Politici na dotek aneb zážitky z předvolební debaty.

Autor: Tomáš Feřtek

Moderoval jsem koncem dubna debatu mezi politickými kandidáty, kteří měli odborné veřejnosti vysvětlit, co by chtěli a nechtěli změnit v našem školství. Zatímco jsem tu minule posuzoval „vzdělávací část“ volebních programů, tentokrát nabízím zážitek – jak vypadají budoucí i současní politici zblízka. Byla to poučná lekce o tom, že pokud politik neblábolí, může získat v jednom sále během pouhé hodiny slušnou porci budoucích hlasů.

Ten seminář organizoval SKAV – Stálá konference asociací ve vzdělávání. Tedy organizace, která sdružuje všechny možné neziskovky, které mají něco společného se školstvím a vzděláváním. Podobné odborné semináře organizuje už léta, pravidelně jednou měsíčně, takže není překvapivé, že před volbami si pozvala politiky. Vzhledem k tomu, že se v jednom sále obvykle sejde vcelku autoritativní seskupení lidí, kteří o fungování školství něco vědí, jeden by čekal, že se strany, které před volbami shánějí každý hlas, podle toho zachovají. Jaký byl výsledek?

Zástupce ODS, poslanec Walter Bartoš nezareagoval vůbec. Neposlal náhradníka, na vzkazy neodpovídal. Prostě nic.

Odborník z TOP 09, Jan Vitula, jinak úředník na ministerstvu školství, se omluvil ráno před debatou. Prý mu do toho něco vlezlo.

Poslankyně KDU – ČSL Michaela Šojdrová zase ochořela a poslala náhradnici – středoškolskou učitelku paní Eriku Prausovou. Milá dáma, ale ve vlastním volebním programu se mnoho neorientovala. Otázkou, proč KDU požaduje ve volebním programu zjednodušení přijímacího řízení na střední školy, když už dnes je jednoduché až až, jsem ji vysloveně zaskočil.

O něco reprezentativněji se jevila poslankyně ČSSD Vlasta Bohdalová. Na té byla otrkanost parlamentními kuloáry znát, ale ve chvíli, kdy ji lidé z pléna začali trápit otázkami, bylo jasné, že její povědomí o vzdělávací politice má svůj strop a pokaždé, když povyskočí, narazí na něj. Příkladů by bylo víc, uvedu jen ten nejroztomilejší. Na otázku, co by sociální demokraté chtěli udělat s tím, že nikdo nechce chodit na učební obory, odpověděla, že učebních oborů je nedostatek, například v Českých Budějovicích (tam paní poslankyně zasedá v zastupitelstvu) chybějí kominíci.

Za Věci veřejné přišel zastupitel na Praze 1 Josef Dobeš, povoláním psycholog, jinak také místopředseda strany a stínový ministr školství. Jeho světle modro – bílá košilka mi přišla pod sako dost nevkusná, než jsem pochopil, že jde o stranický dres. Razantní chování zřejmě okoukal od Radka Johna, působil suverénně, ale když mu publikum oponovalo – například tím, že žádná politická strana nemůže vysokým školám přímo nařídit, aby přijímaly studenty na základě výsledků státní maturity, protože vysoké školy jsou v tomto směru nezávislé – vypadal, jako že něco takového slyší poprvé.

Takže nakonec jednoznačně zabodoval předseda Strany zelených Ondřej Liška, který věci zjevně rozuměl (tak jistě, byl docela dlouho ministr školství) a nepůsobil, že jen odříkává naučené věty ze stranické brožurky. Podstatnou část publika si zjevně získal.

Nechci tím říct, že Zelení jsou, pokud jde o školství, ta jediná správná strana. Jejich personální nouze je stejná jako u ostatních politických stran, u těch menších zvlášť. A kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby přišel někdo jiný než předseda. Jenže v politice kdyby neplatí. Předsedovi Zelených stálo za to přijít a působil přesvědčivě. Leckdo mu asi byl vděčný, protože jinak byla diagnóza jednoznačná. Kromě Lišky nikdo z přítomných politiků nesahá průměru odborné veřejnosti – tak bych definoval to zhruba stohlavé shromáždění, které se na seminářích SKAVU schází – ani po kotníky. No, ať nejsem tak přísný. Ani po kolena.