí však být včasné a srovnatelné kvalitativně, ale i v čase.

Zpátky k pandemii. V souvislosti se zavíráním škol během pandemie covidu-19 hovoříte o ztrátě ve vzdělání a jejím dopadu na budoucnost dnešních mladých lidí. Můžete popsat, co konkrétně se stalo v posledních dvou letech?

Od března nebo dubna 2020 se začaly zavírat školy po celém světě. V Evropě se to shodovalo s koncem školního roku. Některé systémy se v březnu nebo dubnu zavřely a zůstaly zavřené. Jiné se na krátkou dobu znovu otevřely. Jiné se snažily o něco během léta. Ale i těch pár prvních týdnu přineslo významné narušení, protože na to nebyl nikdo připraven. Nikdo tak dlouhou uzávěru škol neočekával, neměli jsme na to připravené systémy. Proto došlo k propadu v učení. Učilo se méně hodin, i když to bylo online. A dokonce, i když někde online výuka probíhala, nedocházelo k interakcím mezi žáky a učiteli. A čím déle to trvalo, tím méně se žáci zapojovali. Takže začali své znalosti ztrácet a nezískávali ty, které by nabyli během školního roku.

Také jsme viděli, že čím déle uzávěra škol trvá, tím větší jsou ztráty. Je to téměř lineární vztah. V létě 2020 některé země přijaly opatření, která se vyplatila. Myslím, že to byl přinejmenším případ Dánska. Viděli jsme, že některé země se pokusily otevřít na podzim 2020 a pak školy zavřely; mnoho zemí prodloužilo své pravidelné prázdniny. Přišli jsme o mnoho dní. Jak se dalo předpokládat, nejvíce zaostávali žáci, kteří mají z výuky učitele největší prospěch. Došlo tak k dalšímu nárůstu nerovností.

Pandemie nám ukázala, jak moc závisí školní úspěch na rodinném zázemí. Co by měly školy udělat, aby se tato okolnost změnila?

Myslím, že jde o to dělat věci, o kterých víme, že fungují. Musíme výuku přizpůsobit úrovni žáků. Jak jsou na tom v rámci kurikula a výstupů vzdělávání a co musí udělat, aby je dohnali. Znamená to, zaměřit se na individualizaci výuky, což je samozřejmě nákladné. Poměrně účinně pomáhají znevýhodněným žákům s doháněním výuky doučovatelé. Ale to je opět velmi nákladné. Během pandemie jsme se však naučili, že dobře funguje online doučování. Pouhé online spojení se studentem, i když je to teprve vysokoškolský student, který je vyškolen ve výuce, může žákům pomoci dohnat ztrátu a poskytnout jim takovou sociální podporu, kterou potřebují.

Samotná výuka je pro učitele samozřejmě obtížnější, protože je více heterogenní. Někteří žáci si budou vést dobře, jiní budou výrazně zaostávat a pro učitele je obtížné věnovat se všem těmto potřebám. Možná budou potřebovat při každodenní výuce podporu od asistentů pedagoga. Další věcí by bylo poskytnout učitelům informace o tom, jak na tom jsou žáci v jednotlivých předmětech, jak moc jsou pozadu a co potřebují, aby to vyřešili. Některé země, které se snaží zmírnit dopady pandemie, podporují rodiče. Dávají jim tipy na to, co by mohli nabídnout dětem ke čtení, jak je u toho udržet a jak je mohou podpořit při učení.

„Čím déle uzávěra škol trvá, tím větší jsou ztráty. Je to téměř lineární vztah.“ (c) the Varkey Foundation

Také věřím v chytré využívání technologií. Ať už se jedná o online doučování, které snižuje náklady, nebo o poskytování zdrojů, které mohou žáci využít k připomenutí učiva nebo k rychlému získání potřebných informací. O technologiích jsme se naučili mnohem více. V současné době existují programy, které používáme všichni, o kterých jsme dříve neslyšeli. Využití těchto technologií bude užitečné, ale hybridním způsobem. Myslím, že jsme se naučili, že technologie lze učitelům nabídnout spíše jako doplněk pro výuku.

Myslíte si, že evropské vlády a vlády států Střední Asie dělají dostatek pro to, aby se jim podařilo eliminovat dopady tohoto vzdělávacího výpadku během pandemie?

Myslím, že všechny státy toho mohou dělat víc a jejich reakce na situaci byly různorodé. Nikdo na to nebyl připravený a všechny vlády v Evropě i Střední Asii se hned v prvních týdnech snažily nabídnout něco online, co by nahradilo výuku. Někdy to bylo interaktivní, někdy ne. Každopádně jedním z poučení je být připraven na to, že se školy mohou uzavřít. Uzávěry přijdou pravděpodobně znovu, ať už z důvodu pandemie, veder nebo mrazů. V příštích měsících nás v Evropě čekají další krize. Měli bychom očekávat, že se něco stane. Mít záložní systém má smysl, ale mělo by to být něco, co se bude blížit modelu, který potřebujeme. Myslím, že řada států měla programy distančního vzdělávání a myslela si, že to stačí. Možná by to i stačilo, kdyby šlo jen o krátké období.

Některé země jako například Polsko mělo školy zavřené 30 týdnů, přitom evropský průměr je 22 týdnu. To je příliš dlouhá doba na to, spoléhat se pouze na online výuku. Má rozhodně velký smysl mít něco, co dopady této situace zmírní. Může to být třeba podpora rodičů. Myslím, že jsme to viděli v Dánsku a ve Francii, kde rodičům metodické materiály, jak s dětmi pracovat, a oni pak mohou žáky sami podpořit. Také je potřeba pravidelně testovat; země, které pokračovaly v testování i během pandemie, dokázaly rychleji reagovat na potřeby žáků.

Věřím, že na prvním místě je zavedení bezpečnostních pravidel, ale v příliš mnoha zemích jsme viděli, že školy zůstaly zavřené, zatímco jiné podniky se otevřely. Přitom se ukázalo, že školní prostředí nebylo místem, kde se infekce přenášela nějak více. Myslím, že jsme se z toho poučili, a doufejme, že v budoucnu zavedeme správná bezpečnostní pravidla, abychom se pokusili udržet školy bezpečně otevřené. Očkování zprvu přicházelo příliš pomalu, nyní je ale máme. Myslím, že pokud přijde další epidemie, prostě se ujistíme, že jsou lidé očkovaní, a pokusíme se udržet třídy v provozu.

Vypadá to, že další vlna pandemie právě přichází. Radíte tedy nezavírat školy a snažit se najít bezpečný způsob, jak pokračovat ve výuce?

Nejsem odborník na zdravotnictví, ale myslím si, že pokud mohou zůstat otevřené jiné podniky, měly by školy patřit do stejné kategorie. Ale se všemi bezpečnostními pravidly, očkováním, nošením roušek, udržováním rozestupů, v tom bychom měli pokračovat. Víme, že přinejmenším jedna země v Evropě školy nikdy neuzavřela, dokázala udržet úroveň výuky a neměla takovou epidemii, jak se lidé obávali. Takže je určitě možné udržet školy v provozu déle. Když se ohlédnu zpět, chápu, že náš první instinkt byl ochrana a nechtěli jsme nic riskovat. Při zpětném pohledu to dává smysl, ale myslím si, že do budoucna máme nástroje na to, jak zachovat bezpečnost, přijmout preventivní opatření a zároveň pokračovat ve výuce.

Jak se podle vás s pandemickou situací vyrovnala Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi Evropy a Střední Asie?

Na zkušenosti z Evropy se dívám dvěma způsoby. První je, zda došlo k nějakému měření učení. Pokud vím, tak tu nějaké šetření proběhlo. Druhá věc je, jak dlouho byly školy zavřené. V České republice jste měli školy zavřené relativně krátkou dobu. To samozřejmě znamená i menší vzdělávací ztráty. Takže si myslím, že co se týče měření a délky zavírání škol, že Česká republika je určitě v kategorii těch lepších výsledků v Evropě. O tom, jaká byla politická reakce, nemám dost informací, takže nemůžu komentovat, co dalšího se udělalo, ale myslím, že nejlepší praxí se zdá být pokračovat v měření, aby se zkrátila doba uzavření škol a přijímat nějaká opatření, ať už to jsou letní doučovací kempy, online doučování nebo podpora rodičů v tom, aby své děti motivovali ke čtení.

Online výuka není příliš efektivní pro nejmladší ročníky, zvlášť pro děti, které ještě neumí dobře číst. Efektivnější je asi spíše pro vysokoškolské studenty, protože tam už je učení založeno z velké části na samostudiu, takže to pro ně není takový rozdíl. Ale u mladších dětí učitele nic nenahradí, takže to je třeba řešit urychleně. Domnívám se, že znakem dobré reakce by bylo kratší trvání uzavírek, měření a opatření, která nám pomohou situaci napravit.

Jaká je vlastně role Světové banky při podpoře v tomto regionu?

V Evropě a Střední Asii byl prvním projektem, který reagoval na pandemii covidu-19, vzdělávací projekt v Turecku. Podpořili jsme je, když řešili problémy s distančním vzděláváním. Neměli totiž kapacity na to pokrýt celou populaci. Turecko má díky ministerstvu školství skvělý online vzdělávací systém, ale ten nebyl určen k tomu, aby jej mohlo využívat 17 milionů žáků najednou. Takže jsme podpořili navýšení kapacity a zavedli jsme určitá opatření, která mohla být využita při znovuotevření škol.

V dalších zemích jsme restrukturalizovali projekty na podporu rychlého nákupu vybavení, ať už šlo o notebooky či tablety pro žáky, nebo o technickou podporu ministerstev školství. Následně jsme přepracovali naše nové projekty tak, aby byly schopné reagovat na aktuální situaci spojenou s pandemií. Zaměřili jsme se na obnovu učení, včetně měření ztrát ve vzdělávání, dodávání prostředků do škol a podpory učitelů. Na řešení ztrát ve vzdělávání byly navázány konkrétní finanční prostředky.

Jaký vzdělávací systém dnes tedy potřebujeme? Máme se snažit vrátit k před-pandemické normalitě, nebo musíme najít novou cestu, jak fungovat?

Myslím, že staré cesty mnoha zemím dnes již nevystačí. Musíme myslet „out of the box“ a zavést více hybridní výuky, abychom žákům a studentům umožnili individualizovat jejich učení. Někomu se to může líbit, jinému ne, ale dává dnes smysl tu možnost mít. Musíme také přemýšlet nad tím, jakou podporu potřebují učitelé. Myslím, že jí nedostávají dost. Musíme adekvátně s ohledem na výsledky, nikoli vstupy, financovat samotné vzdělávání. Musíme se také ujistit, že systémy mají dostatek prostředků, aby zlepšovaly výsledky učení a úspěšnost žáků a studentů, jejich akademickou kariéru, ale i kariéru po dokončení studia.